Oficialně zvřejněná sbírka povídek na tému Valentýn. Specialní kapitola.

Stála jsem před zrcadlem a nakrucovala se ze všech strán. Tmavěmodré nové džíny mě dřely na bocích. Zas jsem přibrala, povzdechla jsem si a zhodila ze sebe světle ružové tílko které jen podporovalo špeky co mi protíkali přes kraj ryflí. Vybrala jsem z kopy čistého oblečení tmavě zelené triko které mě splývalo přes boky. Ulevně jsem si vydechla a ještě jednou se skontrolovala jestli někde netrčí nějaký faldík.

Dnešek se prostě musel povést. Vše musí být dokonalé, pokud ne dopadne to celé katastrofou. Dnes je svatého Valentýna a můj přítel si mě pozval na rande. Neskutečně se na něj těším. Je to vlasně můj první valentýn s klukem. S Matthewem nejsem spolu dlouho a vlasně on se ani tak o mě nezajimá jak bych chtěla. Ze začátku jsem ani nechtěla veřit že zrovna on chce být se mnou.

Přišlo mi to jako vtip. Oblibenec celé ženské populace školy s atletickou postavou a skončí s obtloustlou knihomolkou která se zajimá jen o historií a ne o modní trendy. I když mám kamarádku, která mi pomohla zbavit se těch neskutečných jebaků i přesto jsem to do ted nechápala.

Procitla jsem ze svého rozjímaní před zrcadlem a mrkla na hodinky. Sakra. Pokud si nepohnu, budu mít zpoždění. Popadla jsem nacpanou kabelku a zběhla schody do chodby. Nazula jsem si boty a popadla bundu. V rychlosti jsem zachytila do ruky šál a ledabyle omotala kolem krku. Ještě jeden pohled do zrcadla a už jsem zamykala dům.

Mám být za patnáct minut v parku, kde se máme potkat. Bud poběžím a stihnu to na čas, ale dojdu tam jak spocená čarodějnice nebo půjdu normalním tempem a budu meškat. Nakonec jsem se rozhodla pro zlatou střednou cestu. Zvládnout dojít na čas a nespotit se jak čuně. Procházela jsem ulicemi a pozorovala valentýnsky ozdobené kavárny. I když jsem pokrytecky každý rok nadávala na tento americký svátek, tajně jsem vždy v srdci doufala, že se najde někdo, kdo mě pozve do takové kavárny a stravime tam krasné odpoledne.

Došla jsem do parku akurát včas. Nemeškala jsem a dokonce jsem nebyla ani zpocená. Nebýt park plný předvedu vítězný taneček. Posadila jsem se teda na lavičku a čekala na Mattewa. Nervózně jsem si podupkávala nohou a pozorovala okolí kde by se mohl objevit. Bude moc trapné, když bych se mu hned hodila kolem krku? Ježiši nemůžu se chovat jak pojašená puberťačka v říji. Jenže i po nějaké době přemitaní nad tím jaké by bylo vhodné přivitaní na našem první oficialním rande jsem nepřišla na řešení.

Automaticky jsem koukla na mobil, jestli mi někdo nepsal a zamračila jsem se nad hodinami. Už měl čtvrt hodiny zpoždění. Frustrovaně jsem se opřela o lavičku a začínala sem být ještě nervoznější. Jestli se mu něco stalo nebo na mě zapoměl. Poslední myšlenku jsem zahnala uplně do kouta mysle a snažila jsem se nějak si zkrátit čekaní hraním her na mobil.

Ale když už ani po dalších 10 levlech Angry Brids se neukazoval tak jsem jednoducho vytočila jeho číslo. Asi po pěti zazvoněních to zvedl. „Halo?" ozvalo se mi do telefonu a ja jsem v dalce slyšela smích. Zarazila jsem se a ještě jednou koukla na displej, jestli jsem vytočila spravné číslo. „Halo?" ozvalo se po druhé a já jsem si nervozně zakašlala.

„Ahoj Matthewe, já jen že jsme byli domluvení, že se potkáme v parku a čekám tu na tebe už nějakou dobu. Tak jsem jen chtěla vedět jestli se opozdíš nebo ti do toho něco vlezlo." Nervozně jsem se zeptala a žmoulala jsem okraj bundy. V telefonu se rozhostilo ticho, které nasledovalo mumlaní. Mračila jsem se čím dal víc a přemyšlela co to má znamenat.

„Jo jo Sáro. Už jsem na cestě jen jsem se trošku zdržel. Tak za deset minut tam budu." Řekl mi a mě se celkem v tu chvýli ulevilo. Přece jenom v tajném koutu mé duše jsem se bála že to je nějaký krutý žert na mou osobu. Hodně lidí si rádo ze mě ve škole dělalo žerty, ale Mattovi jsem už tak nějak veřila. Jenže starého psa novým kouskům nenaučíš, takže jsem opět čekala ránu.

Po dalších nekonečně dlouhých minutách se objevil Mattew. Nesl v ruce mírně povadlou růži ale kouzelně se na mě usmíval. Málem jsem šla do kolen. Blondaté vlasy mu mírně padali do čela a opíral na mě své šedomodré oči. V ten moment se můj mozek vypl a soustředila jsem se jen a jen na něj. Došel až ke mně a podal mi ruku. Bezeslova jsem na něj zírala. „Ahoj." Řekl mi s mírním úsměvem a ja jsem se připitoměle na něj usmála.

„Ty se mnou nemluvíš ?" řekl a vytáhnul mě do stoje k sobě. „Eh, ahoj." Řekla jsem mu a neustále jsem musela sledovat jeho oči které se do mě vpíjeli. Podstrčil mi růži před tvář čím mě donutil se přestat na něj dívat. Stejně bych to nevydržela dlouho protože by mě bolelo za krkem. Protože s mojí minimalní výškou že temeř splýva s dětmi a on se svými dvěma metry. Prostě vypadli jsme komicky.

Koukla jsem se na růži, kterou mi mával před obličejem a viděla jsem jen oschlé okvětné lístky. Celkově ta růže vypadala, že už má nejlepší za sebou. Ale donesl mi alespoň něco. Nezapoměl. Snažila jsem se vnitřně přesvědčit a vykouzlit na tváři okouzlujicí usměv. „Děkuji ti moc." Obejmula jsem ho kolem ramen, a vlepila mu bozk na líce.

„Pojd tady je zima a ty jsi tady celou dobu na mě čekala. Jdeme ke mně do auta." A už mě táhl směrem k blízkému parkovišti u parku. Ruka v ruce jsme šli parkem a i přestože byla fakt zima po parku se procházeli párečky. Jenže když jsem koukla na ně a na nás byl v tom rozdíl. Páry totiž chodili pomalým vycházkovým krokem, smáli se a někteří se požduchovali nebo líbali. Zato my jsme šli rychle a kdyby Matt šel rychleji tak bych za ním vlála jak vlajka.

Dorazili k autu a posadili se do něj. Matt se otočil na zadní sedadlo a chvýli se tam prohraboval v bordelu než vytáhnul pomačkanou valentýnskou tašku a obálku. Více méně mi to strčil do klína a zazubil se na mě. „Štastného Valentýna." Řekl mi a vlepil mi mlaskavou pusu. Překvapeně jsem se na něj koukla a dychtivě otevřela obálku abych zjistila co v ní je.

Byli tam. Slevové kupony do kina ? Zaraženě jsem se na něj koukla a on netrpělivě pozoroval moji reakci. Vystrouhala jsem nucený usměv a děsila se co přijde s dárkovou taškou. Když jsem ji otevřela na jednu stranu jsem si vydechla a na druhou jsem byla zděšená. Byla tam bilá čokoláda a krabička cigaret. Skvělé na bilou čokoládu mam alergií a jsem nekuřačka. Vytáhla jsem teda obě věci ven a koukla jsem se na něj se zdvihnutým obočím.

Nechápavě se na mě koukal. „Tobě se to nelibí?" zeptal se mě, jak kdyby se nechumelilo. Vyoraně jsem na něj koukala. „Na bílou čokoládu mám alergií a jsem nekuřačka."suše jsem poznamenala a čekala jeho reakci. Vyděšeně na mě kouknul a vytrhnul mi z ruky tašku. Samozřejmě mi to nedalo a vytrhla jsem mu ji zpátky. Až teprve ted jsem si všimla lístek. Protočila jsem ho v prstech. Na lístu bylo jméno Simona.

Vzplanul ve mně neskutečný vztek. „Jak jsi mohl?" zasyčela jsem na něj. Jenže on kroutil hlavou a vyhýbal se mému pohledu. „Já já. Fakt se omlouvám netušil jsem. Asi jsem doma vyměnil tašky nechtíc." Mumlal jenže já jsem ho nevnímala. Vyměnil tašky ? „Jak jsi vyměnil tašky ?" zahřímala jsem na celé auto a on sebou trhnul. „Když ty jsi po tom poprvé už se mnou nechtěla spát tak proste. Ale já jsem ti nechtěl ubližít Sáro." Natáhla jsem k němu ruku a stopla ho.

„Za prvé nespala jsem od té doby s tebou kvůli tomu že jsi vůbec na mě ten večer nebral ohled. Ale to jsem prokousla. Ale tohle. Nenavidím tě." Zašeptala jsem a hodila po něm tu řůži. „Dej ji Simoně." Řekla jsem jen a vystoupila jsem z auta. Neodpustila jsem si ani prasknutí dveřmi a už jsem si to rázovala přes park zpátky domů.

Idiot jeden namyšlený. Zničil mi moje poprvé, zničil mi valentýn a i představu o lásce. První láska a jak jsem doplatila. Rozbil všechny moje naděje jedným jménem, dívkou, špatnou volbou. Nenavidím valentýn. Zrovna v tento den se to muselo pokazit. Nebo to bylo zkažené už předtím? Nevím. Procházel jsem parkem a stíkali mi slzy po tváři.

Sedla jsem si na jednu ze skrytých laviček a pustila jsem se do plaču. Tady mě nemohl nikdo vidět s mým smutkem. Stačí chvýle a já se s tím vyrovnám. Možná. Časem. Horké slzy mi stékali po tváři ale v srdci jsem citila ledovou bolest zrady. V tom mě zasáhla z boku sněhová koule. Utřela jsem si oči a koukla jsem se tím směrem. Jenže nikdo tam nebyl. Znova jsem se opřela a pak jsem si všimla vedle mě na lavičce zabalený dárek na kterém stálo mé jméno.

Dychtivě jsem to roztrhala černý papír a ani nezvaváhala jestli je to skutečně pro mě. Objevila jsem pod obalem hořkou belgickou čokoládu. A jak jsem veděla že je belgická? Protože tuhle samou mi vozil tatínek když jsem byla malá a ještě žil. Na obale bylo fixou napsané:

Nebreč, slzy anděla zabijí. Tak mi neubliž. D.

Nechápavě jsem se rozhlížela po parku jenže zrazu jak kdyby byl prazdný. Jen já a kousek lahodné čokolády. Usmála jsem se a kousek si vložila do úst. Byla přesně tak lahodná jak jsem si ji pamatovala. Bylo to jak kdybych znovu cítila tátovu náruč a lásku. Po perách mi projel usměv a mě stekla další slza po tváři, tentokrát štěstí.

„Děkuji." zamumlala jsem do větru a vybrala se domů