Pohled Matea Blacka
Další krásné, zasněžené ráno. Jediná dobrá věc na té zimně všude kolem byla, že se blížili Vánoce! Bude se slavit. Nemohl jsem se dočkat. Ale zatím jsem měl lepší nápad. Bylo teprve půl šesté, takže jsem si znovu zalezl pod deku a šel ještě spát.
...
Pomaličku jsem usínal, avšak v tom do mého pokoje vyletěl jak kulový blesk Jonathan. „Kámo vstaň! Potřebuju pomoct!“ Vzal mi deku a hodil ji do kouta. Už jsem normálně čekal, kdy vezme mě a protáhne pryč, jako se tahají malé dítě k zubaři. Naštěstí se to nestalo. „Co je?! Nevidíš kolik je hodin? Snažím dospávat, idiote!“ Jace na mě pohlédl s vážnou tváři, ale nakonec se objevil úsměv. Nemusíte hádat, co se stalo. Vzal mě za zápěstí, vytáhl z postele a táhl mě pryč bez jediného slova.
...
„Alespoň mi řekni, kam mě táhneš! A taky jsi mohl počkat, až se obleču, jsem pořád v pyžamu!“ Má tvář rudla s každým dalším krokem. Chtěl jsem ho praštit. Jenže to byl kamarád, co mi tu zůstal a jevil o mě alespoň nějaký zájem.
...
„Tak tady to je. Ještě tě poprosím o úsměv Maty. Ne, dělám si srandu kámo, klidně se tvář jako do teď. Mrzutě.“ Podíval jsem se kam mě to Jace dotáhl. ~Kumbál?~ „To jsi mě sem táhl jen proto, abych viděl školní kumbál!“ Vyvlékl jsem se mu z ruky. Jace nestačil nic říct a já si to pádil pěkně zpět do pokoje. ~IDIOT, I.D.I.O.T! Normální idiot. Nenávidím tě, Jonathane!~ Byl jsem upřímně naštvaný, ale do postele jsem se už nevrátil. Teď už neusnu. ~Achjooo!~

V 8 hodin 35 minut...

Pohled Megan Carolyn Lee
„Mňamka!“ pustila jsme se do talíře plného perníčků, co nám připravili k snídani. Miraya na mě jen koukala a jeden perníček si stále namáčela do skleničky s mlékem. Celkem mě to štvalo. Kdyby byla Mira vrah, jistě by byla krutá. Pořád dokola by ho mučila, až by ho utopila. Vlastně já bych byla vrahem taky, vždyť je jím. ~Bože můj, já mám ale divné myšlenky, že by něco dali do těch perníků? Hmmm~
...
Při dnešní snídani se mi z ničeho nic hodili hlavou divné nápady. Vtom se ozvala Miraya, jestli nepůjdeme ven na další procházku, že by si ráda pročistila hlavu. Jen jsme na to kývla, alespoň se neukoušu nudou do večera. Nemohla jsem se přeci jen dočkat dárečků!

Po snídani...

Pohled Mirayi Braveheart
Jen co jsem vstala mi nebylo nejlépe, tížil mě neznámý pocit osamění. ~Vždyť mám tady přátele, proč jej musím tedy cítit právě teď?~ Takových otázek jsme měla v mysli tisíce, až mě z toho brněly spánky. Proto jsem pořádala Meg, jestli by nešla po snídani se mnou na procházku. Na čerství vzduch. ~Možná že mi to pomůže a setřesu ten pocit. ~
...
Po sladké snídani, které jsem se jen tak mimochodem více méně vyhnula, jsme se s Meg sešli na nádvoří školy. Čekala jsem na ni pět minut, než konečně dorazila. „Můžeme jít.“ řekla jsem. „Ale…kam půjdeme, Miri?“ chvíli jsem přemýšlela, než mě něco napadlo. „Co takhle jen cestou k lesů a zpět? Do lesa by jsme nešly, jen k němu a zpět. Na otočku.“ Megan se hřejivě usmála a odpověděla, že to zní jako dobrý nápad. Vyrazily jsme.
...
Nebyla to ani půl hodina a sníh létal všude. Já a Megan jsme byly napadeny Matem a Jacem, kteří měli navrch. Protože seděli na hřbetech svých mazlíčků. Jace na svém Rentirovi, Azurym, a Mat na Danru Teeovi. Jejich nová chlouba, když byli mezi prvními, kterým se podařilo někoho ochočit.

Sníh létal, ale jen protože ho po nás házel. Ze srandy, samozřejmě. A my dvě zase po nich. Legrace jak má přeci jen o zimních prázdninách být.
...
„Hahah, to by stačilo dámy. Já a Jace by jsme vás rádi pozvali na projížďku lesem na našich...“ nestačil to do říct a Meg po něm hodila sněhovou kouli. „Na vašich tvorech, my víme“ dokončila jsem za ně a Megan se začala roztomile smát. „Dobře, dobře. Takže to znamená ano?“ Já jen kývla a nasedla k Mateovi. Megan chvíli přemýšlela, jestli je to dobrý nápad, ale nakonec jsme ji přesvědčili, a tak jela také. Sedla si za Jace na Azury a mohli jsme vyjet. Krajina ze hřbetu Tea byl vážně krásný, netušila jsem, jak nádherné to může být. Teď už to vím.

„Tak co? Sedí se dobře, Miri?“ Na začátku to bylo trochu nepohodlné, ale člověk si zvykne sedět na Danromovi. I když se nezdají, jsou vážně vysocí. „Jasně, všechno v pořádku. Hele nezdá se ti Tea divná?“ Mateo zneklidnil, když si všiml, že zvíře pod ním začíná být skutečně trochu neklidné. „Nevím, co s ní je. Možná to počasí, vážně nevím.“ „Mate!“ Jako by Mateův tvor chytil amok, nedal se kontrolovat. Rozběhl se do lesa a táhl nás na jeho hřbetě s sebou. Ale Jace s Megan na to nebyli nijak lépe. Azury se také stal neovladatelným tvorem. ~Co to má znamenat?! Vždyť nám jde o život!~ Z jejich hřbetu jsme nemohli seskočit. Při takové rychlosti by to nebylo bezpečné. Nikdo z nás to nechtěl riskovat.

Chytila jsem se Matea pevně kolem pasu. Ovládl mě strach. ~Co se to děje? Nechci umřít, navíc v neznáme části lesa. ~

Tea a Azury nás unášeli lesem jako splašení. Běželi do té doby, dokud jsme nenarazil na místo podobné vesnici. ~Huh? ~ Najednou oba mazlíčci zpomalili a mi mohli slézt z jejich hřbetu. Konečně bezpečně.
...
Z ničeho nic jsme se ocitli v neznáme nejspíše opuštěné vesnici. Drželi jsme se všichni u sebe, kdyby se něco dělo. Jace vedl na vodítku Azury a Teu, zatímco Mat šel jako první. Najednou se zastavil, celkem jsem se lekla až jsem zarazila do jeho zad. Všichni jsme zůstali na místě. Mateo ukázal rukou na světlo v jedné z obydlí. „Podívejte, zřejmě hostinec. Jmenuje se to U Vlkodava, zvláštní název. Možná nám poradí cestu zpět.“ To místo se mi nelíbilo, nechtěl jsem tam. Věděla jsem ale, že potřebujeme poradit kudy zpět do školy. „Pojďte, přeci tu nechte bloudit jako bludičky.“  Rozhodli jsme se nejspíše správně. Jace uvázal Azury a Teu před hospůdkou a my postupně vešli dovnitř.

První, co jsem pocítila, bylo krásné teplo a náramná vůně co se linula všude kolem. Byla to taková útulná, trochu větší hospoda. Sešli jsme schody a sedli si k volnému stolu. Nebyli jsme tam sami. U ostatních stolů sedělo pár opilců.

Zvědavost mi nedala, musel jsem se pořád rozhlížet. Nebyla to normální hospoda, co jsem znala z návštěv nebo knih a příběhů. Cítila jsem takové neznáme napětí. Nadpřirozeno. Jako by tu s námi někdo byl, aniž bychom je viděli. Hned jak jsme si sedli, přispěchal k nám mladý, úsměvný mladík. Nejspíše číšník. „Co si bude mladé panstvo přát?“ Dívali jsme se po sobě a nevěděli co říct, až si pak mladý muž uvědomil, že nám nedal ani jídelní lístek. „Ouch, omluvte mě. Jaká nepříjemná příležitost. Hned vám přinesu jídelní lístek. Dej tě mi vteřinku.“ Neznámý se spěšně usmál a zvláštní kachní chůzí odcupital pryč. I když jsme tu nebyli kvůli jídlu, trocha osvěžení by neuškodila.
...
Pohled Megan Carolyn Lee
Poté, co nám mladík se zelenýma očima přinesl jídelní lístky, jsem si ani za boha nemohla vybrat. Bylo tam mnoha neznámých jídel, o kterých jsem v životě neslyšela. A nejen jídel, ale i různých nápojů. Prohlížela jsem si to pořád dokola a bála se něco vybrat. Bůh ví, co v tom všechno mohlo být. „Takže vybrali jste něco, přátelé?“ zeptal se nás Mateo. Nikdo z nás tři nevěděl.

Podívala jsem se po místnosti, až můj zvědavý pohled zastavil u muže za pultem. Byl pěkný, i když se mi na něm něco nezdálo. Měl modré kratší vlasy a zlatavé oči. Potají jsem si ho prohlížela a ztuhla jsem, když si mě všiml. Rychle jsme se otočila zpět a zabořila svůj pohled do jídelního lístku. „Promiň, že obtěžuji, ale rád bych vám doporučil položku číslo 49. Pokud si nevíte rady. Je to naše specialita. Nápoj Planetárium se šlehačkou.“ Miraye se zableskly oči. Bylo jasné, že právě to chtěla ochutnat. Všichni jsme to odsouhlasili.

Mateo tedy objednal čtyřikrát specialitu a odložil lístek stranou. Mladík v našem věku si to zapsal, mile se usmál a odešel. Avšak můj pohled, mezitím co jsme čekali, zabloudil opět směrem k onomu záhadnému muži za pultem. Stále stál na stejném místě a naše oči se setkaly. Sledoval mě. Cítila jsem červeň ve tvářích a sklonil hlavu směrem na kolena. Miraya se na mě hned podívala. „Jsi v pořádku, Meg?“ Zeptala se mě, a i kluci na mě pohlédli. „No, nemám dobrý pocit. Je to tady takové zvláštní.“ Vysvětlila jsme nervózně a nenápadně jsem dala ruce v pěst, až se mi nehty zarývali do kůže. Tohle místo nebylo jen tak obyčejná hospoda. Koukala jsem po pár dalších lidech, co tu byli. Nikdo moc zajímavý ani výrazný. Všichni měli hrozné oblečení: potrhané, špinavé, staré.

Po chvíli k nám přišel číšník a na stůl položil čtyři poháry Planetária se šlehačkou. Poděkovali jsme naráz a pustili se do tak dobře vypadajícího poháru. Naposledy jsme přes rameno upřela zrak na muže za pultem, nebyl tam.

Pohled Jonathan Christopher Harondale
Zabloudili jsme k neznáme hospodě zvané U Vlkodava, nikdy jsme o ní neslyšel. Stejně jako nikdo jiný z nás. Ale mělo to i výhody. Číšník nám přinesl naši objednávku, a to pohár Planetárium se šlehačkou. Měl chutnat jako to, co nejvíce milujeme. A měli pravdu. Vážně chutnal po tom, co mám velmi rád, a to ovocný koláč a čerstvé broskve. Nemohl jsem uvěřit, že tato jejich specialita mi vykouzlí úsměv na tváři, cítil jsem se tak bezstarostně.
...
„Jak koukám, všem chutnalo. Budete si ještě něco přát?“ přeptal se číšník. „Ne, ne, už nic...Tedy něco by jsme nutně potřebovali. A to poradit nejbližší cestu k Reverijské škole.“ Číšník jen kývl a odešel. Pochvili se vrátil s o hlavu větším mužem, vypadal seriózně měl pronikavé zlatavé oči.

„Vy hledáte cestu zpět? Pomohu vám, ale něco to bude stát.“ Podíval jsem se na Matea, jestli nemá peníze navíc. Zavrtil hlavou, že ne, ani holky nic. A já byl také na suchu. „Promiňte, ale nemáme peníze...“ ozvala se potichu Meg, jako by se onoho muže bála. Ten se k nám posadil a začal se smát. Nevěděli jsme, co se děje. ~Co když nám něco udělá?~ problesklo mi hlavou. „Peníze? Kdo o nich mluvil, já vám pomohu v tom případě, když s sebou vezmete mou sestru. Potřebuje doktora a zde žádný už není. Toho minulého sežrala divoká magická zvěř. Nešťastná nehoda. Ale to je vedlejší. Potřebuji, abyste ji vzali s sebou do té vaší školy. Pomůže ji jen doktor.“ Miraya začala jako první. „Dobrá tedy, ale musíme tam být ještě dneska. Navíc jsou Vánoce, rádi pomůžeme.“ Aniž by se nás zeptala, odpověděla neznámému muži za nás všechny. „Jsem Miraya, tohle je Megan, ten věčný mrznout je Jonathan a ten vedle něj je Mateo. A vy?“ začala na nás ukazovat a představovat jako bychom to nesvedli sami. „Jmenuji se Jacob Mystery, jsem majitel této hospody. Jinak ten klučina vedle mě je Andrew. Náš číšník.“ Andrew se na nás zazubil a vřele zamával. Úsměv jsem mu oplatil.
...
Za necelou půl hodinu jsme si o sobě mezi sebou řekli hodně. Aniž by se to dřív zdálo, z Jacoba se stal náš nový přítel. Stejně tak s Andrewa. Byla s ním zábava. ~Musím se krotit sakra! ~ Byl jsem na kluky to ano, ale přeci jen jsem měl své tajemství.

„Už budeme muset vyrazit na cestu nechci jet lesem za tmy.“ Jacob se usmál, zvedl se ze židle a odešel za bar. Něco pošeptal barmanovi a zmizel za závěsem. Nebylo to ani ne deset minut a přišel znovu, jenže tentokrát po boku s dívkou, která byla těhotná. „Tak lidi, chtěl bych vám představil svou mladší sestru, Lukeri.“ Byla jako sluníčko i přestup všechnu bolest, která ji nejspíše jako každou nastávající matku trápila. „Ahoj. Jacobe to je dobré, nemusíme za doktorem. Je mi dobře...“ vypadala unaveně. „Lukeri, nechci se hádat, ale vždyť víš, že při porodu bude lepší mít u sebe doktora, který ví, co dělá. Ne jako ten řezník tady, zabil by jak dítě, tak tebe. Lepší bude, když pojedeš s nimi je to jako Vánoční zázrak, že nám někdo pomůže. Jasné?“ Lukeri jen kývla, Andrew ji pomohl obléci kabát, zatím co já a Jacob s Mateem jsme chystali naše mazlíčky. Meg a Miri si hned zamilovali Lukeri, byla tak moc hodná a veselá.

Nasedl jsem na Azury, ke mně si přisedla Meg. Tea na svém hřbetu nesla Matea a Miri. Zatímco Jacob měl ochočené jiné zvíře. Nejspíše to byl Remsia, kříženec tygra a hypogriffa. „Jak se jmenuje?“ Lukeri si sedla před bratra do jeho náruče. Aby se jí sedělo lépe. „Říkám mu Vita, v překladu z mrtvého jazyka to znamená "Život".“ Andrew nám již z dálky mával. Jacob svou hospůdku nechal zatím na starosti svému věrnému příteli Tricovi, který v ní dělal barmana.
...
Pohled Mirayi Braveheart
Díky Jacobovi jsme ani ne za hodinu viděli věže školní budovy. Měla jsme z toho úžasný pocit. Konečně doma. Už jsem se těšila, až to všechno tady ukážeme Lukeri. Až jí bude lépe. Delší cesta ji unavila. Jak říkal její bratr, byla na tom špatně. Už jen to, že ztratila v tam mladém věku manžela a stala se vdovou.

Oblíbila jsem si je. Zatím co Meg měla špatný pocit z Jacoba, já si s ním rozuměla stejně dobře jako kluci.

O půl hodiny později...

Pohled Matea Blacka
Dorazili jsme na pozemek školy a o naší situaci jsme řekli zástupci ředitelky Radicallovi. V klidu nás pochopil a mile přivítal Jacoba a jeho sestru Lukeri, která dostala pokoj na zdravotním oddělení. Nebylo jí zrovna dvakrát nejlépe. Byla bledá jako křída a měla velké bolesti. Doktor řekl, že je to tím, že dítě bude chtít brzy na svět. Byl jsem si jistý, že Lukeri bude skvělá matka.
Tím pádem Vánoce mohhli začít ještě tento večer! Stihli jsme to je tak tak. Super!

HOSPŮDKA U VLKODAVA
Jméno: Lekor
Příjmení: Mystery
Věk: 48 let
Pohlaví: Muž
Povaha: Není známa povaha této postavy.
Postavení: Bývalý hospodský
Něco o: Byl to kdysi hospodský hospody U Vlkodava, než své břímě předal svému synovi Jacobovi. Má ještě dceru Lukeri, která je v jiném stavu. Je hrdý otec. Jeho manželka je pět let po smrti. Zemřela na rakovinu slepého střeva.
Vzhled:

Jméno: Jacob
Příjmení: Mystery
Věk: 21 let
Pohlaví: Muž
Povaha: Tajemný a plný záhad, umí se bavit i bez pití alkoholu. Ke svým hostům se chová vždy vřele a laskavě. Je velice chytrý a bystrý, málo co mu uteče. Když je naštvaný, mlčí jako hrob.
Postavení: Hospodský
Něco o: Už od svých sedmnácti let vede hospodu U Vlkodava v menší zapomenuté vesničce. Jeho otec na toto řemeslo nestačil, proto jej nabídl svému mladému synovi, Jacob to přijal. Má mladší sestru Lukeri. Na personál je hodný, občas bývá vážný.
Vzhled:

Jméno: Lukeri
Příjmení: Mystery/Honest
Věk: 18 let
Pohlaví: Žena
Povaha: Ke každému se chová laskavě a mile. I přesto co se jí v životě stalo se ráda usmívá. Je pečlivá a hodná, málo kdy se zlobí.
Postavení: Není určeno
Něco o: V sedmnácti se stala mladou vdovou, byla vdaná rok půl roku. Její manžel zemřel na zápal plic. Celkem ji to zasáhlo, přišla o jedinou lásku svého života. Je v devátém měsíci těhotenství, je smutná že děťátko neuvidí její manžel Owen. Má ráda květiny a svou rodinu.
Vzhled:

Jméno: Tric
Příjmení: Padilla
Věk: 20 let
Pohlaví: Muž
Povaha: Je milý a vstřícný, ale netrpělivý. Často působí tajemně a děsivě. Velmi dobře zvládá své emoce. Není upovídaný, ale rád poslouchá. Je velmi inteligentní a dokáže překvapit.
Postavení: Barman
Něco o: Věnuje se volném čase boji a je v něm opravdu dobrý. Dokáže bojovat úplně s čímkoliv, ale nejraději má vrhací nože.
Vzhled:

Jméno: Andrew
Příjmení: Scott
Věk: 17 let
Pohlaví: Muž
Povaha: Je společenský, upovídaný a hlavně vtipálek. Neustále si hledá nové kamarády a balí snad každou holku, která projde dveřmi, což už není tak často jako kdysi.
Postavení: Číšník
Něco o: Je sirotek a byl vychován ulicí. Je divoký, ale velmi lehce ho lze zmanipulovat. Touží po lásce, i když to tak úplně nedává najevo.
Vzhled:

Jméno: Quin
Příjmení: Split
Věk: Čerstvě 18 let
Pohlaví: Žena
Povaha: Je milá a vždy pomůže, když je třeba. Ráda zkouší nové věci, je to nezkrotná rebelka. Do všeho se vrhá po hlavě a je dost neopatrná.
Postavení: Tanečnice (prostitutka)
Něco o: Tuhle práci nedělá tak úplně dobrovolně. Má nemocnou matku a otec je opustil. Potřebuje vydělat dostatek peněz, aby mohla matce pomoct. Tato práce, ač se nezdá, vydělává dost. Pro peníze by udělala snad cokoliv.
Vzhled:

Jméno: Karen
Příjmení: Ktívell
Věk: 18 let
Pohlaví: Žena
Povaha: Zda se hodná a milá, ale ve skutečnosti je prolhaná a často si vymýšlí příběhy, co se ve skutečnosti nestaly. Ráda klame a ohromuje svou krásou. Drzá. Není moc chytrá, ale hloupá také ne.
Postavení: Tanečnice (prostitutka)
Něco o: Miluje hudbu a tance na klíně svých klientů. Její úplně jedno, že každý večer má několik milenců, jí jde hlavně o peníze. Ráda prodá své tělo komukoliv. Díky těmto tanečkům si hospoda hodně vydělává.
Vzhled:

INFORMACE O HOSPŮDCE:
Hospůdka u Vlkodava se proslavila svým dobrým pivem a nápojem zvaný Planetárium. Ale to není to hlavní. Za doby Zakladatelů sem chodili různí studenti, hrdinové a zvláštní tvorové. Jenže co zakladatelé zemřeli, na hospodu se časem zapomnělo a málo kdo ji nyní navštěvuje nebo o ní ví. Stejně jako do celé menší vesničky, kde se hospůdka nachází.

Hospodu vede mladý hospodský, co převzal povolání po svém otci, který se na to již nestačil. Má mladší sestru. Chová se k lidem vřele, ale stále se zdá, že něco skrývá.

Název hospody vznikl díky prvnímu majiteli. Praprapradědečkovi mladého hospodského. Ten kdysi při výstavbě hospody použil vlkodlačí krev pro ochranu budovy. Vlkodlačí krev je vzácná a kouzelná, když ji někdo použije, slouží jako ochranná bariéra. Tím pádem do hospůdky nemůže v kročit ten, kdo má prohnilé srdce, nebo ten co spáchal vraždu svého blízkého. „V kročí sem jen ten, kdo má alespoň trochu čistou duši a ryzí srdce.“

🔹Příště k přečtení - 18. Kapitola🔹

Doufám že se sedmnáctá kapitola líbila. Dodala jsme vám pro menší informaci něco o hospůdce U Vlkodava, snad se líbí. Příští kapitola budu pokračovat tímto samým dnem, když už bude večer.

~Vaše Lucy 1349.