Máme tady další kapitolu, pomalu finišujeme. Čeká nás pár zlomových bodů a zavěřečné rozhřešení. Snad se vám povídka libí a možná bude druhá kniha ale to teď předbihám. Užijte si čtení, a omlouvám s eza hluchou pauzu ale nestihla jsem ju sem dát před dovolenou.

Proběhla jsem kolem vrátnice v muzeu a už teď jsem věděla, že meškám. Fuňěla jsem jak parní lokomotiva protože jsem byla ve svém původním těle, lil ze mě pot a cítila jsem zpocené kola pod pažemi. Vyšlapat do druhého patra nebyla žádná sranda a tak, když jsem zapadla do své kanceláře, jsem úlevně oddychla.

Takhle to vážně nejde, zamračila jsem se na svůj odraz v zrcadle a ubrala si pár kilo. Vypadala jsem o něco líp, ale nemohla jsem udělat razantní změnu se svým zevnějškem, jinak by se okolí příliš vyptávalo. Ozvalo se razantní zaklepaní na mé dveře a já zakřičela dále. Díky svým novým schopnostem jsem už byla převlečená a dokonce ani ze mě nestékal pot, bylo to velice příjemné.

Dovnitř vešla Colette a v rukou měla štosy papírů, nejprve se zarazila a prohlížela si mě ale nakonec poskládala lejstra na můj stůl. „Donesla jsem něco na podpis ohledně té expedice a pak ti mám vzkázat, že Al chce s tebou něco probrat a poté je tvoje účast povinná na pracovním obědě se sponzory." Když mluvila tak nahlížela do rozvrhu, co měla připlý na deskách.

„Jo a mam pro tebe rozpis na tento týden, máš tam docela dost akcí, na které si byla vyžádána, ale to celé s tebou projde Al." S tím se zvrtla ke dveřím.

„Colette, děkuji." Křikla jsem za ní, ale ona se už vytratila ke dveřím. Zasedla jsem teda ke stolu a začla vyplňovat další a další formuláře ohledně expedice. Od zdravotních lejster až po rutinní papíry, které se prostě vyplnit museli. Asi hodinku jsem si lámala hlavu nad harmonogramem pro expedici, když mi padl pohled na jiný harmonogram a to můj pro tento týden a dokonce i ten příští.

Překvapeně jsem zalapala po dechu, když jsem očima projížděla časové kolonky a nevěřícně kroutila hlavou. Čekají mě minimálně dva pracovní obědy, pak meeting ohledně expedice aby se tam domluvil harmonogram, zahájení nové výstavy o které jsem do teď nevěděla a dokonce mě šoupli jako zástupce muzea pro charitativní ples co se koná v pátek. V sobotu mě čeká reorganizace celého patra a v pondělí sanitární den a pak další inventura?

Popadla jsem harmonogram a vybrala se rovnou do Alove kanceláře. Dvakrát jsem zabouchala na dveře a pak nekráčela dovnitř, abych mu hodila harmonogram přímo na stůl. „Tohle nejde!" překvapeně se na mě kouknul a vzal si papíry před sebe. Párkrát je prolítl očima a pak je položil zpátky, opřel se do křesla a založil si ruce na hrudi. „Proč ne? Jsi za to placená."

„Doby kdy jsem dělala sanitární dny a inventury mám už dávno za sebou, a domluvili jsme se že na společenské akce v rámci muzea nemusím. Vždy jsem měla na starosti jen zahajovačky a nové výstavy a organizovaní." Rozzlobeně jsem mu připomněla naši dohodu spřed dvou let, když mě povýšil a přijmul jiné lidi na tyhle drobné věci.

„Časy se mění. Pokud stojíš o tu výpravu tak to musíš zvládnout, jestli to nebude hotové, pro tebe se ta akce tím pádem nekoná." Zkonstatoval a natáhl ruku s harmonogramem zpátky ke mně. „Nebo támhle jsou dveře a můžeš jít jestli se ti něco nelibí. Naštvaně jsem zaprskala a vydrapla mu papíry z ruky. Bručící jsem chtěla odejít, když mě zastavil.

„Tam jsou dvě složky, jedna je ohledně čtvrteční výstavy. Potřebuji, aby ses domluvila s tím nezávislým fotografem a pak v té druhé je o reorganizaci patra. Řeknu Colette, aby ti donesla ještě podklady k tomu plesu a zbytku týdne." Zamumlala jsem něco jako fajn a vybrala se s dalšími dvěma šanony na odchod. Tohle celé dopadne fiaskem a pojedu leda tak do háje a ne na expedici, zajímalo by mě, jestli jsem si to pokazila tím minulým týdnem, jak jsem se nasocnila do té expedice.

„Sáro a neželám si, aby se ještě někdy opakoval tvůj dnešní příchod. Můžeš jít." Poraženě jsem teda šla do své kanceláře, kde mě čekalo obvolávaní cateringových firem a za obstaraní všeho potřebného pro výstavu. Sehnat personál, rozvržení harmonogramu a vlastně všeho kolem. Čeká mě několik hodin práce plus ještě k tomu se budu muset setkat s tím fotografem, abych s ním všechno probrala.

Zvedla jsem teda telefon a vytočila číslo uvedené jako přímý kontakt na pana Zambiniho. Po pár zvoněních to nakonec zvedl. Představila jsem se jako pověřená osoba pro jeho výstavu a sjednali jsme si schůzku na zítra, potkáme se v nedaleké restauraci a domluvíme detaily. Když jsem se ho ptala na díla tak mi sdělil že většina jeho fotografií dorazila do muzea včera a jí se tomu musela jenom divit protože jsem o ničem nevěděla.

--------------------------------

Ukončila jsem poslední hovor a naházela věci do kabelky. Colette mi předtím donesla lístek o tom kdy a kde je ten pracovní oběd a tak jsem se s časovou rezervou vybrala přímo do restaurace. Usadila jsem se k rezervovanému stolu a vyhlížela Ala a sponzory, kteří měli dojít. Objednala jsem si jenom vodu a projížděla zatím diář v telefonu, co mě ještě čeká. Ta výstava mi to celé nabourala a tak mám časové vypjetí takové že budu ráda, když to budu celé stíhat. Hodila jsem si do mobilu poznámku o tom, že musím doplnit energii a odložila telefon.

Právě přišel šéf s pár sponzory, takže jsem se postavila, abych všem podala ruku a mile se na ně usmála. Pár se jich tvářilo překvapeně, ale nenechali na sobě nic zdát. Usadili jsme se u stolu a muži mě galantně nechali objednat jako první.

Proběhli základní formality a Al si odkašlal. „Pánové věřím tomu, že jste překvapeni přítomností slečny Kinclově." Překvapeně jsem se na něj koukla zas já, proč tak náhlá změna že tady musím být. Alan si upravil kravatu a napil se vody, měl pozornost celého stolu.

„Rozhodli jsme, že slečna Kinclová si díky své práci zaslouží lepší postavení a tak po expedici zaujme vedoucí místo v Muzejní galerii." Vysypal ze sebe jedním dechem, ale netvářil se příliš nadšeně. Muži kolem mě začli pochvalně přikyvovat dokonce pár z nich mi podalo ruku jako projev gratulace.

Překvapeně jsem hleděla na všechny, když vedle mě zavrzala židle a někdo si přisedl. „Gratuluji vám slečno Kinclová, myslím si, že byste to měla řádně oslavit." S úsměvem mi sdělil muž po mé levici, Drake. Přijala jsem jeho ruku a zpracovávala novou informaci. Proč mě odsunuli z muzea do galerie? Proto tento týden organizuji tu výstavu v galerii?

„Eh, děkuji vám všem, tohle je pro mě velkým překvapením." Zakoktávala jsem se a snažila se moc nečervenat, když mi všichni věnovali pozornost.

„Budu velice rád když se se slečnou Kinclovou seznámíte, protože ona povede všechny projekty a vlastně celá galerie bude v jejích jemňoučkých ručičkách." Poznamenal Drake a já začla znova rudnout kvůli jeho lichotce.

„Slečna Kinclová zahájí za tři dny výstavu nadějného umělce a pronese úvodní řeč na charitativním plese. Letos se budou na něm vystavovat kresby od dětí z dětského domova a pokusíme se je vydražit, takže budeme moc rádi, když se zapojíte do dražby." Pronesl Al a nuceně se usmíval na všechny sponzory.

Nepříliš nadšeně všichni přikývli na souhlas a já se zavrtěla na židli. „Mě nikdo o proslovu nikdo nic neřekl." Zamračeně jsem se koukala na Ala a ten poplašeně začal uklidňovat sponzory.

„Colett ti donese ty podklady, budeš o všem vědět včas. Řekni jim něco o tom nadějném fotografovi." Překvapeně jsem zamrkala a začla z hlavy dolovat, co jsem si zapamatovala ze složky. Zatím jsem se s ním nepotkala a dokonce neviděla ani jedno jeho dílo, jak mám o něm něco říct?

„Pan Zambini si myslím, že bude nadějný, jeho práce jsou různorodé." Mírně jsem se potila a byla nervózní. Drake se vedle mě narovnal.

„Popravdě pana Zambiniho jsem našel já a myslím si, že je to mladý talentovaný muž který vás ohromí, a to nejen svým projevem který vkládá do fotografií ale i tím jak je prezentuje. Propojení erotických křivek a uměleckého žargonu vás dostanou do kolen." Pyšně pronesl a pohledem sklouznul na mě. „Myslím si, že slečna Kinclová nemá dostatek slov jen z toho důvodu, že ji natolik ohromil." Začla jsem přikyvovat jak to jen šlo abych dodala důraz tomu, co říkal.

„Vypadá to zajímavě." Řekl jeden ze sponzorů a já se tvářila že vím o čem je řeč. Al splasknul rukami a tvářil se nadmíru spokojeně, jenom ve mně to čím dál bublalo. Za to že mě povýšili, se rozhodl všechnu budoucí práci nadrbat na mě aby on měl pak nějakou dobu klid, ale to se šeredně spletl. Zítra se domluvím s tím fotografem a udělám z toho primární akci měsíce a takovou že mě jen tak nikdo nepřekoná.

Když nám donesli jídlo tak jsem úplně roztála nadšením, měla jsem hlad a začínala mě nehorázně bolet hlava. Poté jsem si všimla, že mě Drake pozoruje. „Nech toho." Sykla jsem směrem k němu a snažila se vyprázdnit hlavu aby se mi zas v ní nešťoural.

„Nemůžu si pomoct." Zašeptal mi zpátky, „Pojď se mnou na večeři, prosím." Šeptal nenápadně a já ho prostě ignorovala, nemám na tohle vážně náladu. Kopí se mi povinnosti a všechno se mi komplikuje, teď tohle nemám vážně zapotřebí.

--------------------------

Odpoledne mě čekalo další papirovaní a postupně jsem si ukládala různé podklady k té zítřejší výstavě, jelikož jsem se rozhodla to rozjet ve velkém tak jsem si vytipovala několik cateringových firem i s ceníkem, menu a vším kolem. V závěru dne jsem měla pět různých podkladů a každý představoval jiný styl, v jakém se ponese výstava. Všechno jsem zamkla do šuplíku a posbírala si svoje věci. Ještě předtím než půjdu domu, se chci zastavit dole v archivu a prohlédnout si fotografie, které sem včera dovezli.

Cestou dolů jsem pozdravila nočního strážníka a jen mu řekla, že jdu na skok do archivu, Bob mi přikývnul a vydal se po svém. V boxu jsem si vyhledala, kam uložili Zambiniho fotografie a zamířila rovnou k nim. To co jsem našla mi vyrazilo dech, projela jsem je jenom v katalogu, ale veřím, že otřesou celou výstavou.

Většina fotografií byli černobílé s nádechem nějaké barvy, nahé ženy a každá jiná měli na sobě barvu. Nejvíc mě zaujmul obraz mladé ženy, která seděla schoulená mezi sklenicemi, každá byla jiná. Částečně měla na sobě tyrkysovou barvu a nemohla jsem od ní odtrhnout pohled. Vážně to bylo dech beroucí. Čím dál víc jsem se začínala těšit na setkaní s tím fotografem, dokonce se mi v hlavě začal rýsovat náhled, jak by to celé mohlo ve čtvrtek vypadat.

Nabitá emocemi a s několika nápady jsem mířila domů, únava na mě padla úplně z ničeho nic. Celý den byl perný a téměř jsem se nezastavila. Při představě, že tohle mě čeká téměř celý týden, mi bylo nevolno. Když jsem strčila klíč do zámku došlo mi, že jsem si nekoupila nic na jídlo, s tupým úderem jsem si opřela hlavu o dveře. Musím ještě nechat doma věci a zas musím jít, abych něco měla v lednici.

Hodila jsem tašku hned na zem vedle dveří a cestou do kuchyně jsem si převlíkla jegginy, tílko a vlasy stáhla do culíku. Změna do sukubí podoby byla tak plynulá a přirozená jak kdybych to dělala celá léta, připadala jsem si jak kdybych odložila hodně těžký batoh a po celém di se ho zbavila. Otevřela jsem lednici a zklamaně vydechla, že v ní vážně nic není. Popadla jsem teda sportovní batoh a naházela do něj klíče, peněženku a mobil. V příštích pár dnech nebudu mít čas na nákupy, takže musím si udělat menší zásoby.

Kousek od supermarketu jsem do někoho vrazila. Chtěla jsem se začít omlouvat, ale pak jsem si všimla Edmunda, kysele jsem se zatvářila. „Pochybuji, že jsem do tebe vrazila náhodou, že mám pravdu?" sarkasticky.

„Sáro, potřebuji s tebou mluvit, je to důležité." Zastavila jsem se a prohlédla si ho. Ne dost, mám plné zuby všech nadpřirozených věcí a lidí.

„Jdu nakupovat, pokud máš něco na srdci, vyklop to dřív než si nakoupím, pak už fakt nebudu mít náladu na vybavovačky s peklem nebo nebem." Zamručela jsem, vzala košík a vyrazila na nákupy.

Děkuji všem za názory a těším se na další vaše teorie. A ještě jednoud děkuji za tak skvělou podporu.