Po narození malého Owena studenti oslavili zbytek Vánoc v klidu na ošetřovně. Rozdávali si společně dárky, co přinesli kluci ze sálu i s maličkým stromečkem, který ozdobili zbytkem cukroví a vším, co našli na ošetřovně.
Některé dárky pod stromečkem zůstaly, počkají si na ty, kteří odjeli domů. Každý si ten večer užil.
...
Naše maličká a velice statečná sovička Circé letěla co jí síly stačily. Prolétávala různými krajinami, nepříznivými i příznivými podmínkami. Vyhýbala se nebezpečným nástrahám při cestě za modrovlasou dívkou, aby doručit důležité psaní. Dalo by se říct, že se stala velmi důležitou. Koneckonců bez ní by nebylo nejspíše budoucnosti. Avšak to nebude předbíhat, že?

Mezitím v království Brazílie...

Pohled Luminttis Arcadia
Odpočívala jsem a společně relaxovala s Claudem v jeho posteli. Nemyslete si nic nemravného, neznamená že jsou dva lidé v posteli, že k něčemu došlo, i když... „Lady Arcadia! Lady Arcadia! Lady...!“ do pokoje bez zaklepání vtrhla služebná. V rukou něco svírala a pořád s tím mávala ze strany na stranu. „Katriel, prosím, oslovuj mě pouze Luminttis nebo Lumi, nemám titul.“ Udýchaná služebná Katriel se zastavila a vydechla: „Dobře Lady...L-Luminttis.“ Nedala prostor otázkám a hned trhaně, skrz výdechy, pokračovala: ,,Právě přiletěla...s-sova...a na nožce měla přivázaný...tento vzkaz, pro vás...A moc se omlouvám že jsem sem tak vtrhla bez slušného chování.“ Slezla jsme z vyhřáté postele a převzala si psaníčko. „Dráha Luminttis. My dva se neznáme...“ četla jsem polohlasně. „...pospěšte si. Erza W.“ ~Volání o pomoc? Leonardo! Musím to hned říct ostatním, nejspíše je to vážnější, než jsem si myslela. Měla jsem s ním zůstat a nebýt tak hrubá!~ V hlavě se mi mísily různé pocity. Strach, vina, smutek dokonce i zlost samu na sebe. Vzkaz jsem svírala pevně v rukách. „Claude, bal si věci, musíme vyrazit do Revérie. Leonardovi i ostatním hrozí velké nebezpečí!“ Claud vyskočil na nohy téměř okamžitě a začal balit naše kufry. Já šla zatím s Katriel za její výsostí králem, otcem Clauda. Pořád tam vládl, než brzy předá korunu svému nejstaršímu synovi nebo synovci? Teď nevím jak to u nich je.
...
Katriel popobíhala za mnou, šla jsem celkem rychle. Měla jsem namířeno do trůnního sálu, kde se už kdysi odehrávaly nejdůležitější dějiny králů a královen. Stráže otevřeli dveře a já vstoupila dovnitř. Na trůně seděl král Fenrir a po jeho boku stála jeho krásná královna Luana. Před jejich výsostmi jsem udělala pukrle jako z učebnice. „Děje se něco, dítě?“ zvážnil král Fenrir. „Ano, je to vážné. Jde o naše přátele, ale hlavně o mého bratra, Leonarda. Musíme se ihned s Claudem i ostatními našimi přáteli vrátit do školy. Pomoct těm, co tam jsou. Chtěla bych vás poprosit o uvolnění z následující korunovace korunního prince Olivera Antônia Rodriga Veado, bratrance Clauda a všeho synovce...“ ke konci jsem to řekla na jeden nádech, musela jsem to nenápadně rozdýchat. „Mé dítě, nevidím důvod nač bych vám bránil v záchraně vašich blízkých. Ale ať se stane cokoliv, nezapomeň, že existují jen dvě cesty, kterými se člověk může vydat. Kterou si vybere tvůj bratr je čistě a pouze na něm. Jakmile si zvolí, není cesty zpět. Nechci vás už moc dlouho zdržovat. Přeji vám hodně štěstí a budu doufat, i se svou chotí, že to není naposledy, co se vidíme, Luminttis.“ Král s královnou se hřejivě usmáli a já vyběhla ze sálu za Claudem.
...
Čas strávený s nimi jsem si velice užila, i když to bylo jen pár dní. Mají mě rádi jako bych už teď patřila do jejich rodiny. Nikdy jsem neměla pocit, že někam patřím. Bylo to příjemné. Děkuji.
...
Pohled Stár Sanset Galaxi
Včerejší večer jsem si moc užila. Byla to zábava. U rodiny Lovers jsme se sestrou šťastné. Cítila jsem se tam jako doma.
...
Šla jsem do svého pokoje, který mám jen pro sebe. Amora a Sia byly v jednom pokoji, který společně rády sdílely. Sedla jsem si na postel, když v tom mi zacinkal telefon, že mi přišlo upozornění na zprávu. Natáhl jsme ruku k nočními stolku, abych si ji přečetla. Zpráva, tedy esemeska, byla od Lumi. Zněla: „Ve škole se začínají dít hrozné věci. Je nutný návrat do školní budovy stejně jako pomoc.“ Přečetla jsem si ji potichu pro sebe. Dost mě to rozrušilo. Pár minut jsem ještě rozjímala na posteli a vstřebávala esemesku, než jsem se nakonec zvedla a šla to říct tetě a strýci.
...
Byli právě v kuchyni. Podívala jsem se, zda tu nejsou holky, ale naštěstí nebyly. „Teto, strejdo...“ oslovila jsem je. Hned mi věnovali svou pozornost. „Děje se něco, zlatíčko?“ Nevěděla jsem, jak jim to jednoduše říct, aby mě pochopili. Nakonec jsem ze sebe dostala: „Na naší škole v Reverii je nějaký problém. Potřebují mě tam, ale holky se o tom nesmí dozvědět. Nechám je pro jistotu v bezpečí.“ Vysvětlila jsem zkráceně a rychle nastávající situaci. Z jejich pohledů bylo vidět, že se jim zrovna dvakrát nelíbilo, že jdu do neznámého nebezpečí. Ale nebyli to moji rodiče a nemohli mi nijak poručit. „Dobrá tedy...Stár rozhodně pošli sovu se vzkazem až bude škola v bezpečí a ty v pořádku. Do té doby tam Amoru a Siu nepustíme.“ Kývla jsem nad jejich konečným rozhodnutím.
...
Usmála jsem se na ně, vyběhla jsme schody a šla do svého pokoje. Začala jsme si balit své věci. Všechno potřebné, ale i nepotřebné. Ve svém nitru, někde tam hluboko uvnitř, jsem cítila strach. Ale měla jsem k tomu důvod, byla jsem osmnácti léta dívka, co musela zachránit školu se svými přáteli. Nikdo jiný to nejspíše udělat nemohl než my. Doufala jsem, že na místě zjistím bližší informace o situaci a co se vlastně děje. Luminttis mi toho moc nenapsala.

Zavřela jsem si kufr a položila jej ke dveřím. Oblékla jsem se do teplého oblečení, a ještě přeposlala zprávu od Lumi i ostatním. Všem byla odeslána a já sešla dolů, kde na mě čekal strýc. „Stár, rád tě odvezu k portálu. Pěšky bys nejspíš v této zimě nedošla moc daleko.“ Souhlasila jsem. Měl pravdu, byla vážně velká zima. Navíc já jsem byla spíše letní typ než ten do zimního období.

Teta se se mnou mezi dveřmi rozloučila a slíbila, že holkám to řekne, až bude večer, aby měla jistotu, že za mnou nepoběží. Už od pohledu jsem věděla, že má obavy, ale také bylo vidět, že mě chápe. Pro životy těch, co jsou ve škole, i pro samotnou školu, bych položila život. Byl to můj druhý domov.
Tohle bude ještě dlouhá cesta a snad se vše vrátí k těm dobrým časům.

Před portálem...

„Buď opatrná zlatíčko. Kdybys ztrácela naději, že to dokážeš, buď silná a vydrž. Hlavně se nám vrať zpátky živá a zdravá.“ Řekl mi a po tváři se mu svalila slza. Nechtěla jsem, aby brečeli nebo byli smutní, ale teta i strejda nás berou jako svoje vlastní děti. A taky o nás mají stejný strach, jako o svou vlastní dceru, Amoru. „Budu opatrná strejdo, slibuji. A až vše bude v pořádku, přijedu domů.“ Ujistila jsem ho. Naposledy jsem ho objala a vešla do portálu.
...
Objevila jsem se ve světě, který normálně býval krásný, příjemný a rozkvetlý. Jenže teď je tu cítit strach a bolest.
...
Celá krajina byla pokryta bílým sněhem. Kam jen oko dohlédlo. I když se to zdálo jako z pohádky, bylo zde ticho, temné ticho. ~Opravdu se něco děje!~ Vyběhla jsem ke škole, když v tom jsem spatřila skupinku lidí. Poznala jsme je hned. Byli to: Cassius, Claud, Luminttis a Fyraju co tu byla dávno, strávila Vánoce tady na škole. Rychle jsem k nim doběhla. „Lumi!“ Vykřikla jsem radostí a objala ji. Všichni jsme se pozdravil navzájem. Byli jsme tu už všichni, po chvíli mezi námi nastalo ticho. Nikdo nemluvil, doufali jsme že se všechno možné a potřebné dozvíme od studenta, který Lumi poslal sovu se vzkazem.
Stáli jsme před branou školy, když náhle nás někdo zahalený v černé bundě s kapucí na hlavě přišel přivítat. ~Erza Winchester?~ Poznala jsem ho jen tak od vidění, půjčoval mi při hodinách propisky.
...
„Erzo?“ Zašeptala jsem a on mi na to jen kývl. Dal ruku před pusu a naznačil nám ať jsme zticha. Pomohl nám se dostat do školy a hlavně nenápadně do knihovny. Aby si nás nikdo nevšiml.
...
Pohled Cassiuse Notari
„Já jsem Erza“ představil se a posunul si hranaté brýle ke kořeni nosu, ,,asi by jste chtěli vědět, proč vlastně jsem vás zavolal a další věci. Nic moc toho nevím, ale je to důležité. A navíc jde o tvého bratra, Luminttis“ otočil na ni hlavu, „Leonardo už není jako dřív. Teď už nebude nejspíše schopen hlubších pocitů, než je vztek, věrnost temnotě...“
Všichni jsme u menšího stolu v knihovně v druhém patře. Napjatě jsme poslouchali slova Erzy, ale zajímalo by mě, co je s Leonardem. Nikdy nebyl svatoušek, ale je to přeci bratr Lumi. ~Ať se stane cokoliv, musíme ho zachránit zlomilo by ji to. Dobře to znám.~ „Leonardo? Co je s mým bratrem? Neměla jsme na něj být tak zlá! Neodpustí mi to...“ začala slzet Lumi. Erza lítostivě pokračoval: „Bojím se, že nátlak temné strany nepřežije. Zjistil jsme s mým bratrem, že je používám jako nástroj pro konání špatných věcí. Určitě půjde přes mrtvoly, jen aby navrátil život vašemu dědovi, alespoň tak to zatím vidím já.“ Claud ji musel držet v náručí, aby se nezhroutila smutkem a vztekem na sebe zároveň. „Promiň, nechtěl jsem...“ Šel jsem k Erzovi a pošeptal mu do ucha: „V pohodě kámo, musí to vstřebat, přeci jen už ho nemusí nikdy vidět.“ On jen kývl a já se vrátil do křesla. „Vím, že to není vhodné, ale mou schopností je mluvit s mrtvými. Můj bratr je několik let po smrti, ale jak se dívám každý z vás má svého anděla strážného. U mě je to Aaron, můj starší bratr. A vím, jaké to je o někoho přijít, a proto chci pomoct se záchranou Leonarda a této školy.“ Erza si poposunuj své brýle znovu o kousek výš. Jeho projevy byli vždy tak vážné. „Dobře, Erzo, a ještě něco víš nebo to už to je všechno?“ promluvila Fyraju z pozadí. „Bohužel, nic dalšího nevím...“ přemýšlel jsem až mě hlava začala bolet. „A ví někdo, jak bysme zastavili to, co přijde?“ Optal jsem se všech přítomných. Nikdo nic. Luminttis už byla v klidu, ale pořád zůstávala u Clauda, který ji hladil po vlasech. Fyjaru přemýšlela až se jí z hlavy kouřilo. Stár zatím nic nenapadlo. „Možná bych věděl. Nejsem si však jistý, zda to bude fungovat...“ Podívali jsme se na Erzu a nechali ho mluvit. „Víte, že každý zakladatel měl věc, která pro něj byla cenná. Starobylý meč Jacka Tichomráze, lupa Karin z Bystřizraku, zlatý klíč Jaspera Šestnácteráka, bronzová medaile Zory z Marnojedu a náhrdelník Ethana Drapochrupa. No jednoduše řečeno nejsou obyčejné a každý má nějakou svou moc. Možná bychom je mohli využít.“ Znělo to všechno zajímavě, ale byl tu menší problém kde ty předměty seženeme? „A ty víš, kde jsou ?“ optal jsem se trochu pochybovačně. Erza se zdál být zaražený, chtěl něco říct v tom ho zarazil neočekávaný hlas. „Já to vím!“ Ozvalo se ze dveří, ve kterých stál Mateo. Šel k nám nahoru. „Vážně?“ řekla Stár jednohlasně s Fyjaru a mnou.
...
„Pojďte za mnou, ukážu vám to.“ Zvedli jsme se z křesel a šli za Mateem. Došli jsme na konec chodby a stoupli si před obyčejné dveře. Mateo je otevřel. „Eee to má být ono? Vždyť je to kumbál“ ozval jsem se zklamaně, To ho rozesmálo. „To sice ano, ale ne tak ledajaký. Já jsme tomu z prvně také nevěřil, ale pak mi to Jace ukázal.“ Zmáčkl jakési tlačítko, zadní zeď se otevřela a za ní byla velká zlatá truhlice postavená prostorném oltáři. Nikdo nic neříkal, bylo to úžasné, až trochu moc šokující na můj vkus. „Děkujeme Mateo, jsme ti zavázáni“ řekla Luminttis, objala ho a šla otevřít truhlici. Nemohli jsme tomu uvěřit, vážně tam byli všechny. Až na náhrdelník, který měla Lumi už od počátku na krk. Truhlu jsem já a Claud přenesli zpět do knihovny a znovu ji otevřeli. Mateo se omluvil, protože musel odejít. Slíbil, že nikomu nic neřekne.
...
„Panstvo a co teď s tím?“ Luminttis se uchopila slova. „Mám takový dojem, že ty věci nám nepomohou, když se budou jen tak válet v truhle.“ Erza se trochu napřímil, bylo mu ctí rozdat legendární věci mezi nás. „Cassiusi Notaro, předávám ti zlatý klíč Jaspera Šestnácteráka, ochranářský.“ Z truhly vzal klíč, který vypadal obyčejně v mých rukách se zbarvil do zlaté zářící barvy. Dal jsem si jej kolem krku. Pak byla řada na Fyjaru. „Fyjaru Kenway, je mi ctí ti předat lupu Karin z Bystřizraku, bystrá.“ Náš Erza předal do rukou Fyraju lupu, a ta se zaleskla. „Stár Sanset Galaxi, používej tento předmět bezpečně, není to hračka. Vkládám do tvých rukou meč Jacka Tichomráze, čestná.“ Stár nastavila obě ruce, do kterých jí byl vložen krásný stříbrný meč. V jejích dlaních se změnil do vyhovující velikosti a váhy.
Erza z truhlice vzal poslední věc a předešel ke Claudovi. „Claude Arietise Veado, tobě nakonec svěřuji bronzovou medaili Zory z Marnojedu, věrný. Není tak obyčejná, jak se zdá, je velice vzácná.“ Claud si ji téže nasadil kolem svého krku, medaile nic neudělala, ale to nebylo podstatné. „Luminttis Arcadia, dědičko jména Drapochrup, ty sis zasloužila náhrdelník Ethana Drapochrupa. Máš jej dávno při sobě, ale nezapomeň, že jméno nedělá člověka stejného předkům. Každý má na výběr, jakou cestou se vydá. Nemusíš být jako Ethan a teď i Leonardo...“ Luminttis se usmála a sáhla na náhrdelník začal pulzovat fialovou září a po krátké době přestal. ~Že by znamení?~
...
Erza zavřel zlatou truhlu a začal se na nás dívat jako na hrdiny, o kterých se píše v pohádkách. Jenže tohle nebyla pohádka, ale skutečnost. Sice jsme nevěděli, co všechno ty předměty dokáží, ale museli jsme doufat, že nám pomohou zahnat stíny zpět tam, kam patří...do kouta!

🔹Příště k přečtení - 20. Kapitola🔹

Doufám že se devatenáctá kapitola líbila.

~Vaše Lucy 1349.