Netušila jsem,
že po skoro roce si
vzpomeneš na mé jméno.

Netušila jsem,
že mi ve dvě v noci zavoláš
a budeš chtít vědět jak se mám.

A i když blbá jsem,
nedokázala jsem neslyšet,
že tě něco trápí,
že jen uši co poslouchat umí, chceš.

Netušila jsem,
že pamatuješ si,
že nikdy jsem se k tobě
zády neotočila.
A tak to nebylo ani teď.

Ale laskavá slova
jsi ode mě slyšet nemohl,
protože jsem pro tebe
žádné neměla, když ani
další den jsi nevěděl,
že volal jsi mně a ne jí.

Nemohla jsem být laskavá a hodná,
nemohla jsem být taková,
protože mě bolelo slyšet
skoro po roce tvůj hlas,
bolelo slyšet tvůj smích,
bolelo poslouchat jak ti
beze mně bylo lépe,
ale teď není;

Protože kdyby bylo,
tak bys mi ve dvě v noci nevolal,
abys můj hlas slyšel,
nevolal bys,
kdyby tě jen zajímalo jak se mi daří.

Nechtěl jsi mluvit
o tom co se děje,
ale vím, že ti asi chybí
to co jsem měli,
Chtěl jsi vzpomínat,
chtěl jsi se smát,
chtěl sis mě dobírat a žertovat.

To já nedokážu,
jelikož mě to bolí,
bolí že to jsou už jen vzpomínky,
na které si občas vzpomeneš,
že to je minulost, kterou
pomalu zapomínat budeme.
Ale připomenout...

Nedokážu abys mi připomínal to jak jsi mě miloval, když už to pravda nikdy nebude...