Kapitola je o něco dřív/později než jsem očekávala. Dřív protože měla jsem psát VS a později, protože jsem ji chtěla zveřejnit už včera, ale jaksi jsem se zasekla jinde. Chci vás u této kapitoly poprosit vyjímečně o laskavost a to jestli by jste byli tak hodné/í že mi napíšete svůj názor na to jak se vyvyjí příběh. Byla bych vám za to moc vděčná. Přeji přijemné čtení.

V předchozím díle:

„Jdu nakupovat, pokud máš něco na srdci, vyklop to dřív, než si nakoupím, pak už fakt nebudu mít náladu na vybavovačky s peklem nebo nebem." Zamručela jsem, vzala košík a vyrazila na nákupy.

Procházela jsem se mezi regály a házela věci do košíku, který tlačil Edmund. Mračí se na mě, ale já ho ignoruji, chodím od police k polici a házím tam všechny možné věci. Několik posledních dnů mě honí mlsná a doma mám všechno už vyrabováno. Jaksi v poslední době nemám čas na normální věci. Když jsem si na to vzpomněla, zahlédla jsem svůj odraz ve skle. Zplihlé vlasy, pár dní nemyté. Pomyslela jsem na čisté vlasy a v ten moment jsem si připadala líp.

Všimla jsem si jak se Emundovo zamračení prohloubilo ještě víc tak jsem se radši věnovala výběru zmrzliny. Karamel nebo čokoláda? To je celkem těžká otázka. „Myslím si, že bys neměla jet do toho Chile. Není to podle mě bezpečné." Zaškaredila jsem se na cenu zmrzlin ale i přesto jsem obě krabičky hodila do košíků, chce to šlehačku. „Jak jako to není bezpečné?" otráveně jsem se zeptala a vykračovala si po obchodu, abych našla svoji oblíbenou značku.

„V poslední době trávíš příliš mnoho času se špatnou stranou." Vložila jsem do košíku šlehačku i s posypem a zvrtla jsem se tváří k Edmundovi. „A ty se divíš? Adelynn se nedá najít a ty si lítáš bůh ví kde. A hlavně jestli si neuvědomuješ, kvůli vám jsem sukuba. Nesmrtelná pekelná děvka." Ukázala jsem na něj a na tváři jsem měla obvinující výraz. Spískali to a nenechám je, aby jim to prošlo.

„Ano to je možné ale neměla by jsi nikam jet s Drakem." Unaveně jsem vydechla a promasírovala si spánky. „Já nikam nejedu s ním. Jedu se svými kolegy, to že on je jeden ze sponzorů není moje věc a ani se mě to netyká." Mluvila jsem k nimi jak k malému dítěti a přemýšlela nad tím že bych si dala na večeři salát. Budu se muset zas vrátit k zelenině, otočila jsem se teda zase čelem zpátky a vrátila se k ovoci stejnou cestou.

„Proto s ním chodíš na firemní obědy? A povýšili tě?" ironicky se zeptal a já po něm hodila bramboru.

„Dostala jsem se tam svojí tvrdou prací, nic jiného v tom nehledej." Popuzeně jsem mu oznámila a pokládala zeleninu na váhu.

„No jasné, a proto ty zapálená historička budeš dělat v galerii že? Koukám že jsi si to dokonale nalinkovala, a podle toho co jsem slyšel od Bruce tak jsi nevypadala, že jsi to očekávala." Zarazila jsem se uprostřed pohybu.

„Jaký Bruce? Odkud to víš?"

„No jeden známý dělá investora, tak nějak na tebe padla řeč, prý seš okouzlující." Brebtl a moje zamračení se opět začlo prohlubovat. Další kdo má prsty v tom, aby mě špehoval, když to nedělají sami tak mají poskoky.

„Víš ty c-." ani jsem nedořekla a rozzvonil se mi mobil, otočila jsem se zády k Edmundovy a zmáčkla na přijmout hovor.

„Prosím?"

„Dnes večer máš schůzku s Corwellem asi tak za dvě hodiny v klubu."

„Cože? Ne! Dnes se mi to vůbec nehodí, já-" položil to. Do hajzlu to zas bude den. Naštvaně jsem naházela zbylé věci do košíku a šla k pokladně. Následoval mě rozladěn Edmund, tak jsem se na něj otočila. „Víš co, běž si po svém, mám svoje povinnosti a kopu věcí v práci. Nemám náladu na nějakou andělskou chůvu. Myslela jsem, že jsi normální ale ty i Drake jste stejně ujetí a já s vámi nechci mít nic společného, jenom mi kurvíte život."

Emund strnul a nevěřícně na mě hleděl. Viděla jsem, jak se v jeho očích mění udivení na zlost a pak na bolest. Bezeslova se otočil a odešel pryč. Naštvaně jsem si odfrkla, ješitní andělé, podělaní démoni. Vyskládala jsem věci na pás a podala pokladní svoji brečící kreditku. Jde to vážně z kopce.

Vybalovaní nákupu bylo o rychlosti, nemohla jsem si dovolit meškat. Rychle jsem se převlékla do černých džínů, červeného tílka a černé vesty. Pomocí energie jsem si vlasy vypla do vysokého ohonu a výrazně se namalovala. Kontrolovala jsem se před zrcadlem a nasazovala si náušnice, když mi znovu zvonil mobil. Dnes se všichni zbláznili. Tentokrát už otráveně jsem ten mobil zvedla.

„Co je?"

Na druhé straně se ozvala Adelynn. „Slyšela jsem že jsi mě hledala. Děje se něco?"

„Ne vše je v pohodě, nemám teď čas. Děje se toho právě až příliš."

„Můžu ti nějak pomoct?" vrtěla jsem hlavou že ne a pak mi došlo, že mě nevidí.

„Ne to je pořádku zvládnu to. Tak zatím." Vložila jsem telefon do malé černé lakované kabelky a nazula špičaté lodičky. Ještě jednou jsem se zkontrolovala v zrcadle a vydala se dolů, abych si chytla taxík. Mám ještě deset minut, takže bych nemusela ani meškat.

Nervózně stojím před klubem a pozoruji bavící se partičku, co stojí před klubem. Na to že je pondělí je tady zas rušno. Projdu kolem vyhazovače a ten mě bez jakéhokoliv odporu pouští dovnitř, za mnou se spustí salva nadávek a vyhazovač je musí krotit vyhrůžkami, že se nikam s tímhle přístupem nedostanou. Naštvanou vravu utlumí hudba přicházející z klubu.

Automaticky zamířím na bar, asi se ze mě postupně stává alkoholička, když si uvědomím, jak plynule jsem sem zapadla. Nebudu nad tím přemýšlet, bohužel moje priority se změnili. Večery, které jsem trávila sama s knihou a s levným jídlem z donášky jsem vyměnila za luxusnější život v barech. Účty platí Drake a Emund se pořád stará o to jak na tom jsem. Je to téměř k popukaní, jen ne tím normálním způsobem ale spíš by se k tomu hodil hysterický záchvat.

„Zase ty, sukubo?" zeptá se mě ten věčně nevrlý barman který mě posledně téměř dohnal k slzám. Lenivě si ho prohlédnu, a tvářím se tak abych mu dala dostatečně najevo, že je míň než špína za mými nehty.

„Dones mi koktejl a dej mi pokoj, čekám společnost." Po pár minutách postaví na podtácek růžový koktejl a smutně si mě prohlíží.

„Taky co jiného by, jsi ty tady mohla dělat." A bez dalších řečí odejde. Pitomeček jeden a co si myslí? Že sem chodím na houby? Ano mladý pane, do klubu se chodí jedině s atlasem hub, košíkem a dobrým nožem. I když vzhledem k obsluze baru by se ten nůž hodil, kdybych ho vykuchala, možná by byl milejší. Ale zas na druhou stranu nikdo neděla tak dobré drinky jak on. Začínám být otrávená z toho, jak si všichni kompenzují své problémy. Halo světe, jestli tě to zajímá, taky mám problémy.

Jenže nikoho to nezajímá.

Pootočím se na židli a hledám Matthewa, toho parchanta co mě tak ponížil, pro kterého jsem byla sázka a jen obyčejná záplata na všechno. Jo a nesmím opomenout, že jsem mu zvedala školní průměr. Jáj jak já bych jen-. Ale na druhou stranu taky jsem se nezachovala nejlíp. Ted bych vážně nejraději chtěla ležet v posteli s knížkou a vyjídat čínské nudle z krabičky.

Vedle mě se zastavil chlap v slušivém obleku a upřel na mě své oči. Po pár okamžicích mi došlo, že je to Matthew, ale nebudu ho oslovovat, mám svoji hrdost. Po pár minutách tichého přešlapovaní mi poklepal na rameno. Věnovala jsem mu jeden otrávený pohled, speciálně šitý na míru jen a jen pro něj.

„Eh, slečno nerad vás vyrušuji, ale mám se tu potkat s jednou okouzlující dámou." Nejsem si jistá, jestli to nejisté vystupovaní jenom hrál nebo to mám brát vážně. Kašlu mu na to, předvedu ze sebe to nejlepší.

„Pane Cornelli, myslím si, že tohle je jedna z těch nejhorších balicích hlášek co jsem kdy slyšela." Vyjukaně na mě kouká a já bych nejraději na baru předvedla vítězný taneček. Nikdy mi nešlo chovat se jak kráva ale od Connie jsem něco pochytila. Té to šlo vždy dobře.

Napřáhl ke mně ruku a já mu svoji podala taky, leč neochotně. „Jmenuji se Matthew Corwell." Potřásla jsem mu rukou. „Vím, kdo jste." Poznamenala jsem a napila se svého koktejlu.

„A vy jste?" nenápadně mi naznačil, že by bylo slušné se představit.

„Jsem Sára Kinclová, manažerka galerie Svět." Ano uznávám, zním jak povýšená kráva a ještě manažerka nejsem ale, když to tak pěkně zní. Čekala jsem nějaký překvapený výraz nebo něco nějaký záchvěv šoku že by mu došlo, kdo jsem ale to se nestalo. Usmál se na mě a zahuhlal nějakou pitomou zdvořilostní frázi. Celá bublina o tom jak jsem si myslela, že je to úspěšný sebevědomý muž se rozplynula. Je to pořád ten ubohý zmetek jak dřív.

„Chci se zeptat, jestli by jste nešla se mnou na večeři, bylo by to klidnější místo než tohle." Pohlédla jsem na svůj nedopitý koktej a pak zpátky na něj. Na jednu stranu má plusový bod že neřekl nějaký žvást o tom jak se chce blíž poznat, na druhou stranu strávit čas s ním v nějaké klidné restauraci mi není moc přijímá představa.

„Můžeme." Vzala jsem si svoji kabelku a vybrala se na odchod. Ještě než jsme odešli jsem si neodpustila mrknutí na Joshua, který jen znechuceně převrátil očima.

Budu velice ráda za vaše názory. Dopředu děkuji všem.

A chci připomenout návrh na SOUTĚŽ o alternativní kapitolu k Bestie nikdy nespí, kdo má zájem napište mi zprávu a jste zaregistrovaní do soutěže.