Kéž by má slova mohla vyjádřit co přesně ti chci říct.
Kéž by inkoust mohl popsat na řádcích co cítím.
Ale ani milion veršů, ani milion knih by nedokázalo vyznat a říct to, kým pro mě jsi.
Tvá tvář je ta, kterou hledám, když jsem ztracená. Tvé ústa jsou ty, která chci líbat do svých posledních dnů.
Tvůj smích je ta definici, kterou hledám pro píseň andělů.
Tvé oči jsou jako ta nejkrásnější umělcova malba.
Tvá náruč je to místo, které jiní nazývají různě, pro mě je však domovem.
Tvá duše si přišla pro tu mou jen, aby ji vytáhla z propasti a ukázala, že nic není tak zničené, aby nešlo zpravit.
Protože to přesně jsi ty pro mě udělal, dokázal jsi mi, že i přes to jak zničená a nechtěná jsem si připadala. Je někdo kdo přes to vše vidí mě, takovou jaká doopravdy jsem a zamiloval se do mě.
Nikdy jsem ani nedoufala, že najdu někoho takového jako jsi ty. Jsi jako noty bez kterých by nemohla existovat píseň. Každá je jiná, některé se opakují, ale dohromady vždy vytvoří něco nádherného.
Někdy žasnu nad tím jak jsem si podobní, kolik je toho mezi námi propojeného a jindy vidím jak odlišní jsme. A ať si tomu klidně nevěříš, vždy jsem tak definovala tu pravou lásku. Dva lidé, kteří jsou tak odlišní až jsou vlastně stejní.
Není toho mnoho co bych ti na oplátku mohla dát, ale pokud budeš chtít dám ti své srdce a svou lásku, podporu a cokoliv si budeš přát...

Ty slova krásně zní až to poetikou zavání,
možná neměla jsem ti je psát,
ale když četl jsi je;
když pak jsi mě políbil;
to jak se ti to líbilo;
ty pocity, které jsi cítil;
to jak jsi mě v tu chvíli miloval;
Stálo mi to za to rozlámané srdce.
Stálo mi to za to všechno.
Protože ani nevíš jak se mé srdce
do teď láskou rozbuší,
Tak že opět víc popraská,
když vzpomene si na tebe...