Mé srdce poskočilo
z každého tvého pohledu,
barvu třešní dostaly mé
tváře, když úsměv
jsi mi věnoval.
A když se tvé prsty dotkly
mé kůže, zapomněla jsem
jak se správně nadechnout.

Byla jsem mlha nad lesem
a ty jsi ve mě viděl krásu.
Byl jsi útesy a já byla jako
moře, nemohla jsem se dočkat,
až se tě opět dotknou.
Ale mělo mi dojít, že vlny
se o útes tříští.

Teď však jsem jen vlhký
písek, po kterém tvé slova
šlapou za jinou.
Zbývá mi pouze doufat,
že zapomenu na to, jaké to bylo
být vlnou, kterou ji vyhlížel.
Vlnou po které jsi toužil.

Však teď už jen překrásnou vzpomínkou
jsme, pomalu ji vítr odnáší.
Ale v mém srdci bude vrytá
dokud ji smrt nevezme.
Protože nedokážu zapomenout jak mi
srdce poskočilo z každého tvého pohledu.