Pohled Leonarda Arcadia
Pustila se do mě zima. Snad to byl ten důvod, proč jsem se vzbudil z nás dvou jako první. Ještě rozespalý jsem si sedl a rukou zašátral po dece. Nikde po ní nebyla ani známka a já otráveně zívl. Otevřel jsem oči, rozhlédl se kolem sebe, a až teprve potom jsem si všiml, že v mé tolik hledané přikrývce ležel zachumlaný Joshua. Usmál jsem se. Byl tak sladký, když spal. Nahnul jsem se k němu a políbil ho na krk.
Vtom mě chytila prudká křeč do ruky. Shlédl jsem. „Co to krucinál?“ pošeptal jsem si pro sebe, rychle se zvedl z postele a šel do koupelny. Před zrcadlo. ,,Musela to být dlouhá noc. Skoro nic si nepamatuji. Ale pocit to byl asi krásný. Mé tělo je tím důkazem...“ prohlížel jsem si svůj odraz v zrcadle. Ruce, hruď, krk a další části těla byly obsypané kousanci, lehkými znamínky lásky a o zádech ani nemluvím. „Dobré ráno, Lve“ ozvalo se tiché zívnutí, ,,no tedy. To se mi povedlo tohle všechno dokonce po tmě?“ Zasmál se a z jeho rozespalého hlasu byla slyšet škodolibost. Otočil jsem se k němu se šibalským úsměvem: „Heh. Ty máš co říkat, zlato, dopadl jsem ještě dobře. Narozdíl od tebe.“ Začal jsem se smát, když jsem viděl, jak zmodralý jeho krk byl. „Jinak přeji dobré ráno“ prošel jsem kolem něj, a ještě než jsem zmizel v pokoji, dal jsem mu pusu na tvář. Ani on neměl slov, jakmile také spatřil své tělo. Musel jsem uznat, že to bylo vážně vtipné, i když to trochu bolelo.
...
Podíval jsem se na hodiny. Ukazovali půl osmé. Začal jsem se oblékat, mezitím co si Joshua dal sprchu. ~Ani nechci vědět, kdo byl nahoře.~  Sedl jsem si na postel a čekal na svého milence s myšlenkou, co budeme dělat dál. Zdali je to jen úlet nebo něco vážného. Sám nevím. A ani nevím proč, ale bylo to asi to jediné, co mě v danou chvíli trápilo nejvíce. Že bych se bál odpovědi?
...
Pohled Joshuy Hopkinse
Vyhřátá postel mě nechtěla pustit skoro stejně, jako já nechtěl pustit ji. Bylo mi krásně. Naspal jsem sice minimum svého běžného spánku, ale za to všechno to stálo.
...
Povšimnul jsem si, že Leo neležel v posteli, šel jsem se po něm tedy podívat. Stál v koupelně, zkoumal své tělo. Tyčil se tam polonahý a já dostával chuť si celou minulou noc zopakovat. Ale nebyl jsem jediný, kdo zanechal na něčím těle krásné vzpomínky. Při podhledu na mé tělo jsem ztrácel dech. Hlavně můj krk byl celý plný cucfleků. Naštěstí to nebyl žádný cucflek smrti. „Super, to se povedlo. Konečně se ten rolák hodí, jenže ten je právě u mě v pokoji...“
...
Dal jsem si sprchu jen co můj Lev odešel z koupelny, ani ne za pět minut jsem byl venku. Leo seděl na posteli s vážným výrazem ve tváři. „Děje se něco?“ Zvedl pohled ze země a podíval se na mě. Na sucho jsem polkl. „Co bude dál...s námi dvěma?“ jeho hlas zněl až nuceně pevný. Sedl jsem si ještě mokrý a zabalený v ručníků k němu. „Třeba to, že mi půjčíš něco na sebe? Kromě toho, v čem jsem včera přišel tu nemám nic.“ Skoro jsem ani nedořekl a už vstal a šel ke skříňce, odkud vydal pár kusů oblečení. Jak jsem tak koukal, jeho šatník se skládal z mnoha odstínů černé, málo kdy u něj uvidíte nějakou jinou barvu. „Děkuji“ oblékl jsem se, ,,jinak mám pocit, že se mě už nezbavíš, Lve“ na tváři se mi rozlil nevinný úsměv, ,,teď jsi můj!“ Stál ke mně zády a já ho objal. Svalili jsme se znovu na postel a z milého pusinkování se brzy stalo něco mnohem vášnivějšího.
...
Pohled Miraya Braveheart
Probudila jsem se do hlučného rána. Každý si balil a těšil se, jak si užije Vánoce a vánoční svátky doma s rodinou. Celkem dost lidí tady zůstávalo, kvůli svým důvodům. Já tu třeba zůstávala každý rok. 

Rozhlédla jsem se po pokoji, vedle mě už byla prázdná postel. Moje spolubydlící, Spring, odjela na svátky domů. Pomalu jsem vstala a šla se obléct. Jelikož se nebudeme učit, zbývá nám čas na soukromé aktivity a vlastní záliby.
...
Potěšila mě hlavně jedna věc. Minulí, dospělí studenti z posledních ročníků už dávno odešli. Už sem nechodili a já měla klid. Každý rok, co tu někteří z nich zůstali. tak mě strašili. Bylo to nepříjemné, i když z nich nejde takový strach jako z bratra Luminttis. Ten je asi poměrně horší.
...
„Mirayo!“ Vběhl mi do pokoje Kai, můj kamarád. Byl jeden z těch, co tu se mnou zůstávají. Měla jsem ho ráda, byl hodný a pořád mě rozesmíval, když mi bylo nejhůř.

„Ano, už jdu“ řekla jsem mu a společně jsme se vydali do jídelny na snídani. Snad po celé škole běhali ostatní s kufry, už připraveni odejet domů. Však byli tu tací, co celkem panikařili a běhali tu v pyžamu. My dva jsme šli pomalejší chůzí a dávali bacha, aby nás někdo nepřetáhl některým zavazadlem... Kai mi cestou vyprávěl různé historky, co dělal každý rok, když skoro všichni zmizeli domů. Někteří profesoři také odjížděli, zůstával tu jen zástupce Radicall, náš pan profesor rozumění všem jazykům, Sorren Hawarang, profesor Lapatius, co náš učil vše o kouzelných tvorech, a pak už tu jen zůstávali zdravotníci. Já vím trochu málo na takovou bandu, co tu zůstávala. Ani jsem se jim nedivila, měli také své milované rodiny.

Ke snídani jsme si dali talířek cukroví s čajem. Cukroví bylo vážně dobré, akorát čaj byl tentokrát trochu hořký. Co jsem dosnídala, pospíšila jsem si do pokoje, vzala jsem nakoupené dárky a rozdala jsem je před cestou portálem svým kamarádkám, které odjížděly. Rozdala jsem jim dárky a popřála šťastné svátky. Pár dárečků jsem dostala taky.

Kaiovi jsem se chystala dát dárek až pod stromečkem, zítra si jej může rozbalit. Stejně jako ostatní. Venku byla zima a já utíkala do tepla svého pokoje. Oblékla jsem si svůj oblíbený vánoční svetr s vločkami a šla jsem si sednout ke krbu v naší společenské místnosti. Vzala jsem si s sebou dárky, co mi dali před portálem holky. Spring si dala záležet na zabalení, bylo to vidět, stejně jako Kora. Všude byla izolepa. Skoro jsem se do toho nedostala.
...
Musela jsem se usmívat, byli krásné. „Děkuji holky“ řekla jsem potichu. Už teď mi chyběly.
...
Pohled Kaie Helvarta
„Hey! Kaii nebude ti tady bez nás smutno?“ utahovali si že mě kluci, když si balili. „To spíše já vám!“ křičel jsem z pokoje do koupelny, kde si ti dva sbírali své poslední věci. Mnoho toho nebylo. Brian i Cassius mi hodili malý dárek a já zase na oplátku každému jeden přibalil do kufru.

Když měli dobalené kufry, šel jsem je vyprovodit k portálu. Rozloučil jsem se s nimi a oba zmizeli. Já se otočil a šel jsem do školy. Byla opravdu zima. Šel jsem za svou kamarádkou, Mirayou, která tu také zůstává přes vánoční svátky.
...
Pohled Stár Sanset Galaxi
Letošní Vánoce budu já i sestra trávit u rodiny naší kamarádky Amortensie. Byla jsem hodně zvědavá, kde budu spát, ne že by měli malý dům, ale pochybuji že budeme všechny tři spát v Amořině menším pokoji. Plánujeme si každý večer povídat.
...
Vzala jsem si polední knihu ve své knihovně a uklidila ji do tašky. Ustlala jsem si ještě postel. Potichu jsem šeptla: „Brzy na viděnou.“ Vydala jsem se z pokoje na zasněžený dvůr, holky na mě již čekaly celé od sněhu. „Co jste tady dělaly?“ zeptala jsem se jich a koukala na ně celkem překvapeně. „Nic, jen se koulovaly!“ zakřičely na mě a zpoza svých zad vyndaly ruce se sněhovými koulemi. Hned je po mě hodily. Já čapla své věci a snažila se jim vyhnout tím, že proběhnu portálem. Jenže než jsem jím prošla, jedna mě přeci jen trefila do zad.

O pár hodin později...

Pohled Leonarda Arcadia
Bylo skoro poledne. Ti, co měli v plánu odjet na svátky domů, byli už dávno pryč.

Válel jsem se v posteli, zase. Ruku jsem měl položenou přes čelo a přemýšlel. Vtom do pokoje přišel Joshua. „Tvá sestra tady zůstala?“ zeptal se, zatímco si skopával boty. Zvedl jsem na něj hlavu: „Ne, jela k tomu Claudovi k jeho rodině. Do Brazílie...“ ~Proč tak daleko sestřičko? Nikdy tak daleko jsme od sebe nebyli.~ Joshua ke mně přišel, sedl si mi obkročmo na břicho. „Nezníš moc nadšeně, trápí tě to, že odjela s ním? Jsou krásný pár, Leo.“ Byl jsem z toho nějaký divný, kdybych to nezjistil svou silou pomocí stínu. Neřekla by mi ani to, že odjede. Zavřel jsem oči, aby Joshua neviděl že jsem smutný. Jenže ani nemusel hádat, poznal to. „Nechceš se projít a přijít na jiné myšlenky?“ Otevřel jsem oči a pouze jsme je kývl.
...
Oblékli jsme se do teplého oblečení a šli se projít do zahrad. Naposledy jsem tu byl na začátku roku. „To není možné...“ vydechl jsem a nehledě na Joshuu se rozběhl na konec zahrady. „Leo?!“ slyšel jsem ho za mnou vykřiknout, ale dál jsem běžel jako o život. Jen kvůli květinám. „Růže“ zastavil jsem se před nimi. Byly rozkvetlé a zbarvené do toho nejčervenějšího odstínů rudé. „Jak to? Přeci zčernaly a okvětní lístky popadaly na zem.“ zamumlal jsem si pro sebe, než ke mně doběhl Joshua. „Proč...proč si běžel...Lve?“ vyslovil trochu víc udýchaně, než měl díky své schopnosti být. Jen jsem ukázal na květiny. „Cože? Růže? A teď v zimě?“ podivil se, ,,to není možné.“ Shlédl jsem na Joshuu a vzal jeho tvář do dlaní v krátkém polibku. „Tady je možné přeci všechno, na to nezapomeň.“

Pustil jsem ho a rozběhl jsem se do školní budovy. Běžel jsem a běžel, jak jen jsem uměl, rozhlížel jsem se kolem sebe, když jsem vběhl do chodby. Byl jsem udýchaný a hledal nejrychlejší cestu k učebně toho blázna, co mi chtěl zabít sestru. „Vlevo!“ řekl jsem si na hlas. Znovu a znovu jsem uháněl chodbami. Cestou jsem vrazil do zelenovlasé dívky, i když jsem jen letmo zjistil, že to byla Megan. „Promiň mi!“ spadla kvůli mně na zem, ale já se nemohl zastavit, abych ji pomohl vstát. ~Už jsem tam skoro jsem!~ zpomalil jsem a vešel do dveří, kde mě učil pan profesor Rivalek, jinak řečeno blázen.

„Leonardo?!“ ozval se hlas. Vyšel jsem dovnitř s vážnou tváři: „Proč já?!“ Profesor vstal ze židle a popošel ke mně: „Nerozumím, chlapče.“ Asi jsem nebyl přesný. „Vy víte, o čem mluvím. Ty růže v zahradě, proč najednou znovu rozkvetli? A ještě k tomu v zimě?! Proč to musím být zrovna já?!“ Možná mě teď nikdo z vás nechápe, ale četl jsem o tom v deníku. Deníku Ethana Drapochrupa. Zmínil se v něm o těch růžích.

Stálo v něm: "Když růže v chladu planou krví, znovu se stíny dávné vrátí na svět skrze potomka mého." JÁ jsem ten potomek a ty stíny, co se mají vrátit měla být síla mého děda. Našel způsob se "znovuzrodit". „Leonardo, věděl jsi, že jsi jiný. Jsi jediný, kdo ho může přivést znovu k životu. Jen musíš provést obřad krve svého prolití. Pomohu ti s tím...jen se mi teď podívej do očí!“ Pohlédl jsem a potlačil třas. „Ano, provedu obřad s vaší pomocí, jen řekněte, co mám dělat.“ Začala mě brnět hlava, projela mnou prudká bolest. „A-aa!!“ Bolest se nedala ustát, podlomila se mi kolena, zhroutil jsem se k zemi celkem rychle. „Co...co to dělá-te!“ Profesor si kleknul nade mě. „Kdybych to neudělal, nesouhlasil bys. Měl jsem plán, že obřad provedu s oběma potomky Ethana Drapochrupa, jenže tvá sestra tu není. Budeš muset stačit, sice tě to nejspíše zabije, ale to mě netrápí. Hlavní je že přivedeš pána Smrti k životu. KONEČNĚ SE DOČKÁM!“ Učebnicoví blázen, jak jen má být. Bylo mi zvláštně, motala se mi hlava. Já blbec! Mohl jsem to čekat...jeho schopnost je manipulování s ostatními.
...
Pohled Joshuy Hopkinse
Na to, jaké jsme prožili krásné ráno se choval divně jen co na naší procházce zahradami spatřil ty růže. Jako je divné že kvetou v zimě, když je mráz, ale kvůli tomu nemusel vyšilovat. Ani nevím, kam běžel. Hodlal jsem to velmi rychle zjistit.

Mezitím...

Pohled Erzy Winchestera
Volný, klidný, zimní čas jsem trávil v knihovně. Sám, ale ne sám. Byl se mnou bratr a má věrná sova Circé. Vím, bylo divné mluvit do "prázdna" před někým, kdo neviděl mrtvé, tak jako já. Ale i tahle schopnost plná nevýhod měla své světlé stránky. Jen díky ní jsem měl bratra od jeho smrti pořád po svém boku.
...
Zrovna jsem si četl knihu: Jak mrtví učí živé. Děj samotný byl zajímavý, i když název mi připadal poněkud směšný. Bratr seděl v druhém křesle naproti mně, během čtení knihy jsem si s ním povídal. Na to, jak otravný uměl někdy být, měl vždy pozoruhodné názory. Zatím co Circé poletovala ve velkých prostorách knihovny. Posunul jsem si brýle ke kořeni nosu a uvelebil se na svém místě. Byl příjemný klid.
...
Po necelé hodině mě od knihy odtrhla velká rána. Byly to dveře do knihovny, které se rozlétly jako při velkém průvanu. Seděl jsem v druhém patře knihovny, takže jsem se mohl podívat kdo přišel, aniž by si dotyčný všiml mně. Nahlédl jsem přes zábradlí. ~Leonardo? Co tu chce? Do knihovny vždy chodí až po setmění. A co to má na sobě?~ Podíval jsem se, kde je Circé, aby mě neprozradila. Naštěstí seděla na jedné soše v druhém patře. Byla hodná a poslušná. Bratr se zjevil vedle mě a ukázal na Leonarda, který něco hledal v sekci, kde se nacházeli staré svitky. ~Podívej se blíž, Aarone, co hledá. Něco se mi nezdá.~ Bratr jen kývl a zmizel. Leonardo po chvilce něco našel, držel daný svitek v rukou. Papír byl starý už od pohledu a obvázaný černou stuhou.
Najednou ho začal potichu číst, nejspíše si přečetl první řádek, jestli je to to, co hledal. Zřejmě byl spokojen, jelikož schoval svitek do pláště a rychle odešel. Bratr se objevil opět vedle mě, už jsem se ani nelekal, když tohle dělal. ~Měl svitek s černou stuhou, stihl jsem si přečíst něco málo, než jej stačil znovu srolovat. Stálo tam: Ceremonia – Quam ut vivificet mortuos cum sanguine. (Obřad – jak oživit mrtvé krví).~ Měl jsme jediné štěstí, že latině trochu rozumím jinak nevím, co bych z toho pochytil. ~Děkuji, bráško.~

Zajímalo mě, co měl Leonardo Arcadia za lubem. Rozhodl jsem se to zjistit. Měl bych to někomu říci, ale nevím to jistě. Možná bych si měl sehnat důkaz, než se ozvu, jen tak někoho obvinit není zrovna hezké.
...
Pohled Megan Carolyn Lee
Jelikož dnes tu skoro nikdo nebyl a já tu jako jedna z mála zůstala, začala jsme se v prázdném pokoji nudit. Bylo tu takové ticho a moji někteří přátelé odjeli domů, trochu se mi začalo stýskat.

S holkami jsme celý ten čas tady trávili hraní her u některé na koleji. I když víme že by se to nemělo chodit do cítí koleje, mi toto jediné pravidlo porušovaly. Za ten čas, co jsem sem chodila, jsem se s nimi hodně seznámila. Je čas vánoční a já se bála být sama v tichu. Vánoce by se měli trávit po boku přátel nebo rodiny.
...
Mohli jsme chodil ven do zahrad, ale jak znělo nařízení, minimálně po dvou chodit ven. Takže já, Fyraju a Miraya jsme chodily společně. Jak do jídelny na snídani, tak i po chodbách školy.

Často jsme tu vídaly i kluky, avšak oni měli své zábavy hromady.
...
Už bych skoro čas oběda, rozhodla jsem se, že zajdu za Mirayou a Fyraju, jestli by jsme nešly po obědu do lesa na procházku.

Šla jsem zrovna směrem do jídelny, když v tom jsem uslyšela za sebou zrychlené kroky. Otočila jsem se a spatřila Fyraju s Mirayou. „Ahoj, kam tak pospícháte?“ zeptala jsem se jich. První, kdo odpověděl, byla Fyraju. „Nooo, jdeme do jídelny jako ty, navíc jsme tě hledaly...Nechtěla bys s námi do lesa?“ Miraya ji to jen odkývala. „Zrovna na to samé jsem se vás chtěla zeptat také.“ Vysvětlila jsem jim, holky se začali smát. Docela náhoda.

Po obědě...

Po dobrém obědu, jsme se šly všechny tři převléct do teplého oblečení do té zimy. Ve skříni jsem na poslední chvíli vyhrabala svou oblíbenou šálu.
...
Měly jsme se sejít před jídelnou. Já tam již čekala, holky po nějaké té minutě také přišly. Vyrazily jsme na procházku. Jen co jsme vyšli ze školy, nemohly jsme se divit kolik napadlo za tu dobu sněhu. Doufala jsem, že nezačne chumelit.

Šly jsme už hodnou chvíli, když se najednou z ničeho nic Miraya zasmála. „Proč se směješ, Miri?“ ohlédla jsem se na ni.. „Vzpomínáte holky na to, jak jsme chodily na hodiny s panem profesorem Lapatiusem? A jak nás učil, jak se chovat, či si ochočit magické tvory? Nebo to, jak pana profesora kousl tem maličký Kiksun ke konci hodiny?“ Zeptala se nás Miraya, my ji jen odkývly. Krásně se na to vzpomínalo, magičtí tvorové byly úchvatní. Ale jen někteří, kteří jsou hodni, si je mohli ochočit jako své mazlíčky. Například Jonathan a Mateo, co tu zůstali si jeden magický tvor vyvolil. Jeden Rentir si vyvolil Jonathana, který si ho ochočil a pojmenoval jej Azury. Za to Mateo si ochočil druh tvora Danru pojmenoval ji Tea. Oba byli krásní. Trochu jsem jim záviděla. Kluci nebyli jediní, kteří měli magické stvoření. Claud, nebo Luminttis a Cassius měli také to štěstí.

~Vzpomínka~
Zrovna jsme měli mít speciální hodinu s panem profesorem Lapatiusem. V dnešní vyučovací hodině nás měl naučit něco o magických tvorech. Jak vypadají, čím se dají ochočit, jakého jsou druhu a kolika let se dožívají.
...
„Doufám, že jsme tu již všichni“ začal se rozhlížet a počítat docházku. Byli jsme tu snad všichni. „Tak bando, můžeme začít. Dnes jsem vás sem zavedl z prostého důvodu, a proto že si něco povíme o tvorech co tady žijí. Nestihneme si říct všechny, ale ty základní by jsme stihnout mohli. V dnešní hodině se s nimi seznámíme.“ Začal nám vysvětlovat co se budu dít během vyučování. Přitom jsme se vydali do lesa, kde už při vstupu byla vidět některá zvířátka, co byla na příchozí studenty a jejich brebentění zvyklá.

„Máme tu mnoho tvorů, které si lze dokonce ochočit. Ale i ty co by nás nejraději snědli k obědu. Ještě, než začnu výklad, musím vás upozornit. Tento les je probádaný jen ze 38 %. Zbývajících 62 % je neznámých a bůh ví co ve zbytku lesa žije. Proto doporučuji do lesa nikdy nechoďte sami. Toť vše, jdeme na zvířátka.“ Z těchto slov jsem měla trochu nahnáno přeci 62 % bylo hodně.

„Prosil bych o pozornost, studenti.“ Všichni utichli. „Děkuji. Magické stvoření dělíme do tří kategorií: Menší tvorové – Mírumilovní patří mezi ně: Darmur, nebo také Kiksun. Střední tvorové – trochu nebezpeční tady jsou třeba: Shibikon, či Lecitin. Velcí tvorové – nebezpeční: Danru, dále bych tu chtěl zmínit Remsia. Do této skupiny řadíme i Rentir, kdysi do této kategorie patřilo stvoření zvané Reta Biries neboli Smrtihlad. Ale ta byla vyřazena, protože své pány buď usmrtila, anebo jedla za živa. Navíc tento druh se považuje za již vyhynulý, nemusíte se tedy bát, že je potkáte. Je to téměř nemožné.“ Pan profesor si nejistě prohrábl vlasy, když viděl naše výrazy. Znělo to hrozně, už jen ta představa. „Eee, dobře tedy. Tak to máme základy a teď na podrobné informace.“ Můj zrak zaujal tvor, co kroužil nad námi. „A podívejte se studenti, tady můžete vidět, jak nad námi léta maličký Kiksun, je to ještě mládě. Poznáte to, protože nemá černě dobarvené konečky křídel.“ Ukázal na tvora. Byl nádherný. S bílým kožíškem byl podobný králíku z normínovského světa, až na to že měl křídla a prodloužený ocásek. Líbil se mi. „Kiksun se dožívá pouhých pěti let, ochočit ho můžeme syrovým masem. I na to, jak je roztomilý, je to masožravec. Takže si na něj dávejte pozor.“ Ostatní spolužáci se ptali na různé otázky, bylo vidět, že pan profesor o nich ví hodně. Aby ne. Vypadalo to, že svou práci opravdu miloval.

„Pane profesore a jak vypadá Darmur?“ optala jsem se. Profesor se na mě jen s úsměvem podíval. „Jsem rád, že se ptáte, slečno Lee. Darmur je tvor, co převážně žije v jeskyních, nebo ve vesnicích pod domy. Takže ho tu moc nepotkáme. Je malý a vypadá skoro jako lasička se šupinatou kůží. Na předních končetinách mají bronzové náramky, které často kradou ve vesnici.“ Vysvětlil nám a já jen s úsměvem na tváři poděkovala. Škoda že tohohle tvora neuvidím.

„Dále tu máme trochu složitější stvoření. Půjdeme si popsat Shibikony. Dají se osedlat, ale jenom tak pro děti nebo lidi menšího vzrůstu. Velkou váhu neunesou. Dožívají se 32 let a jsou to býložravci. Tvor menšího vzrůstu, není velký ani malý. Jeho specifické tělo je pestrobarevné a zajímavé na první pohled. Vypadá jako páv, čínský menší dráček a kozoroh v jednom těle. Nějaké otázky?“ Nikdo se nehlásil ani neptal, profesor tedy pokračoval. „Lecitin, tvor, který se dožívá čtyř let. Ochočit si ho můžete cibulí nebo česnekem. Je to všežravec. Střední tvor, který má atletické tělo. Štíhlé končetiny, střapatý ocas, dlouhé sklopené uši. Špičatý čumák, na hlavě nosí menší paroží, které je ke konci zakončeno světélkujícími koulemi.“ Pomalu jsme procházeli lesem v těsném závěsu za panem profesorem. „Dáme si pauzu studenti, sedněte si na kameny nebo tak různě. Za chvilku začneme.“ Krátká pauza nám neuškodila, všichni jsme museli vstřebat tolik zajímavých a cenných informacích. Pan profesor nám řekl, po patnácti minutách se dáme zase do pochodu.

„15 minut, doufám že se stačilo.“ My jen kývli na souhlas a šli za profesor dal do lesa, kde začal říkat další látku. „Velmi známí jsou také Danru a Remsia. Ti patří mezi větší tvory. Samotný Danru se dožívá 68 let, má rád suché maso, byliny a kosti. Tím ho také můžeme ochočit. Zajímavost o Danru: Je to velice hrdý tvor, který vás k sobě nepustí jen tak bez dobrého vychování. Jak se k němu budete chovat, stejně tak on se budu chovat k vám. Vzhledově vypadají jako kočkovité šelmy, jejichž tělo je do tmavších barev. Od krku až po uši jsou zbarvení do zlatého odstínu. Ocas je zdoben pár zlatých proužků.
Magický Remsia se dožívá požehnaného věku a to 300 let. Dá se ochočit luštěninou. Za to zajímavosti o něm jsou: Má velice mírumilovnou povahou, hodně se mazlí se svými pány. A když samice čeká mladé, pokaždé jich je v jednom vrhu pět. Vypadají sice jako masožravci, ale naopak milují zeleninu. Takový mohutný magický tvor vypadají jako kříženec tygra a hypogriffa. Zvětší části je to pravda, ale někteří v něm mohu vidět i jiná zvířata. Ach“ oddychl si pan profesor Lapatius. „Rentir, náš předposlední tvor, o kterém si budeme dnes povídat. Dožívá se až 160 let. Ochočit jej můžete pavouky nebo květy. Zajímavost: Na začátku svého vývoje jedí pouze a jen třešňové květy. Později přejdou na jedovaté květiny a pavouky. Jsou zbarvení do světlých barev. Jejich těla jsou štíhlá, hlava i čumák mají menší takový, skoro bych řekl, připlácnutý. Ocas mají dlouhý, stejně jako jejich hubené končetiny. Pokud se jedná o detaily mají opeřený krk, na jejich těle se objevují květy a černé lístky, to symbolizuje že je dospělý jedinec. A teď půjdeme na vyhynulí druh, co je jeden z nejnebezpečnější, o kterých se doposud ví. Reta Biries dožívá se 490 let, Tento živočich se nedá ochočit lehce. Dokáží ho zkrotit jen ti, které si sám vyvolí. Jinak ne. Vybírá si většinou muže. Ochočit ho lze koňským, vlčím, či liščím srdcem. Zajímavosti o Reta Biries je málo, ale něco o nich víme. Jinými slovy jsou známé jako Smrtihlad. Jsou velmi nebezpeční pro nezkušené studenti, nebo normální obyvatele. Jsou abnormálně inteligentní. Zvládne ho jen ten, který se mu zalíbí. Někdo dokonce říká, že vám pohlédne přímo do duše. A jak už jsem říkal, Smrtihlad si volí svého pána, nikdy ne naopak.
Samice jsou menší než samci a jsou vcelku rozdílní. Vzhledově samice Rety Biries dosahují výšky tří metrů. Jejich těla jsou pohublá a celkově štíhlá. Ocas je dlouhý přibližně pět metrů a jejich opeřená křídla dosahují podobné délky. Jak dlouhý ocas, tak dlouhá křídla. Základní barva je tmavě černá, ornamenty na těle jsou většinou do modré nebo fialové barvy. Hlavu mají světlejší s menšími zahnutými rohy. V tlamě mají několik zubů různých délek, aby se jim lépe porcovalo maso svých obětí. Jsou šmrncnuté stínem. Samci dospělé Rety Biries dosahují výšky čtyř a půl metru. Narozdíl od samic mají samci mohutnější těla a kratší končetiny. Ocas mají dlouhý pouhých šest metrů narozdíl jejich křídla jsou o dva metry delší. U nich neplatí to samé jako u jejich družek: Jak dlouhý ocas, tak dlouhá křídla. Ocas navíc mají ke konci střapatý a zatočený. Vynikají svým tmavým odstínem černé, jejich těla se občas lesknou. Symboly na jejich těle jsou světle modré nebo bílé. Hlavu mají dlouhou a úzkou, rohy, naopak, menší. Dost často jsou haleni stínem.

Tak to by bylo pro dnešek všechno. Můžete jít na své koleje, příští týden si někteří z vás zkusí ochočit, alespoň Kiksuna nebo, kdo si troufne, možná i většího tvora. Děkuji za pozornost bando.“
~Konec vzpomínky~

Vzpomínala jsem na naši hodinu. Všichni jsme si to užili a na konec hodiny se i profesora ptali na různé otázky. Mám ráda hodiny s panem profesorem Lapatiusem.
...
S holkama jsme se asi po hodině a půl začaly vracet zpět do školní budovy. Cestou jsme si furt o něčem povídaly a ani jedna nepřemýšlela se ohlížet. Až když jsme vystoupily z lesa už jsme viděly školu v tom jsme se naráz otočily a spatřily velký černý stín. Zkameněly jsme a vzaly velký sprint do školy. Avšak na koleji nám došlo, co to bylo. Byl to jenom nějaký tvor, co v lese žije a mi se ho pouze lekly. Smály jsme, a nakonec usnuli na gauči před krbem.

🔹Příště k přečtení - 17. Kapitola🔹

Doufám že se šestnáctá kapitola líbila. Dnes je to přes 4000 slov - znovu delší než-li obvykle. Co myslíte že se s Leonardem děje? Pronikla do jeho nechráněné mysli samotná manipulace jeho bláznivého profesora?

Ps. (Do knihy brzy přibude samotná kapitola s magickými tvory a jejich charaktery. Najdete na začátku knihy mezi postavy a prologem.)

~ Vaše Lucy 1349.