Uběhlo několik krásných ale i zlých let od založení školy v magickém světě Reverie. Během těchto let nám škola rozkvetla a studentů není nikdy nazmar. Pojďme se podívat do roku 2015, kdy se nám rozjíždí nový začátek školní roku v Supernatural School.
...
Pohled Leonarda Arcadia
„Tohle nemyslíš vážně sestřičko?!!“ Pohlédl jsem na svou o pár minut mladší sestru s pohledem, že mě do takové země, jako je Bůh ví jaká si Reverie, nedostane.
...
Právě jsme se nacházeli New Yorku, kde se měla nacházet oná magická brána, do které když člověk vstoupí, tak se ocitne na pláních zdejší školy pro děti, co mají schopnosti. Ze začátku jsem tomu nevěřil, než mě sestra Luminttis vzala za ruku a udělala krok. Chvíli jsem viděl před sebou jen tmu, ale později jsem mohl jenom zírat. Přede mnou byl jiný svět, než byl za branou.
…
Na obloze létaly podivné potvůrky zvané Kirimix, vypadaly jako směsice malého dráčka, lišky a lva. Po planině se pásli další podivuhodní tvorové, pro které jsem neměl žádné pojmenování. „Tak co?? Už věříš bráško??“ otočila se na mě Lumi s úsměvem, zářila jako sluníčko. Její úsměv jsem oplatil výrazem úžasu. „No, nerad to přiznávám, ale už věřím.“
...
Na obzoru stála velká budova, která nešla jen tak přehlédnout. Byla to škola. Oba jsme klidným tempem vyrazili po vyšlapané cestě směrem k obří bobří budově.

Pohled Luminttis Arcadia
Bratr jako pokaždé nevěřil tomu, co slyší. Věřil jen těm věcem, co viděl na vlastní oči, či se jich mohl dotknout. Stejné pochyby měl i o škole v Reverii, ale já ho hned přesvědčila o opaku v ten moment, co jsem ho vzala za ruku a vtáhla do magické brány, umístěné v temné uličce v New York City. O té bráně vědí jen ti, co mají schopnosti, žádný normální člověk se skrz ní nikdy nedostal a nedostane.
...
Poté, co jsme vkročili na půdu Reverie, bratr mohl jen žasnout, co vidí, a já upřímně taky. Bylo to stejné jako nám to vyprávěl Victor, když jsem před lety chodil. Byl to hrdý student Tichomrázu. Bohužel o rodičích to říci nemohu, ty jsem nikdy nepoznala a ani nevím, jestli to byli jen obyčejní lidé nebo vládci.
...
Šli jsme asi půl hodiny, než jsme došli k obří budově. Do velkého průchodu dovnitř se hrnulo mnoho lidí. Někteří již v uniformách své koleje a nováčci jako my byli oděni v černých uniformách.

Jak já se nemohla dočkat, kam mě zařadí, a jestli budu s bráško nebo ne. Doufám, že ano, co bych bez něho dělala, je to můj ochránce, jak se sluší a patří mezi sourozenci.

Společně s davem jsem se dostala dovnitř. Rozhlížela jsem se kolem sebe, už jen hlavní hala mě uchvátila. Stěny zdobily vyřezávané sochy a události, co se staly v této zemi.

Na každé straně visely čtyři tapisérie společně s vlajkou koleje a obrazem nejspíše jednotlivých zakladatelů. Jenže portrétů zde bylo pět, ale vlajek a tapisérií bylo méně o jednu. Že by omyl nebo jen špatně skrytá tajemství?? Snad se to brzy dozvím.
…
Pohled Amortensie Lovers 
Vyšla jsem z magické brány a zahlédla školu, do které teď budu nějakou dobu chodit. Šla jsem po vyšlapané cestě a když už jsem se blížila ke škole, někdo mi skočil na záda a společně s tou osobou jsme spadli na zem. ,,Kdo je ten hajzl, co na mě skáče?!?“ zakřičela jsem na osobu, která si hned poté odfrkla a zvedla se. ,,Hajzl?? Já jsem hajzl?!!“ Naštvaně nafoukla tváře moje nejlepší kamarádka Siena.

Otočila se ke mně zády a své modré vlasy hodila dozadu, abych ji neviděla do tváře. ,,Omlouvám se ti! Hrozně jsem se lekla Sio!!“ omlouvala jsem se ji a přitom zvedla svoje věci ze země.

Sia vydechla a nakonec se na mě otočila s úsměvem. Dnes obě nastupujeme na Reverie školu. Jsme zvědavé, kam se každá dostaneme. Moc nevěřím, že bychom byly spolu, ale stejně se nerozdělíme, budeme stále ty nejlepší kamarádky.
... 
Pomalu jsme se rozešli k budově, už tu byly studenti v uniformách, ale i oblečení stejně jako my v černých uniformách. Všimla jsem si čtyř barev. (Modrá, zelená, žlutá a červená). Jinak měli všichni stejný uniformy. Spatřila jsem mnoho nováčků.

,,Myslíš, že sem zapadneme??“ Zeptala se mě tázavě Sia a já začala uvažovat. ,,Mezi normální lidi jsme nikdy nezapadli, takže teoreticky tady bychom mohli. Budeme věřit že ano...“ řekla jsem přesvědčivě, abych ji trochu uklidnila. Spolu jsme se vydali do budovy. 
…
Šli jsme za ostatními nováčky. Procházeli jsme chodbami, vyšlapali několik schodů a prošli dalšími místy této školy. Cestou jsem pozorovala obrazy, erby a další věci, co byly pověšené na zdech. Vše tu bylo krásné a čisté. ,,Od posledně se to tu moc nezměnilo.“ vysvětlila mi Sia. Ona tu už jednou byla, když sem nastupovala její starší sestra. Někam mohla jít a někam přeci jen ne, nebyla ještě studentkou, ale součástí rodiny.

Pak si ji vzala moje rodina a vyrůstala u nás jelikož, ani jedna neví nic o svých rodičích a jelikož byla tehdy Sia malá na to, aby na školu nastoupila, šla k nám domů. Neberu ji jen jako kamarádku, ale jako sestru. 
... 
,,Co mi řekneš o téhle škole??“ zeptala jsem se ji a stále se rozhlížela po chodbách. ,,Tahle škola je mnoho let stará, má dohromady čtyři koleje, ale když se podíváš na obrazy tak tam uvidíš pět portrétů. Nikdo neví, kdo je ten pátý, ale mám v plánu to zjistit. Chceš vyjmenovat jejich jména??“ Vysvětlila mi a já ji okamžitě kývla hlavou, že chci.

,,Zakladatelé své koleje pojmenovali podle některých zvířecích vlastností. Tichomráz založil Jack Tichomráz (Vlk), jinak mu říkali čestný. Bystřizrak založila Karin Bystřizrak (Rys), přezdívka bystrá. Marnojed založila zase Zora Marnojed (Kůň), dostala přezdívku věrná. Šestnácterák byl založen Jasperem Šestnácterákem (Jelen), vysloužil si o sobě říkat, že byl ochranářský. Největší záhadou je pátý portrét, ví se, že na něm je Ethan Drapochrup. Nikdo nic jiného o něm neví.“ Vysvětlila mi všechno a já se zamyslela. Nic mě nenapadalo ohledně toho pátého muže na posledním obraze v chodbě, při vstupu do síně, kam nás "tlačil" dav.
…
Došli jsme k velké síni, kde už čekali ostatní nováčci i žáci. Ozval se hlas. ,,Prosím nováčky, aby se usadili dopředu do černých křesel.“ Poslechli jsme všichni nějakého zatím neznámého učitele a sedli si úplně dopředu.
... 
Čekali jsme, až se všichni usadí, přišla ředitelka této školy oděna v rudých šatech a začala říkat něco málo o historii školy. Pak nám novým vysvětlila pravidla, co se má dodržovat a co nemusí.

Jistě a pomalu se dostává ke konci svého monologu. Když byl konec, šla se usadit do svého ředitelského křesla a na místo ní přišel mladý muž, který se nám představil jako zástupce ředitelky Dardius Radicall. „Takže až vyvolám Vaše jméno, vy sem přijdete a usadíte se do tohoto křesla. Na krk Vám připnu tento bílý náhrdelník, který se po chvilce rozsvítí do nějaké ze čtyř zakladatelských barev, půjdete si sednout do Vaší nové koleje, co se pro Vás stane novým domovem pro zbytek pěti let. Jasné?!?“ Všichni kývli na souhlas.

Začali pomalu volat nováčky, kterým dávali na krk náhrdelník. Měnil různě barvy a každé to dítě pak odešlo ke své koleji. ,,Amoritensie Lovers!!“ Stoupla jsem si a došla k tomu místu, kam chodili všichni. Zástupce Radicall mi dal na krk náhrdelník, byl celkem těžký, než se zdál, který se po chvíli zbavil do modré barvy, koleje Jacka Tichomráze. Zatleskali mi všichni v koleji Tichomrázu a já si šla sednout k nim. Takhle to bylo u všech i u Sii, která šla do koleje Bystřizraku. Byla jsem šťastná jako blecha. 
... 
Nakonec tam zůstali jen dva nováčci, byli si podobní nejspíše sourozenci. Vypadali starší než-li my. Asi přestoupili z jiné školy později. Tipuji jim tak šestnáct-sedmnáct let. První šla holčina s hřejivým a nadšeným úsměvem, když ji ten náhrdelník dali na krk zčernal a napraskl. Všichni jsme překvapeně na ni koukali a neměli slov i učitelé byly zticha. Co se to děje?!?!

🔹Příště k přečtení - 2. Kapitola🔹

Doufám že se první kapitola líbila. Na obrázku nahoře je k vidění náhrdelník Palenssi, který řadí studenty do kolejí.

~ Vaše Lucy 1349.