UPOROZNĚNÍ: Děj této kapitoly se odehrává ten samý den jako v sedmnácté kapitole akorát v jiný čas – večer. Zahrnuje také ke konci nepřítomnosti s jehlou. Pokud nemáte rádi jakýkoliv zásah do těla, vyhněte se poslednímu pohledu.

Pohled Megan Carolyn Lee
Poté co jsme se všichni vydali do svých pokojů, já se rozhodla že půjdu dát pár dárků tajně pod vánoční stromeček.
...
Vyplížila jsem se zpoza svého pokoje. Rozhlédla jsem se doprava i doleva. Na chodbě nikdo. Potichu jsem vydechla, na hlavu jsme si dala kapuci od mikiny a vydala jsem se do hlavního sálu ke stromečku. Jen co jsem do sálu pohlédla, nemohla jsem uvěřit, jak taková krása mohla rozzářit celou místnost jinak skrytou ve tmě. Stromečkem hrál všemi možnými i nemožnými barvami. Líbilo se mi to. Pomaličku jsem docupitala k němu a položila pod jeho košaté spodní větve dárky. Můj pohled padl i na další dárečky, co tam už zřejmě dal někdo přede mnou.
...
Neustále jsem se rozhlížela kolem sebe a hlídala si záda. Nikdy jsem nemohla vědět, kdo další by mohl přijít se stejným úmyslem, jako jsem měla já. Když jsem měla svou misi skoro splněnou, už zbývalo dostat se nenápadně zpět do pokoje. Jenže z pravé chodby se linuly další cizí kroky. Rychle jsem zavřela dveře a tiše se rozběhla pryč. Potom co jsme si byla jistá, že jsem v bezpečné vzdálenosti, zpomalila jsem a šla na svůj pokoj.
...
Pohled Matea Blacka
Cítil jsem, že se něco stane. Takový malý hlodavý pocit, někdo mu říkal šestý smysl. Tomu jsem příliš nevěřil. Nač se tím zabývat, byl to jen zřejmě jen pocit. Maličkost.
„Jdu do koupelny!“ oznámil jsem Jacovi, snad kdyby mě hledal. On si stejně hleděl svého, ani si mě v tu dobu nevšímal. Pravda byla ale taková, že jsem do koupelny nešel. Vzal jsme si z pod postele dárky, které jsem si nachystal za dveřmi, potichu jsem se proplížil kolem Jace, který ležel na posteli a spěchal ke stromku. Co vím, tak Jace už tam dárky dal. On neumí být moc nenápadný i když se snažil. ~No, když se zamyslím, já také žádný expert v tom být potichu a být nenápadný nejsem.~ Vzal jsme dárky do náruče a pelášil to s nimi do sálu, který už byl nazdobený. Dal jsem je tam a vyběhl na pokoj. Při tom spěchu jsme se málem přerazil, ale to se naštěstí nestalo. „Snad to stihnu, než si Jace všimne, že tam nejsem.“ Celý udýchaný jsem doběhl ke dveřím. Nakoukl jsme dovnitř a tentokrát v klidu vydechl. Ale něco mi tam chybělo. Na posteli se už neválel Jace, naopak. Byl pryč a pokoj prázdný. „Mohu už jít do koupelny?“ promluvil za mnou hlubší hlas patřící jemu. Leknutím jsem sebou škubl a vyjekl. „Ty jsi takový pako, víš o tom Jaci?! Lekl jsem se!“ Vyjel jsme na něj abych nějak zamluvil to, jak moc jsem se ho lekl. „Promiň kámo, nezlob se...“ zazubil se a rukou si prohmátl zátylek.

Ve 20:00 hodin...

Pohled Fyjaru Kenway
Byl čas. Všichni po boku toho druhého jsme se ze svých pokojů vydali do sálu. Opravdu všichni z nás se dali do gala abychom, u stolu nedělali ostudu. Moc jsme se těšila. Šla jsem s Miri a Meg. Ještě než jsme vešli do sálu, udělali jsme si menší zastávku na ošetřovně za Lukeri, naší novou kamarádkou, se kterou mě holky před pár hodinami seznámili. Přinesli jsme ji menší dáreček k Vánocům. Zato jejímu bratrovi zase talíř cukroví. Poděkovali nám a mi jim zase popřáli krásné Vánoce. Společně jsme se pak vydali do sálu. „Oba jsou moc milý. Co myslíš Fyraju?“ optala se Meg. „Ano to jsou, uvidíme jak to bude do budoucna.“ Všechny tři jsme se zasmáli a došli do sálu. Byli zde již všichni očekávání až na Leonarda, kterého vlastně už dlouho nikdo neviděl.
...
Začali nám nosit štědrovečerní večeři. Mezitím jsme si povídali a radovali se. Užívali si krásný večer.
...
Pohled Jonathana Christophera Harondala
Seděl jsem skoro u hlavních vchodových dveří do tohoto sálu, když v tom jsem uslyšel zvláštní zvuk. Chtěl jsme to ignorovat, ale zvědavost mi nedala na výběr. Rozhodl jsem se na to podívat, vyšle jsme ze dveří. Náhle se to znovu ozvalo, následoval jsem ten zvuk. Dovedlo mě to ke vchodu do sklepení. Znělo to jako by někdo křičel. Lekl jsem se a vyběhl do sálu říct to zástupci. Jakmile jsem doběhl, bylo více ruchu, než když jsem odešel. „Slyšel si to taky? Kde jsi byl?“ Zeptala se mě rozrušená Megan rozhlížející se kolem sebe. Jen jsem ji na otázku kývl, hledal jsme pohledem zástupce Radicalla.

„Zástupce se na to šel podívat.“ Asi tušila, proč se tu rozhlížím, když odpověděla na moji nevyřčenou otázku i Fyjaru. Poděkoval jsme ji ve chvíli, kdy zpět do sálu vešel pan Radicall.
„Uklidněte se studenti!“ Tim zastavil naše debaty, a i upoutal naši pozornost. „Musím vás upozornit, že zdroj toho neznámého zvuku jsem nenašel. Ve sklepení nic nebylo, ale být vámi tak nechoďte nikam sami. Dávejte si velký pozor. Můžete pokračovat v jídle.“ Skončil a šel si sednout, jenže já stále nebyl v klidu. Nelíbilo se mi to, ale neměl jsem tolik odvahy zjistit, co to mohlo být.
...
Z mého hlubokého zamyšlení mě vytrhla zdravotní sestra, co v kročila do sálu. Mířila si to rovnou k zástupci. Podle toho, že se usmál, to musela být šťastná novinka. Zdravotní sestra posečkala u zástupce, který vstal a do ruky vzal skleničku, do které lehce poklepal čistým příborem. „Poprosil bych ještě jednou o klid. Milí studenti, jistě jste obeznámeni s tím, že tento den nás navštívili na škole dva mladí lidé, kterým jsme poskytli přístřeší i zdravotní péči. Takže abych to neprotahoval. Slečna...tedy teď už paní Honest Lukeri dnes ve 20:25 porodila.“ Oznámil nám tu úžasnou novinu. Holky začali skákat radostí a já se usmála.
„Můžeme za nimi?“ Zeptala se nedočkavě Miri. Zdravotní sestřička kývnutím souhlasila, ale dodala, že pouze pokud budeme potichu a v klidu. Pak nás odvedla na ošetřovnu. Zástupce ředitelky to podle všeho vůbec nevadilo, nechal nás odejít od stolu. Došli jsme za Lukeri, u které seděl Jacob, její bratr. Usmíval se a bylo vidět, že je šťastný. Na posteli seděla Lukeri s dítětem v náručí. Oba zabaleni do teplých dek, aby neprochladli. „Blahopřejeme Lukeri!“ řekly holky najednou a už stály vedle postele jako sudičky a prohlížely si malé, roztomilé dítě. Já šel k Jacobovi. „Tak co strejdo? Jaký máš pocit z nového člena rodiny?“ Zeptal jsem se ho. S úsměvem na rtech mi řekl: „Jsem moc rád, škoda že se toho Owen nedožil.“ „Ššš...ššš maličký“ začala uklidňovat Lukeri malého. Tušíte správně, narodil se zdravý klučina a dostal jméno po svém zesnulém otci a to Owen Honest. Podle Lukeriiných slov byl jako její manžel. Všichni jsme se usmívali nad roztomilý vánočním dárečkem. Lukeri s Jacobem uměli překvapit v ten nejkrásnější den, na který oba nezapomenou. ~Teď jste pod naší ochranou všichni tři.~

Mezitím...

Pohled Erzy Winchestera
Všichni se radovali z mladé dívky, Lukeri, co právě před pár minuty porodila svého syna Owena. Radost jsem sdílel taky, ale svým způsobem. Trápila mě totiž jiná věc a to Leo. Můj výzkum mě zavedl také k Joshuovi, který si byl s Leem zvláštně blízký. Jenže teď se skoro vůbec nevídali. Leo byl nepřítomen i dnes u štědrovečerního stolu.
...
Nenápadně jsem zmizel z menšího davu. Šel jsem hledat ty prapodivné zvuky co se linuly ze sklepení. Pravda byla, že kdybych po svém boku neměl bratra, měl bych mnohem větší strach. Do svých rukou jsem popadl pochodeň a zapálil ji. Ztěžka jsem se nadechl a vydal se dolů po schodech. Po necelých deseti minutách jsem dorazil ke dveřím. K velkým dveřím. Podíval jsem se nejdříve na Aarona a ten jen ukázal beze slov na dveře, a tak jsem je opatrně otevřel. Nahlédl jsem do místnosti plné hrobového ticha. Když už jsem si začínal myslet, že tu vážně nic nebylo, prošel před mýma očima Leonardo v černé kapy. Okamžitě jsem zaplul za roh. ~Neviděl mě, že, Aarone?~
~To sice ne, ale tvou přítomnost vycítí, Erzo...~ Pohlédl jsme na něho nechápavě.
~Aaaach, myslím to tak, že díky své moci dokáže zjistit i to co je jeho očím skryté...~
Podíval jsme se do místnosti, jestli tam není náhodou sám. Nebyl. ~Už tě nejspíše chápu, bratře. Ale nemohu toho vědět více jak ty, sám víš, o kolik jsou mrtví chytřejší~ Aaron by mě za tohle nejspíše uškrtil, kdyby měl tu možnost. Naštěstí nemá.
...
~Aarone mohl bych tě poprosit. ~ Nemusel jsem říkat, co jsem po něm chtěl. Pochopil. ~Jistě, za chvíli jsme zpět...~ Čekal jsme za dveřmi až se vrátí docela nervózně. Teď mu to trvalo nějak déle než obvykle.
...
Bratr mě jako pokaždé svým příchodem vylekal, měl bych si konečně zvykat. „Tak?“ Šeptl jsem. ~No víš těžko se to říká, ale...~ zarazil se. ~Ale co?~ Zeptal jsem netrpělivě. ~Je za potřebí sehnat co nejrychleji Luminttis a spol, Clauda, Cassiuse, Stár, Fyraju a ještě nejlépe sehnat předměty spojené se zakladateli této školy. Je to vážné, bohužel více ti teď neřeknu, nemohu...~ Kdybych mohl vzal bych Aarona za límec košile a páčil to z něj, jenže to není možné. ~Co? Proč? Aarone řekni mi to!~ Raději jsem komunikoval skrz myšlenky. I když už o nás Leo nejspíše ví. ~Promiň, ale jsem vázán kodexem mrtvých. Nemohu ti říct všechno, bratře, i kdybych chtěl. A raději pojď. Kontaktuj Luminttis a ostatní...~ Zklamaně jsem se na něho podíval a posunul si hranaté brýle na kořen nosu. Popadl jsem pochodeň a co nejrychleji vyběhl schody. Bratr opět zmizel jako pára nad hrncem.
Nahoře jsem zavěsil pochodeň na zeď a utíkal do pokoje vymyslet plán, jak dostat všechny co potřebuji znovu sem do školy. Jenže jak? Normíkovská technologie zde nefungovala, vždyť tu nebyl ani internet ani Wi-Fi připojení. „Circé!“ něco mě napadlo. „Mohu přeci poslat Circé za Luminttis s dopisem nebo vzkazem, to už je celkem jedno, a ona to řekne ostatním.“ Držel jsem se oběma rukama za krk a chodil po pokoji, než jsem si všechno sám sobě vysvětlil. Usedl jsem za stůl, dal jsem si před sebe kus zažloutlého papíru, namočil pero do kalamáře a začal psát.
Do menšího vzkazu jsem napsal:

Drahá Luminttis.
My dva se neznáme, ale věc, ohledně které ti píši nepočká. Potřebuji tvou a tvých přátel pomoct. Jde o tvého bratra, důležité informace vám řeknu až zde budete. Pospěšte si.

~ Erza W.
...
Dopsal jsem poslední písmeno textu, zabalil to a zavolal svou drahou Circé. Hned byla u mě. Vzkaz jsem ji obmotal kolem její nožky. Řekl jsem jí,  koho má hledat a kde. Byla moc chytrá a věřil jsem, že to zvládne. „Přiveď pomoc Circé, jsou nejspíše naše jediná naděje...“ pošeptal jsem a pustil ji z okna ven do pusté noci. ~Doufám, že zpráva dorazí včas stejně jako pomoc, Erzo...~ Otočil jsme se. „Taky v to doufám Aarone.“
...
Pohled třetí osoby
„Můj pane, zde je všechno, co jste chtěl.“ Mladík v tmavé kapy poklekl před neživým učitelem, který na něm využil svou schopnost manipulace. Ovlivnil jeho mysl, ovládal jej jako nápomocnou loutku k obrazu svému. „Výborně, učedníku. Ještě jednu věc a vše může započít.“ Mladík pozvedl svou tvář: „Jakou můj pane? Co mám udělat?“ Profesor Rivalek se ďábelsky zasmál. „Budu potřebovat tvůj život, ne neboj, postačí mi tvé srdce!“ mladík se zhrozil, ale nedával to moc jasně najevo. „Ale to znamená že...není jiná možnost?“ Profesor si k němu klekl a uchopil jeho tvář mezi palec a ukazováček. „Tvé úmrtí mi je celkem jedno, ale je pravda že tě budu potřebovat na později. Dobrá. Tak tedy chci, aby jsi mi daroval svou krev, alespoň jeden litr.“ Přestal držet mladíkovu tvář, místo toho se zvedl a dal mu pokyn, aby si sedl do křesla poblíž. Leonardo tak bez váhání učinil. Profesor vzal pár svých nástrojů a položil to na pojízdný stolek k mladíkovi. „Nebude to bolet, ucítíš jen menší bodnutí.“ Vyhrnul mu rukáv a do jeho žíly mu zabodl jehlu. Začal čerpat vzácnou krev Leonarda Arcadia do nádob. Když se profesorovi povedlo načerpat litr krve, mladík byl velice vyčerpaný. Vyndal jehlu. I když bylo Leonardovi mdlo, profesorovi Rivalekovi to bylo jedno. Aniž by prokázal trochu soucitu, do jiné žíly zabodl Leonardovi jehlu s neznámou černou tekutinu. Ještě než začala působit Leonardovi ruce profesor svázal koženými popruhy ke křeslu. Mladík po vstřiknutí neznáme tekutiny do těla začal bolestivě řvát. Bylo to jako by křičel anděl, který padl na dno temna. Jenže Leonardo není ani jedno, je spíše srdcem Lva než anděla. Jeho tělo se začalo bránit. Proč? Protože ho látka změnila. Ptáte se: Na co nebo jak? No to už dneska nezjistíte. 😋

🔹Příště k přečtení - 19. Kapitola🔹

Doufám že se osmnáctá kapitola líbila. Co myslíte že se stane s Leonardem?

~Vaše Lucy 1349.