Pohled Claude Arietise Veado
Ta osoba, co vstoupila do místnosti, byla známá. Byl to Leonardo! Oči zcela pohlcené temnotou, křídla ďábla, rohy draka, ocas ještěra. Samotná schránka ztělesněného zla přímo před námi, u nás na škole.

Přišel blíže a své ruce napínal k Lumi. Chtěl se pomstít. Pomstít se za to co mu udělala. Pošpinila jeho čest, ztrapnila ho. „Luminttis Simandla Arcadia, odsuzuji tě k smrti!!" rozkřikl se. Jak řekl, tak udělal. Má milovaná se přede mou vytratila v černém dýmu. Jen její poslední slova byla: „Nezapomeň na můj náhrdelník!"
...
„Neeeeee neeeee! Luminttis!“ křičel jsem. Najednou mě však někdo probudil. Nade mnou stála vystrašená Kora. Sedl jsem si do polosedu, celý zpocený. „Byl to jen sen?“ chytl jsem se za hlavu. Kora nevěděla, co se děje. Přisedla si ke mně na postel a uklidňovala mě, že to byla jen noční můra, nic více. Je lepší vědět, že to nebylo skutečné. Co jen ten mozek dokáže vše vymyslet, že to ve snu vypadá tak reálné.
...
„Proč jsi křičel ze spaní jméno Luminttis??“ udivila se. Já jí to řeknu, i když celkem čekám, že se bude smát, jak naivní jsem. „Víš, je to na delší vyprávění, ale jen Luminttis nechci ztratit. Moc mi na ní záleží. Je jediná z dívek, co mi srdcem zachvěla tolik jako žádná jiná. Zní to divně, co?“ Čekal jsem smích, ale přišla jiná reakce. „Jsi do ní zamilovaný až po uši. Ví o tom?“ zakroutil jsem hlavou, že ne, možná ne. „Měl bys jí to někdy říct. Abys do budoucna nelitoval, že jsi se nevyjádřil.“

Měla pravdu. Objal jsem ji a poděkoval. Potom jsem se podíval na hodinky. Bylo půl čtvrté ráno. Tak jsme ještě na chvilku zalehli, každý do své postele, abychom naspali alespoň pár hodin. Jenže já nespal, pořád jsem myslel na to, co bych měl říci Lumi o svých citech. Ne že bych se bál, jen trochu styděl, co by řekla ona. Je to těžší, než se zdá. A pro mé "štěstí" by mě její bratr asi brzo rozcupoval na milión kousků. Brrr...co to mám dneska za podivné chmury.

Já už si ten sen skoro nepamatuji. Jen vím, že Luminttis...a něco...počkat, počkat, co to bylo...JO! Už to mám! TEN NÁHRDELNÍK! „Přeci jen jsem v té kedlubně, co mám na krku, něco našel“ šeptl jsem si pro sebe, abych svým povykem znovu nevzbudil Koru. „Zapoj kedlubnu, Claude! Kdo tady ovládá něco, co by ti mohlo pomoc dostat se do snu a zjistit více? Co když tam ještě bylo něco, co jsem přehlédl...?“
...
Bingo! Mám své favority. Ti by mi mohl pomoct! První je Amortensie Lovers a její schopnost vidění pocitů druhých. Možná že ve mně uvidí nějaký pocit, který jsem cítil, když se mi zdál ten sen. Druhého jsem vybral Kaie Helvara. Ten by mi zase mohl přečíst nějaké myšlenky. A ještě je tu jedna osoba, co by mi snad mohla pomoci, ale to ještě riskovat nechci. Bůhví, jestli si nezačal účtovat něco za oběti nebo za život samotný.
Po vyučování je zkusím sehnat. Určitě bych mohl dnes najít alespoň Amoru. Koneckonců bude členkou týmu. Brzy se bude konat rituální obřad k přijetí mezi nás. Bude se týkat Amortensie, Sieny a Luminttis, kterou, jako jedinou, už stejně bereme, jako by mezi nás patřila dávno.
...
Pohled Leonarda Arcadia
Celé dny jen sedím ve sklepení školy, a přitom mě učí mrtvola. Super. Svou sestru a ostatní jsem neviděl věčnost. Vyhýbám se jim, jak to jen jde. Stejně mi jde jen o to, aby se mě všichni báli. Jak stojí v pravidlech Černé magie od Ethana Drapochrupa: "Přátelé nepotřebuješ. Stačí ti jen síla, co máš. Přátelé a nepřátele si brzy uděláš. Zatím nech, ať se tě všichni bojí a zlé sny ať se jim v hlavách honí". Ethan Drapochrup, můj vzor v černé magií a konání zla. Je dobré vědět, na čí straně stojíte. Jestli na dobré s těmi děcky, nebo na zlé s mocnými lidmi.
...
Pohled Sieny Galaxi
Ráno jsem vstala celkem brzy, tentokrát mě neprobudily ani paprsky sluníčka, jako vždy.
...
Už nějakou dobu jsem seděla v jídelně nad dobrou snídaní a přemýšlela, co vlastně hledáme. Pátráme po staré, určitě už zapomenuté chodbě, která bůhví kam vede, a ještě k tomu to má určitě něco společného s obrazem toho chlapa. Jak jen se jmenoval... Teď jsme to měla na jazyku! Jo! Už to mám...Ethan
Drapochrup! Mám z toho všeho divný pocit.

,,Ahoj Sio!“ pozdravil mě Mateo. Jsme ve stejné koleji a také v tom samém pokoji. Je velmi milý. ,,Ahoj, co ty tady tak brzo?“ zeptala jsem se ho a on se na mě usmál. Sedl si vedle mě a vzal si chleba se salámem z připravené ošatky na pečivo a talíře na různé přílohy. ,,Všiml jsem si, že mi zmizela spolubydlící, tak jsem se šel po ní podívat. Našel jsem ji v jídelně, celou zamyšlenou, že jsem ji musel zdravit třikrát, než si mě konečně všimla a pozdravila zpět.“ Vysvětlil mi s úsměvem na tváři. Já, po zjištění, že jsem ho předtím nevnímala, sklopila pohled na své ruce a cítila se trapně. ,,To je dobrý. Hele nepůjdeme na hodinu dřív? Budeme tak první a můžeme si vybrat nejlepší místa“ zeptal se mě, zatímco se ládoval svou snídaní. Já souhlasila. Společně jsme se vydali na naši hodinu. Na chodbě nikdo nebyl, tím pádem byl klid.
...
Pohled Amortensie Lovers
Ráno jsem se vzbudila dříve. Zavinil to můj podivný sen, co mě celou noc pronásledoval. Byl hrozně zvláštní, a přitom i tak trochu strašidelný. Ale byly to jen moje pocity, protože si z toho nic moc nevybavuji, vlastně vůbec nic. ,,Stejně si z toho nic moc nepamatuji...“ zašeptala jsem si pro sebe a vydala se se svou se spolubydlící na snídani.

Po snídani jsem si šla rovnou pro věci a hurá na hodinu. Nakonec jsem myšlenkami utekla zpět k tajemné chodbě. Co je zač? A proč je podle všeho tak zanedbaná? Co se tam ukrývá? Sedla jsem si do lavice a po chvíli si ke mně přisedla i Sia s Mateem. Pozdravili jsme se a začali dlouhý rozhovor o tom, kde budeme hledat dnes a jaké sekce s knihami s historií školy jsme vynechali. Do konverzace jsme nezapomněli zapojit i Matea, i když tomu, jak vidno, moc nerozuměl.
...
Po celém vyučování jsem potkala Clauda. Mířil si to rychlou chůzí hned ke mně: ,,Ahoj Amoro, potřebuji tvoji menší pomoc. Pojď se mnou.“ \vzal mne za ruku a táhl do ústraní, kde nebylo tolik zvědavých očí a uší. „Co se děje Claude, stalo se něco?“ mumlala jsem, zatímco on mě vtáhl do prázdné učebny. „Hele Amoro, potřebuji, abys mi zkusila svou schopností vstoupit do včerejšího snu. Potřebuji zjistit, co se mi vlastně zdálo. Prosím, jen to zkus.“ Zněl naléhavě a já kývla, že to zkusím. Natáhla jsem k němu ruce a zkusila se bedlivě soustředit. Nějakou chvíli jsem to zkoušela, ale nakonec jsem to vzdala.

,,Omlouvám se, Claude, ještě nezvládám svoji schopnost ovládat natolik, abych něco zjistila. Dokážu na lidech vidět zatím jen pocity, co cítí v danou chvíli, ale vrátit se zpět ještě neumím, promiň.“ Omluvila jsem se mu a Claud se na mě hřejivě usmál, jak to dokáže jen on, že to chápe a určitě se svoji schopnost naučím užívat řádně a dokonale. Zklamaně jsem mu to odkývala a vydala se zpět chodbou, Claud ještě někam běžel.

Podívala jsem se nahoru na hodiny a zjistila, že jsem se o to snažila 5 minut. Naše parta měla sraz v odpočinkové místnosti. Tentokrát jsem šla po boku Sii, kterou jsem za necelých šest minut doběhla. Ani jedna jsme nemluvily a pořád nad něčím dumaly.

,,Dnes musíme zpět do knihovny! Musí tam přece něco být!“ vztekala jsem se. Pomalu jsme šly přes chodbu, kde jsme pomalu potkávaly některé lidi z naší party. Nakonec jsme došli do odpočinkové místnosti, kde už kluci hráli karty.

,,Ahoj!“ pozdravili jsme jednohlasně, nakonec se pak i všichni zasmáli. Lumi vypadala nervózně, a tak mě něco napadlo. Stár to vždycky pomohlo. ,,Amoro nepřijde ti Lumi nějak moc nervózní? Pořád přešlapuje z místa na místo, jako by se něco dělo.“ zeptala se mě šeptem Sia, aby to nikdo krom nás dvou neslyšel. Já ji šeptem odpověděla, že mi to taky tak přijde. Domluvily jsme se, jak ji trochu pomoc a ukázat že je naše kamarádka. Se Siou jsme se rozběhly a najednou Lumi obě objaly. Všichni na nás koukali překvapeně a jenom my dvě se z radosti usmívaly. ,,Úsměv Lumi! My tě nekousneme“ vykřikla jsem šťastně, když nás Lumi taky objala. Bylo to krásné, její smích a radost. Nakonec jsme spadly na zem a smály se všechny tři.

Kluci odložili karty a pomohli nám vstát ze země. Lumi pomohl Claud. Jakmile stála zase pevně na nohou, byly její rty jen pár centimetrů od těch Claudových. Čekala jsem polibek, stejně jako všichni ostatní.
...
Pohled Claude Arietise Veado
Od polibku nás dělil jen kousek. Jenže já to zvoral, jak nejvíce jsem mohl. „Víš Lumi, já...já tě..." červenala se a já nejspíše taky. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Ty její byly tak hluboké jako širý oceán. Pak můj pohled zaujal její náhrdelník, na který jsem si vzpomněl. Byl v mém snu. „Ten náhrdelník! Já věděl, že jsem na něco zapomněl! zajásal jsem vítězoslavně.
Pohlédl jsem na ostatní. Holky na mě zíraly nechápavými pohledy. Očekávaly jiný scénář. Cítil jsem se trapně. Lumi si odešla na pohovku, vedle Stár, která si právě četla knihu. Byla zklamaná a já sám ze sebe taky. „Omlouvám se, ale, ale..." nemělo to cenu se omlouvat, raději jsem si šel sednout do ústraní.
...
Pohled Cassiuse Notari
~Ale no tak chlape, proč jsi ji nepolíbil. Vždyť jsi mohl zažít úžasný pocit. Je to přeci jen krásná dívka a on si ten blbec nechal tu šanci uplavat. Ach Bože, ty to vidíš. Že ano, že? Tak něco udělej!~ Říkal jsme si v hlavě .Plácl jsem se přes čelo, když jsem to viděl. Nedalo mi to a vyndal jsem si ze své kapuci svého králíčka, Orea, abych se trochu uklidnil. Jeho mazlení mi pomohlo, jako ostatně vždy, ale to už Amora se Siou a Stár staly u mě a začaly si ho hladit taky. Rozplývaly se nad ním, jak nad čokoládou malé děti. Byly roztomilé a zároveň děsivé, raději jsem Orea vrátil zpět do své kapuci.

O půl hodiny později...

Pohled Fyraju Kenway
Již jsme měli všechno potřebné na cestu, byla jsem natěšená. Hlavně si rozšířím obzory, pokud tu chodbu najdeme. To by bylo super! Doufám, že něco tentokrát doopravdy objevíme. Mrzelo by mě, kdyby ne.
...
„Máte každý vše, co potřebujete? Jestli ano, hurá za honbou pokladů...ehmehm tedy tajemné chodby.“ Já jsme ale žvanilka. „Jasně, Fyraju! Můžeme jít.“ křikla nadšeně Sia. Stár se na ni otočila a zamítla ji hledání chodby stejně jako Amoře. Na místě je ještě pár minut poučovala jako to dělává pořád. Jenže pak se do toho vložil Claud. „Stár, uklidni se. Vím, jaký máš o ně strach, ale už to trochu přeháníš, ne? Ať jdou klidně s námi, nic se jim nestane.“ Dívky se smály, že půjdou. „Ne! Nikam nejdou budou hledat v knihovně. Já vím, že tam chtějí, ale prostě ne. Alespoň nás budou krýt, kdyby se náš výlet prodloužil. Příště mohou jít s námi, ale dneska ne. ROZUMÍTE vy dvě?!“ Claud to vzdal a odešel za Lumi. Sie a Amoře to bylo líto. Smutně se s námi rozloučily a šly zase do knihovny. Snad pochopí, že to Stár nemyslela nijak zle, právě naopak..
...
Pohled Stár Sanset Galaxi
Jen co ségra a její kamarádka odešli, dali jsme se na druhý průzkum. Uběhla již hodina, co jsme vyrazili a mé nadšení mě pomalu opouštělo. „Možná bychom to měli vzdát bando, už tu chodíme snad hodinu a pořád nic. Stejné jako minule. Třeba tu žádná chodba není. Měli bychom jít a nechat to plavat, nechci být ještě více zklamaná.“ Fyraju na mě hodila děsivý pohled a já svůj proslov raději rychle utnula. Ach jo, co když chodbu nenajdeme? Akorát bude ségra smutná jako všichni ostatní. Šla jsem loudavým krokem jako poslední. Pomalu ale jistě jsem to vzdávala.
...
Pohled Luminttis Arcadia
Cítila jsme se trapně. Jen tu ostatní nudím chozením, které nikam nevede. Jsem snad tak zoufalá, nebo vážně ztrácený případ? Claud šel vedle mě. „Kdybychom tu chodbu objevili, co tam asi je?“ Byl si jistý, že tu chodbu najdeme. Jeho i Fyraju tato představa okouzlila natolik, že to nevzdávali a mysleli pozitivně.

„Lumi...Lumi?...Lumi...“ Claud neustále opakoval mé jméno. Tónem jako by viděl ducha. „Ano Claude?“ svou rukou mi naznačil, ať se podívám na krk. Ostatní se zastavili, stejně jako my dva. „Lumi, ten náhrdelník...on pulzuje fialovým světlem. Je to možné?“ Divila jsme se stejně jako mí přátelé. „Je normální, aby to náhrdelníky dělaly?“ zeptal se hlasitějším šeptem Cassius. Fyraju vedle něho začala vrtět hlavou ze strany na stranu v jasném nesouhlasu. Stár jen udiveně stála jako by zkameněla na místě.
...
„Ten náhrdelník jako by mě někam vedl...“ Ušla jsem pár kroků. Intenzita záře značila, jak jsme blízko. Rozběhla jsme se. Ostatní mě doběhli po nějaké době, až když jsme se zastavila. Stáli jsme tam. Přímo před tajemnou chodbou. „O-ona...existuje...!“ vydechla Stár ještě zadýchaně. „Ano, to je ona. Musí být!“ Fyraju vkročil do chodby první a my ji následovali. Byla trochu jiná. Čistší, než jsem si ji pamatovala z minule. Prach ani pavučiny zde již nebyly, koberec byl jako nový, stěny právě natřené, obrazy na zdech srovnané a oprášené stejně jako vlajka s erbem černého pantera s křídly a zlatou korunou. Jako by si duchové dělali srandu a uklidili tu, protože věděli, že přijdeme. Podivuhodné.
...
Chodba se táhla, byla delší, než se na první pohled zdálo. Došla jsem až na konec, stejně jako předtím. Stála jsme naproti dveřím, které jsem měla neuvěřitelné nutkání otevřít. Nutkání doprovázel strach. Strach, že uslyším ten hlas. Od pravdy jsme nebyla daleko. Jen co jsem sáhla na kliku a pootočila s ní, dveře se otevřely a v mé hlavě byl znovu. „Ty jsi mě přišla zase navštívit? To jsi milá, Luminttis krve Amidalli a Ethana, že jsi přišla znovu sem. Dneska máš zajímavé otázky nebo jen ty, na které již znáš odpověď?“

Vstoupila jsme do místnosti a rychle mu odpověděla, než přišli přátelé: „Mám jich hromady, jen nevím, jakou začít. Tak třeba...jak zní vaše jméno?“ Koukala jsme všude kolem sebe, nikde nikdo, jen ten hlas. Nepočítám své přátele, kteří přišli chvilku potom, co jsem vstoupila já. „Víš, oni mě neslyší, takže ti mohu promlouvat do duše, jak jen budu chtít. Haha.“ Smál se, jako by to bylo vtipné, ale vůbec mi to tak nepřišlo. „Pchee...“ šeptla jsem.

„Woooow, dámy a pánové tohle je úžasné!“ pištěla Fyraju. „To tedy, Fyraju, měli bychom to tu prozkoumat a zjistit více. Když jsme tu chodbu konečně našli.“ řekl celý šťastný Claud. Stár byla malinko v šoku, kde tu vůbec jsme, musela si proto sednout do křesla, které bylo jako jedno z mála celé zaprášené. Jen co dosedla, byl prach všude, začala jsem kýchat. „Jejda...“ ozvalo se směrem od Stár. „Lumi, jsi roztomilá, kýcháš jako malé kotě.“ rozplýval se Claud a k němu se přidali všichni až na Cassia, který mi stihl ještě podat kapesník, než se začal legračně smát.
Nakonec bylo mém kýchání u konce a my se posunuli k dalšímu zkoumání. „Ach, Ach, Luminttis drahá. Jak tvrdil tvůj přítel, jsi vážně roztomilá, když kýcháš jako "kotě"...“ smál se hlas. „Haha, to je vážně vtipné. Ale pořád jste mi neodpověděl na otázku, pane hlásku" řekla jsem, aby to ostatní neslyšeli. „Dobrá, dobrá, má drahá. Jmenuji se...“ Právě jsem si stoupla před zahalený obraz a stáhla z něj černý závěs. Objevil se pod ním portrét pěti lidí. ~Jack Tichomráz, vedle něho z leva stála Karin z Bystřizraku, tohle musí být Jasper Šestnácterák a vedle něj Zora z Marnojedu. A ten pátý po Jackově pravici byl muž s tmavými kadeřemi a rudýma očima poutajícíma zlo. Kdo jen to je?~ Pořád jsem tam stála a dívala jsem se na obraz v tmavém světle. Jedinou záři zde dělaly svícny rozmístěné kolem. „Jmenuji se Ethan Drapochrup, jsem pátým zakladatelem této školy a tvůj pokrevný příbuzný. Ale neboj, vzdálení nejsme. Jsem ti blíže, než si dokážeš představit, má drahá Luminttis.“

Nehybně jsem stála. ~Nemohu tomu uvěřit. To on je ten pátý na obrazu! Tohle je jeho Kolej. Kolej Drapochrup!!~

🔹Příště k přečtení - 11. Kapitola🔹

Doufám že se desátá kapitola líbila. Tuto kapitolu nám opravila nová korektorka AddaCrazy, mockrát děkuji. ❤️

~ Vaše Lucy 1349.