1. část

Zazvonil budík.

„To ne, musím rychle ven nasbírat co nejvíce humusu, za který dostanu dávky!“ zakřičela jsem a s tímto stávajícím křikem jsem vyskočila z mé postele.

Na to, že jsem strašně chudá (a nejen chudá, ale taky strašně hubená, že by mi 2D malba záviděla), mám luxusní vodní lůžko, které neprobodne ani světelný meč. Je celé modré a já ho povlékám do pískově zbarveného povlečení s hvězdami, abych se ani v noci neztratila.

Mimochodem; jmenuji se Sue, příjmení nemám, protože jsem sirotek a navíc chudá a tak strašně hubená, že by –

Múza to nevydržela, vzala nejbližší knihu systému mineralogie a udeřila vší silou dívčinu do hlavy.

„Opakovaný vtip není vtipem!“

„Chci jen podotknout, jak je na tom špatně. Nevyšiluj,“ zavrčela dívka držíc se za zátylek a pokračovala ve psaní.

Protože nemám rodiče, doma si to doslova užívám. Vracím se pozdě večer (někdy se nevracím vůbec) a jindy třeba celý den proležím v posteli. Ale abych se vrátila k sobě. Jsem tak krásná, že by se mi nevyrovanala krásou žádná jiná. Taky jsem nejchytřejší na planetě Jacku.

Ale taky někdy nemám dost kreditů na jídlo, proto si vydělávám jako profesionální pilot. A když jsem šla dneska na stíhačkovou zastávku (hů kérs, jak se to jmenuje), tak jsem tam potkala jedijskou školku i s jejich mistrem a dvěma droidy. Den zlatý nezavřel plech a ten druhý ho ignoroval.

„Ahoj všichni, já jsem Sue!“ zakřičela jsem a vetřela se mezi padawánčata, ale protože je mi už šestnáct a jsem tak dospělá, že bych se mohla s klukem držet za ruce, tak mistr ihned poznal, že mezi ně nepatřím.

„Ty nepatříš mezi prťata, skrčku,“ zasyčel skrze zuby mladý a pohledný mistr.

Opravdu pohledný, mohla bych se na něj koukat celý den! Měl tvář, dvě oči (barva je nepodstatná, tam jsem se ani nekoukala), nos a vlasy! Chápeš to?! Nespustila jsem z něj oči, fokud si to ke mně nenapochodoval.

„Mladá dámo, okamžitě se přestaň schovávat mezi ty prcky, uprav si tu róbu a pomoz mi s nimi!“

„J-jasně.“

Zaksichtila jsem se a pomohla mu s učedníky. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se na mě ten Jedi dívá. Jakmile jsme je naložili do lodě, počkal, až projdu já a nakonec šel i on. Posadil se za volant, odblokoval ruční brzdu a klíčema nastartoval loď. Šlápl na plyn a teprve poté dal ruce na volant, kterýn zkušeně točil jako profi pilot.

Dívka se zamračila nad hnojem, který Múza právě přinesla ve voze. Poté tam objevila malou cedulku a po nasazení brýlí si ji přečetla.

„I tohle vypadá lépe než tvůj popis startování lodi.“

„To jsem ani nezačala psát, jak letí a jak skočí do hyperprostoru,“ zazubila se dívčina.

Vyhýbal se meteoritům slalomem, sem tam zabrzdil, aby to jedné z komet nenapálil. Poté zatahal za jakési páčky a s úšklebkem se na mě otočil.

„Skočíme do hyperprostoru,“ řekl Luke a já jsem se s radostí zvedla a odcupitala dozadu ke dveřím od lodi. Už se nemůžu dočkat, až vyskočím! „Sue, vrať se zpátky! Skákáme!“

„Já vím!“ odpověděla jsem a vyskočila, načež se praštila do stropu a upadla do bezvědomí...

Propadala jsem se temnotou jako nůž máslem, až jsem dostala hlad. Taky pár ran do hlavy. Přede mnou se objevovaly postavy a scény. Jedna žena a jeden muž, jak spolu sedí na gauči a cosi mluví, další asi muž s pleškou, jak si prohlíží růžovou róbu ve světle.

Další holku pečící v troubě perník a okolo ní slintajícího chlapíka. Podivná skupinka lidí a jiných zrůd s červenými párátky u Mustafarových lázní a lidi bez párátek, kteří he neustále komandovali.

„Sue?“ ozval se hlas. Viděla jsem světlo.

A najednou jsem spatřila i Luka. Stál na útesu, starý a v pláštěnce s kapucí, kdyby pršelo. Šla k němu jedna holka se světelným mečem a zastavila se těsně u něj, poté mu meč naoko podávala.

„Luku!“ zakřičela jsem. Ta holka meč aktivovala a švihla vedle něj, jako kdyby tu věc držela podruhé v ruce. Luke uskočil, ale jakmile ta holka zatleskala jeho úhybu, nahnul se přes útes a spadnul dolů... „Né!“

„Sue! Sue, prober se!“

Otevřela jsem oči a spatřila nad sebou Luka. Byl živý a zdravý! Rychle jsem se zvedla a pevně ho objala.

„Ty jsi přežil!“ zvolala jsem.

Nechápavě si mě prohlížel. Trochu jsem se začervenala. Viděla jsem budoucnost. Tohle se ještě nestalo. A nestane. Obrátím se na Temnou stranu Síly, abych ho zachránila.

Vstala jsem a vyběhla ven z ošetřovny. Po cestě jsem si přes hlavu přehodila kápi, do ruky si vzala červený světelný meč a ze zuřivosti jsem vběhla k malým padawanům, když spali. Nedokázala jsem se na ně koukat, proto jsem práskla dveřmi, abych je probudila, a utekla jsem ven.

„Sue! Zastav se! Prosím! Zjistil jsem, že jsi sestra bratra otce, který ale neměl bratra, jen sestru a matku, jejíž vnoučata mají taky matku a otce, který je zrovna tím bratrem sestry bratra onoho otce!“ křičel Luke.

Zastavila jsem se, abych si to přerovnala v hlavě. Když jsem přišla na řešení, nebylo logické.

„Logika je sprosté slovo, viď?“

„Taky jsem mohla zparodovat tebe.“

„Znovu. Zopakuj mi to.“

Luke se vydýchal, ale poté mi položil ruce na ramena a donutil mě, abych sklonila meč.

„Jsi můj otec.“ Usmál se a natáhl ruku před sebe. Nechápavě jsem nakrčila obočí, co že to vlastně dělá. „Usekni mi ruku. To otcové dělávají.“

Z hrůzy, že bych někomu ublížila, jsem s pláčem utekla zpátky do lodi, nastartovala a vrátila se zpátky na Tatooine. A nevylezu, dokud nepřijdu na řešení té zapeklité hádanky... Po cestě jsem se znovu udeřila do hlavy, prodělala stejný sen jako tehdy a probudila se až na planetě.

A na Tatooinu mě navštívil jeden kluk asi ve stejném věku jako já. Představil se jako Anakin.

„Nikdy jsem si tě tady nevšiml,“ řekl a zároveň si mě prohlížel.

Bylo mi to nepříjemné už proto, že se na mě takhle koukal i můj syn Luke.

„Žiju tady dost dlouho. Šestnáct let,“ usmála jsem se a poté i pokrčila rameny.

Anakin se dál na nic nevyptával a pozval mě, abych letěla s ním na Croassant. Souhlasila jsem.

„Startování lodi přeskoč, ano?“

„Fajn. Ale jen proto, že se mi to nechce psát a už tak je to patlanina.“

Na Coruscantu jsme přistáli ještě ten den. Anakin odběhl za svou manželkou (lol, on mi řekl, že vědomě cosi porušuje), ale já jsem se chtěla projít po chrámě. Sem tam jsem potkala živou duši – třeba toho týpka s růžovou róbu a podivným hnědým flekem na kalhotech nebo zeschlého Hulka, který divně mluvil.

Dokonce jsem potkala i ty lidi a zrůdy z mé diviny, no chápeš to?! Ty s párátky – byli agresivnější než ve snu –, ty bez párátek, kteří byli ukecanější než v tom němém obrazu. Tu holku s plechem plným perníků, podivína se sklenicí od okurek, ve které skrývala berušku, holčinu se skicákem, solničku na kolečkách, dva Jedie, kteří se dobelhali z kina a spousty jiných podivností, které bych doma na Hothu neviděla.

Anakin se vrátil až večer. Prý musel dořešit jakousi záležitost, ale já se o to nezajímala a s předstíraným úsměvem jsem navštívila Padmé. Byla to moc milá samička, čekala prý trojčata a jejich jména budou Luke, Leia a Sue, protože se třetí holčička bude jmenovat po mně.

Dlouhé dny jsem se snažila zapomenout na Luka tím, že jsem všechen čas trávila s Padmé. Staly se z nás nejlepší kamarády (jako bff). Anakin všude cestoval s těmi podivíny a já zůstala na ocet. Jednoho dne se však Anakin nevrátil. Obávali jsme se nejhoršího.

„Musíme letět za ním!“ navrhla jsem a Padmé souhlasila.

Oblekla jsem si na sebe oblečení (viz. média), Padmé to samé, že jsme vypadaly jako dvojčata, a nastartovaly jsme-

„Prosím, už žádné scény se startováním!“

„Abys neupadla,“ zabručela dívčina.

Doletěly jsme na Mustafar. Anakin tam byl taky, ale byl na Temné straně. Proto jsme musely počkat, až vyjde ze stínu na světlou stranu. Já si ihned všimla, že se změnil. Jeho oči byly zlaté. Jako ty moje.

Vytáhla jsem svůj meč a bojovala s ním. Samozřejmě jsem vyhrála a pro výstrahu jsem ho nechala shořet v lávě, aby se mě už nepokoušel kopírovat. Ale Padmé to skolilo, tak jsem ji na loď musela dotáhnout.

Když jsme se dostaly do nejbližší ošetřovny, Padmé porodila dvě zdravé děti.

„Luke. Chci, aby z něj byl farmář na poušti a aby nikdy nepoznal pravdu o svém otci.“ Po chvíli jsem jí ukázala Leiu. „Leia. Císařovna.“ Nakonec přišla poslední. „Sue... Chci, aby byla jako ty.“

„Ano, Padmé... Bude,“ zašeptala jsem.

Padmé poté zemřela. Zmocnil se mě takový smutek, že jsem chtěla vyběhnout ven a křičet. Ale nemohla jsem. To dítě, Sue, mě drželo. Vypadalo jako já. Nejen vypadalo...

Otočila jsem se na Padmé a zavřela jí oči. Poté jsem vzhlédla k nebi a z plných plic zakřičela.

„Luku, já nejsem tvůj otec!“

To on je můj otec.

Dívčina s prásknutím odložila mobil a od svého díla utekla tak daleko, aby se mohla zahrabat pod zem. Múza ji s pobavením sledovala a tiskla si k hlavě ledový obklad, aby zmizela ta bolest od mlácení do zdi...

A legenda praví, že od toho dne dívku nikdo neviděl. Lidé i ostatní zrůdy si mezi sebou šuškají, že šla pozabíjet všechny autory fan fikcí včetně sebe samé, ale kdo ví? Třeba vám právě startuje loď...