Tak přecejenom je sukuba. Tady máte další díl. Děkuji vám moc za podporu a neskutečné počty komentářu. A ta vaše dychtivost jak chcete další kapitolu je neskutečná. Děkuji moc moc moc. Jen nevím proč tak mě celkem mrzí že Sukuba není tak popularní nak Bestie a stále jsem se nedopátrala proč. Snad na to časem přijdu. Ale jsem ráda že vás pár lidiček to baví. Hlavně že alespon nekoho. Přeji krasné čtení.

S trhnutím jsem se probrala a dopadla na zem vedle postele. Hledala jsem zdroj toho kvílivého zvuku. Jenže když jsem zamžourala na budík, tak jsem si uvědomila, že zvuk budíku jsem musela prospat. Ten kvílivý zvuk se ozval znovu. Posbírala jsem se na nohy a dobelhala ke dveřím. Zatracený zvonek, bručela jsem v duchu a masírovala si narazený bok. Podrážděně jsem otevřela dveře a zamrzla na místě.

Za dveřmi stála asi čtyřicetiletá žena v kostýmku a vlasy staženými do přísného drdolu. Vlasy stejné barvy jak mám já a ty samé hnědé oči se zarývali do mých. Bylo vidět, že se jim nelíbilo, co viděly.

„Ahoj mami,“ povzdechla jsem si a uhla jsem bokem. Moje mamka prošla kolem mě s obrovským kufrem na kolečkách. S útrpným výrazem jsem zavřela za ní dveře a se zkříženými rukama na hrudi se k ní otočila.

„Taky tě ráda vidím, Sáro. Koukám, že život a práce ve velkoměstě je náročná,“ suše poznamenala a pohledem začala zkoumat vše kolem sebe. Projela mě opovržlivým pohledem a začala se procházet po bytě. Ihned jsem začala sbírat rozházené věci a házet je do koše. „Koukám, že tvoje lajdáckost se nezměnila,“ ozvala se z kuchyně a já jsem musela zaskřípat zuby.

Když jsem s plnou náručí vběhla do koupelny a začala to cpát do koše na prádlo tak jsem se srazila s mámou.

„Panebože, dítě, běž se osprchovat. Nemáš být v práci?“ Vyjeveně jsem na ni koukla a vystrnadila ji z koupelny. Po extrémně rychlé sprše jsem se hrabala ve skříni a nakonec jsem na sebe natáhla bílé šaty, na silonky nebyl čas a vlastně na nic. Popadla jsem kabelku a u dveří si nazouvala boty.

„Mami, jak skončím v práci tak tě dojdu vyzvednout a zajdeme na oběd,“ zakřičela jsem ještě na ni, už jsem chtěla vyběhnout ven.

„Sáro, a pusu mi dá kdo?“ Otočila jsem se teda, vlepila ji pusu a už jsem utíkala do práce. Kabelka za mnou vlála a sama jsem se divila, že jsem se ještě na těch štěklích nezabila. Už jsem viděla, jak autobus odjíždí, když z ničeho nic zastavil. Doběhla jsem teda ke dveřím a rychle nastoupila do autobusu. To bylo poprvé v životě, co na mě počkal a to tam jezdím už nějaký ten pátek.

Pak jsem si všimla, jak se na mě řidič uculuje v zpětném zrcátku a bylo mi to jasné. Nové tělo, nové možnosti. Ale já toho nemíním zneužívat. Je strašně úzkoprsé, že by moc měli mít jen krásné ženy. Je to na hlavu. Mračila jsem se do skla a čekala, kdy budu moct vystoupit z autobusu.

Když jsem vystupovala, začala jsem si všímat ty pohledy lidí kolem. Nervózně jsem si popotáhla kraj šatů níž a vybrala se do budovy. U recepce jsem strávila asi pět minut, protože jsem musela vytáhnout průkazku a nechat se prověřit. Náš sekuriťák jaksi nechtěl věřit, že jsem to já, takže jsem nepředešla ani trapasu s vytahováním občanky, abych se prokázala. Po několika dalších trapných minutách jsem konečně mířila k své kanceláři a jako na potvoru jsem potkávala kopu lidí. Netuším, jestli je dneska nějaký pochůzkový den, ale nikdy mě tolik lidí nepozdravilo.

Objednala jsem stůl pro sebe a pro mamku do jedné z lepších restaurací. Většinou nemám moc peněz na útratu, ale přece ji nevezmu do čínského bistra, kam chodím téměř každý den. Listovala jsem v papírech a přemýšlela, co dnes budu dělat. Střetnutí se sponzory proběhlo v pořádku a já jsem ani neměla nic moc na práci. Nejspíš bych měla začít chystat podklady pro další projekt a zajít za

ekonomkou na kolik tahle sranda vyjde. Jenže stále mě vrtalo v hlavě, že jak je možné, že já jsem nikdy s muzeem na žádnou expedici nejela.

Zapla jsem počítač a vyjela staré projekty. Hledala jsem finanční skuliny a podkládala jsi lidi, co jeli. Ano, většinou se tam opakovalo jméno předních vědců a archeologů ale pak jsem si všimla, že s nimi jezdí Colette. Co tam ona dělala? Zamračeně jsem si rozklikla její profil zaměstnance. Usilovná, o něco slabší škola než já ani ne tak moc dobrý průměr. Ťukala jsem propiskou o stůl a hledala nějaké reálné vysvětlení jak je možné že holka s horší školou, průměrem a praxí byla na tolika expedicích.

Shrábla jsem papírky k stávajícímu projektu a vybrala jsem se do šéfovy kanceláře. Bez klepání jsem vešla dovnitř a to co jsem viděla, mě donutilo stát mezi dveřmi. Šéf seděl s rozvázanou kravatou v křesle, za kterou ho držela Colette, která seděla na stole. Nahlas jsem si odkašlala a Colette vystrašeně slezla ze stolu a začala se upravovat. Hodila jsem šéfovi na stůl papíry.

„Chci na další expedici,“ oznámila jsem mu narovinu tak, aby pochopil, že neberu námitky.

„Ale, Sáro, to nezaleží na mě. Musí být dostatečné finance a místo a taky musíš mít pro to vhodné propozice,“ začal žvatlat a já jsem se předklonila a opřela rukama o stůl. Všimla jsem si, jak mu zalétl pohled do mého výstřihu.

„Pokud myslíte tyhle tak toho mám dost,“ řekla jsem, jak kdyby se nechumelilo a on se jak kdyby probral z transu.

„Samozřejmě to je hloupost. Přece nemůžu vybírat, kdo pojede na expedici podle ženským předností,“ začal mumlat a přitom nepříjemně rudnout.

„To jsem ráda,“ šibalsky jsem se na něj usmála. „Bylo by nemilé, aby někdo nahlásil váš poměr s Colett vaší ženě a vedení.“ Smutně jsem na něj koukla a začala se procházet po pracovně. „Myslím si, že když porovnáme moji a Colettinu práci, praxi a studium tak je jasné, která pojede. A vzhledem k tomu si myslím, že by pak nebylo nutné řešit jisté komplikace, které by mohli nastat v rámci změny vedení tohoto institutu,“ vítězoslavně jsem se na něj usmála a jen sledovala jak panáčkovitě přikyvuje. Ano, mám to! Jedu! Tetelila jsem se radosti.

Otočila jsem se na odchod.

„Colett, stav se pak za mnou,“ řekla jsem ještě jí a odešla se zabouchnutím dveří. Panebože vyhrožuji šéfovi a ono to vyšlo. Měla jsem chuť začít na místě skákat radostí. Pojedu na expedici. Bude to paráda konečně něco v terénu. Málem jsem začala znovu poskakovat radostí. Uhladila jsem si šaty a vybrala se zpátky zas do své kanceláře. Motivovaná skutečností že pojedu, jsem si začala vybavovat vše potřebné pro to, abych jela. Od kontroly pasu, výdajů a zadávaní práce pro Colett, když tady nebudu.

Po třech hodinách když jsem vše měla vybavené, jsem se unaveně opřela do křesla. Čekala jsem, že za tu dobu se tady Colett ukáže, ale ona nikde. Tak jsem zvedla telefon a namačkala její předvolbu. Chvíli to zvonilo, než to konečně zvedla.

„Pojď za mnou na chvíli,“ oznámila jsem ji a položila to. Pár minut na to seděla Colett naproti mně a žmoulala si okraj sukně. „Chci ti říct jednu věc. Jsem zklamaná, myslela jsem si, že jsi natolik chytrá,

aby sis karieru nebudovala přes postel.“ Už se nadechla, aby mi odporovala, jenže já jsem to prošla mávnutím ruky.

„Moc dobře víš, že kdyby to bylo o tom, že tě obtěžuje, mohla jsi dojít za mnou ale, pokud jsi to dělala dobrovolně tak nemám slov. Tady jsou nějaké podklady k nadcházející expedici, chci, abys je nakopírovala a rozeslala a zanesla pro potvrzení a všem.“ Vyděšeně se na mě dívala. Ano, znamená to tři dny práce, musí oběhnout každého jednoho člověka, kdo se expedice zúčastní a vše vybavit. Nezáviděla jsem jí to. Vzala jsem si kabelku a stoupla si. „Já jdu na oběd. Máš na to čas tak v klidu,“ povzbudivě jsem ji stiskla rameno a odešla z kanceláře.

Po trmácivé cestě autobusem jsem konečně stála před svým bytem a lovila klíče s kabelky. Když jsem je konečně otevřela tak se zdálo, že v bytě nikdo není.

„Ahoj,“ zakřičela jsem do éteru a chvíli na to z kuchyně vystrčila hlavu moje mamka.

„Ahoj, srdíčko. Pojď, musíme si promluvit.“ A táhla mě do kuchyně. „Měla jsi mi říct, že máš tak okouzlujícího přítele,“ spiklenecky mrkla a já jsem vešla do kuchyně, kde stál Drake. V černém kvádru a uhlazených blond vlasech. Bílá kravata jenom tak zářila a šedé oči mě propalovali pohledem. Na hladce oholené tváři vyskočil jeden koutek těch božských rtů nahoru.

Chytl mě za ruku a políbil mě na její hřbet.

„Sáro, neřekla jsi mi, že dojede tvoje okouzlující maminka,“ káravě se na mě zadíval a já jsem si všimla jak moje máma taje. Panebože, to je průšvih. Co tady dělá? Zachovala jsem kamenou tvář.

„Promiň, ale nečekala jsem, že přijdeš. A teď nás omluv, jdu s mamkou na oběd.“ Jenže on pohotově moji ruku nepouštěl, když jsem se chtěla vyvlíknout a přitáhnul si mě do náruče.

„Tak, to vás milerád pozvu na oběd.“ A věnoval snad milion wattový úsměv mojí mámě a nabídl ji svoje rámě.

„Takový milý gentleman. Taková nabídka se neodmítá,“ švitořila máma a nechala se jím vyvést z bytu. Protočila jsem oči a vzala si zas kabelku. Panebože, to bude průser.

 Tak situace se zas mění. Dojela maminka a Drake si zabral uzemí. Co na to řikate ? A celkově jak se nám Sára krásně protlačila na expedici. Tušíte někdo co ji tam čeká ?