Název: Battle of the two Genera (překlad – musím říct, že trošku zidealizovaný: „Bitva dvou rodů")

Statečný autor: Nikzilla-san

...

Taxonomické zařazení: fantasy šmrcnuté upířinou

počet kapitol (v momentě sepsání recenze): 22

anotace (moje, autorka s ní nemá nic společného): Kesidy je tak nějak upírka. Říkám „tak nějak", protože ona sama neví, jak se jí to vlastně stalo. Nicméně má sestru vlkodlaka a ještě spoustu dalších nadpřirozených přátel. Podaří se jí překazit plány zla, nebo sama propadne temnotě?

...

Vítejte o sušenkožroutova osmého vaření! Je načase prošmejdit výslechovou síň.

Otázka č. 1- Tak už jsem dočetla obě tvoje povídky a mám první otázku. Většinou se ptám na názvy. "Life for anime" jsem docela pochopila, ale jak vznikl název "Battle of the two Genera"?

Odpověď č. 1 - Battle of the two Genera - Bitva dvou rodů. Ze začátku jsem předpokládala, že v příběhu půjde o boj mezi upíry a vlkodlaky. Pak se mi to nějakým způsobem zkomplikovalo a já celou podstatu příběhu změnila. Název se mi ale zaprvé líbil a zadruhé se mi ho nechtělo měnit. MENŠÍ SPOILER = Možná tam o ten boj upíři vs. vlkodlaci půjde :D

Otázka č. 2 - Je v BOTTG nějaká postava inspirovaná tebou samotnou?

Odpověď č. 2 - Kesidy Twillworen. Sice né celá, ale z 79% jsem to skoro celá já. Takže odpověď zní, ano. Je mnou inspirovaná.

Otázka č. 3 - Která postava (ať už z BOTTG nebo LFA) ti nejvíce přirostla k srdci?

Odpověď č. 3 - U BOTTG - No, asi opět Kesidy a Lisabeth. U LFA - Nikky

Otázka č. 4 - Na kterou kapitolu/scénu (zase mluvím o obou povídkách) jsi nejvíce hrdá? A pokud chceš, můžeš i říct, na kterou pyšná nejsi.

Odpověď č. 4 - U BOTTG - pyšná jsem na 19. a 20. kapitolu. Zdálo se mi, že jsem je psala poctivěji než předešlých 18. kapitol. A pyšná nejsem na prvních 10. kapitol. Vůbec jsem neuměla popisovat či se vyjádřit v přímých řečích. U LFA - No, nemůžu říct že jsem s celou povídkou spokojena, ale že na ní nejsem pyšná, to taky ne. Celý příběh se mi líbí. Je tam pár úryvků, které bych nejradši teď hned přepsala. Např. Jak si mě upozornila (za což ti nesmírně děkuji), že žijí v zemi kde mluví anglicky a přitom si na hodině angličtiny opakují slovíčka. Zde jsem udělala obrovský krok vedle.

Otázka č. 5 - A pro jaké čtenářstvo bys své povídky doporučovala?

Odpověď č. 5 - BOTTG - Pro čtenáře, kteří mají rádi upíry a jiné nadpřirozené postavy, zápletky a napínavé části. Sice kapitoly mají průměr slov něco kolem 600-1000, ale podle mě to je tak akorát. Nejsou krátké a ani dlouhé.

LFA - Pro čtenáře, kteří mají rádi romanci, Anime, školskou rivalitu a chvilku nepochopitelného děje :D

...

Musím říct, že osobně preferuji jeden druh recenzí – kladně podbarvené střední. Nesnáším psát recenze na povídky, které mě uchvátí, protože nevím, co tam napsat. Naopak mám ráda, když mohu jasně zdůraznit hlavní klady a zápory, určit autorovu nejsilnější a nejslabší stránku. Ale to není všechno. Bohužel existuje ještě jeden druh recenzí, kterým by se sušenkožrout nejraději vyhnul. A to jsou ty, po nichž mám chuť autora uklidňujícíně pohladit po vlasech a pozvat ho na velký hrnek horké čokolády.

No, konec předmluv. Jdeme na to, jo? Ale, prosím, psychicky se na to připrav a věz, že ti nechci ublížit, dobře?

P.S.: Napřed se ale musím omluvit, kdyby se v mé recenzi vyskytovaly hrubky a překlepy (myslím "více hrubek a překlepů než obvykle"), protože mému notebooku jsou tři roky - což je u počítačů těžká puberta - a právě revoltuje. Jediný psací program, který mi dneska dovolil rozjet, byl Wordpad.

Postavy

Máš velmi pěkné rozvržení charakterové soustavy – postav tam nemáš zbytečně moc, ani na ně v průběhu děje nezapomínáš. To je hodně dobře.

Další věc, za kterou tě musím pochválit, je to, že tvé postavy nejsou černobílé, mají pěkně obě dvě stránky. V každém záporákovi je alespoň troška dobra. Možná tě to překvapí, ale já se teď před tebou vážně klaním, protože jsem viděla dokonce i spoustu profesionálních autorů, jejichž padouši byli černobílí a absolutně bez náznaku reálnější osobnosti.

„Ne...ještě chvilku..." zašeptal sušenkožrout zdrceně, ale věděl, že se tomu nemůže vyhýbat navěky. Tak pojďme na to, Nikki. Vidlička už je připravena k úderu.

Hlavní hrdinka, Kesidy, mě zaujala akorát tak nezvyklým přepisem svého jména. Působila na mě mírně mary-sueoidním dojmem. Zdálo se mi, že jsi její osobnost sice vykreslovala, ale ne dost do hloubky. Jako bys v nějaké kapitole narazila na dno a dál do její charakteristiky už nezašla. Chápeš, kdybys mě požádala, ať ti vypíšu pět jejích vlastností, byla bych v koncích.

(„Mary Sue", tak se říká postavě, která nemá žádné záporné vlastnosti, nebo jenom takové, které vlastně ani takové zápory nejsou – např. tvrdohlavost, temperamentnost – dále se těší buďto lásce nebo bezdůvodné nenávisti zbytku postav a ve fantasy bývá většinou ze záhadných důvodů několikanásobně silnější než všichni ostatní. Často se také poznají podle toho, že pokud je v povídce několik typů bytostí, Sue bývají kříženci úplně všech. Na tuhle myšlenku mě u tebe dovedla věta z 6. kapitoly: „Protože ses měla narodit jako hybrid, narodila ses jako člověk a teď jsi temný upír, tak tě chtějí přeměnit na temnýho hybrida.")

Co se ostatních postav týče, vnímala jsem tam světlejší a horší chvilky. Musím tě sepsout za poněkud odfláknutého Dianna, který, ačkoli by se dal považovat za partnera hlavní hrdinky – tudíž za hlavního hrdinu, moc prostoru nedostal. Připadal mi mírně bez osobnosti. Dobrá, ale samozřejmě mám za co tě pochválit. Některé postavy, jako třeba Lisabeth, se mi propracované zdály.

(Jen...možná bych tě upozornila na to, že používáš hodně podobná jména. Máš tam Elisabeth, Lisabeth i Isabellu.)

Co se padouchů týče, jak říkám, potěšilo mě, že nejsou černobílí. Trochu mi tam však chyběl alespoň malý náznak jejich motivace. Kvalitní záporák má tři věci: osobnost (včetně kladných stránek), schopnosti (jinak by si moc nezazáporákoval) a hlavně, hlavně nějakou motivaci. Nějaké důvody, proč je tím, kým je. Proč dělá to, co dělá. Nějaký cíl, o který usiluje.

První pomoc: Já vím, že moje slova zněla drsně, ale nic si z toho nedělej. Do příští (nebo možná ještě téhle...co já vím?) povídky ti pomůže jednoduchý trik! Stačí takzvaná „myšmapa", myšlenková mapa. Vezmi si papír, doprostřed si nakresli kolečko a do něj vepiš jméno postavy. Tak, a teď shromáždi všechno, co o té postavě víš (minulost, rodina, povahové vlastnosti, co má ráda a co nemá, její sny, cíle...), a každou věc napiš do jednoho šipkou propojeného kolečka. Tvým cílem je nasbírat co nejvíce šipek a koleček! Pokud jich dáš tak dvacet-třicet, můžeš si pogratulovat k do detailů promyšlené postavě.

A sušenkožroutovy osobní poznámky? Mou oblíbenou postavou se stala Lisabeth. A...jsem hodně divná, když moje další oblíbená postava je Demetria? Je to důstojný padouch s nádherným jménem.

Příběh

Oups, tady má sušenkožrout úplně protichůdné pocity. Chci ti přehodit přes hlavu medaili za děj, který krásně běží a nikde nevázne. Zasloužíš si obrovskou pochvalu, že nepácháš žádné enormní nesrovnalosti.

Líbí se mi, že je tvá zápletka poutavá a originální. Nic s hybridy a temnými upíry jsem dosud neviděla. Jen...jsi velká fanynka Stmívání? Pokud ano, jde to na tom docela vidět. Neříkám, že to vykrádáš, ale jisté malé podobnosti tam jsou.

Bohužel jsem zlotřilá existence a ze tvé medaile udělám cenu útěchy. Zdá se mi, že ti příběh letí až moc rychle, zejména v prvních několika kapitolách. Nepochop mě špatně, na svižných příbězích není nic špatného. Jenže čtenář se potřebuje rozkoukat. Být vhozen do ledové vody se mu nelíbí, je nutné podat mu občas lanko v podobě většího popisování a rozepisování. Například v prvních třech kapitolách ti to letí jako namydlené kotě mainské mývalí kočky (a to vím, o čem mluvím. Právě kolem mě jedno prosvištělo.). V jedné větě řekneš, že je hlavní hrdinka upírka, v další představíš nějaké Valtory – a pak jde hlavní hrdinka naráz do školy – načež rozebíháš další zápletku, aniž bys čtenáře pořádně ponořila do té první.

Ale nepropadej panice, to půjde opravit hrozně jednoduše! Stačí to prostě...dopsat. Přidat tam nějaké věty okolo, jak se hlavní hrdinka cítila, co věděla, co si myslela. To snad čtenáři pomůže.

Další, co bych ti vytkla, byly emoce. Není to tak, že by tvůj příběh nebyl emotivní, naopak, z tvé zápletky se dá vytřískat různých srdcelamů hodně, ale ty je zapomínáš popisovat. Emoce tvých postav tam buďto nejsou vůbec, nebo jsou popsány hrozně nevěrohodně. Například ve čtrnácté kapitole – hlavní hrdinka se více pozastavila nad tím, že jí Lucas vešel do pokoje bez povolení, než že jí zemřela sestra. Upřímně, kdyby mi někdo oznámil, že je člen mé rodiny mrtvý, bylo by mi úplně ukradené, i kdyby mi v tom okamžiku chodil po pokoji čert v zablácených gumákách. A to samé s upíří horečkou. Rose mi připadala jako: „Jo, moji sourozenci se svíjejí v bolestech a mají asi pětiprocentní šanci na přežití, ale... hlavní hrdinko, nechodíš ty náhodou s mým bratrem (hihihi)?"

Když už jsme tak rozjetí na kritiku, čas nakopnout detektor nesrovnalostí. Zaprvé, tvým postavám je, pokud vím, třináct nebo čtrnáct let (8. třída základky). Upřímně, to je na to, co zažívají, zatroleně málo. Všichni se k nim chovají jako k dospělým. Nehledě na to, že pokud žijí v jakékoli anglicky mluvící zemi (kromě toho třeba i Německu a Japonsku), musíš brát ohled na to, že tam mají úplně jiný školský systém. Základní škola tam má jenom pět let – do jakoby „šesté třídy" nastupují na takzvanou „nižší střední" a naše „střední" je u nich „vyšší střední" (doufám, že se nepletu. Jestli to tak je v Americe, to si nejsem jistá, ale s velkou pravděpodobností ano. Ale s Anglií si jistá jsem.). Proto je nesmysl, aby tvé postavy chodily do „8.B", když tam žádnou osmou třídu nemají. Mají třeťák na nižší střední.

Promiň... já si dobře uvědomuji, jak to musí bolet. Ale chtěla jsi upřímnou recenzi – tak já ti ji dám, i za cenu, že poteče krev.

Jinak ale sušenkožrout jen spokojeně pokyvuje hlavou. Nudné to rozhodně není, ty ten děj vymyslet umíš a máš ho tam, jen se ho musíš naučit prodat. (to je to, o čem jsem mluvila výše) Ale neboj se, neudělala jsi nic špatně, prostě jsi jen napsala svou prvotinu. Tak to má být, prvotiny jsou pokus na rozjezd. Pisálci jsou vyvíjející se tvorové, takže uvidíš, že když budeš psát dál a dál, ty těžké věci, jako je popisování emocí a ideální rychlost příběhu, se ani nebudeš muset učit, za několik měsíců, možná několik let přijdou prostě samy.

A nejsilnější momenty? Rozhodně, jak sama říkáš, ta 19. a 20. kapitola. Je to skoro stejně dobré jako Life for anime! (a to je co říct, protože ta recenze na LFA bude vypadat mnohem kladněji než tahle)

Gramatika a výběr slov

Ach, holka. Kdybys mi na mou otázku, zdali se považuješ za rodilou českou mluvčí, odpověděla „ne", nemusela bych tě teď tak zdrbat. Chápu, že když ovládáš na dokonalé konverzační úrovni dva jazyky, že musí být hrozně těžké udržet si v obou dokonalý pravopis, ale ten tvůj je na korektora. Ano, na korektora. Ani na žádné výtky, ani na žádný trest - nic se neděje, vždyť je to jenom pravopis. Splaš si nějakého korektora a bude to dobré. Jestli se ti nechce hledat, jsem tady. Napiš mi do zpráv a já se tvým korektorem s hrdostí stanu.

Ten výběr slov tady vytahuji proto, že mi vrazilo do očí pár věcí. Například v desáté kapitole. „Heleme se...tak ty sis toho všimla? Možná nejsi tak tvrdohlavá, jak jsem si myslela." Nevím, jestli se ti slovo „tvrdohlavá" s něčím nespletlo. Když je někdo „tvrdohlavý", znamená to, že si neústupně stojí za svým a jde ho velmi těžko přesvědčit. Nechtěla jsi říct spíše „zabedněná"? „zabedněná" by znamenalo, že je někdo trošku hloupější a špatně mu docházejí věci.

A když už tě tady svou vidličkou ubodávám k smrti, musím ti přidat ještě jednu ránu. Všimla jsem si, že se občas nevyhneš opakování slov. Uvedu příklad ze čtvrté kapitoly: „Když jsme dorazily k Paramě, otevřely se dveře a v nich Parama." Nezdá se ti, že tam máš o Paramu víc? Na to je ale jednoduchá pomoc! Přebytečná jména se z vět odstraní třeba jen pouhým zájmenem. Například takhle: „Když jsme dorazily k Paramě, otevřely se dveře a v nich ona." Každému je jasné, že „ona" je Parama (protože to máš napsané v první polovině věty) a vypadá to mnohem lépe.

Ale tohle taky řešit nemusíš, protože s tímhle ti může pomoct beta, beta-čtenář. To je někdo, komu svou kapitolu před zveřejněním pošleš, a on tě upozorní na všechny podobné škobrty. Je mi líto, tady ti své služby nabídnout nemůžu, protože už betuji více lidem a nestíhám to. Ale mohu ti pár lidí doporučit!

Stylistika

Já vím, že jsem dneska snídala drsnou kaši, ale tady na tebe bude sušenkožrout opět zlý. Velmi jsi mě překvapila, protože jsi první člověk, komu se v průběhu povídky stylistika zhoršovala. Mluvím konkrétně o zapisování přímé řeči. Na začátku jsi ji psala skoro správně! Stačilo jen dát uvozovací věty na stejný řádek a znaménko před koncovou uvozovku – a bylo by to dokonalé. Ovšem potom jsi kdoví proč uvozovací věty přestala psát úplně a když už jsi tam nějakou dala, oddělila jsi ji kurzívou a pomlčkou, jako se to dělá ve scénářích k divadelním hrám. Upřímně, nechápu proč. Píšeš prózu, dramaturgické prvky ti tam nemají co dělat. Myslím, že se správně psanou přímou řečí by se to četlo mnohem lépe.

„A to jen tak necháš? Ty jí nevysvětlíš, jak se teda přímá řeč píše správně?" zeptala se polovina sušenkožroutova mozku zmateně.

„Napřed musíš dát uvozovku dolů. To se na mobilu dělá těžko – a na počítači ještě hůř, ale pomůžou ti v tom psací programy jako je Word nebo Libre Office, které to umí automaticky. Pokud za přímou řečí ještě něco je, na její konec dáš čárku," vychrlila druhá půlka a zastavila se, aby nabrala dech. „uvozovka za ní patří nahoru. Pokud už tam není nic, dáš tam tečku, ale uvozovka pořád patří nahoru."

„A jak to je s vykřičníky a otazníky? A dá se na konec přímé řeči nedat žádné znaménko?"

„Nedá!" vyštěkla oslovená. „Vždycky tam musí být alespoň něco. A vykřičníky a otazníky? Jako tečky a čárky jsou před uvozovkou a v jejich uvozovací větě se většinou píše malé písmenko na začátku. Většinou."

„A kdy se tam píše velké?"

„Když věta za nimi není uvozovací – když nemá nic společného se způsobem, jakým to postava řekla. To potom klidně můžeš na konec dát místo čárky i tečku." Podívala se z okna, jestli se donáška pizzy už náhodou neblíží.

Její společnice ji napodobila a když zjistila, že je pizza stále v nedohlednu, mrzutě prohlásila: „Tak jo, to bychom měli. Kdyby měla autorka k přímé řeči ještě nějakou otázku, nebo kdyby nějaký čtenář zjistil, že jsme to vysvětlily blbě, rády si v komentářích podiskutujeme, přiznáme svou chybu a opravíme to."

A ještě jedna věc. To formátování. Zlotřilé zvýrazňování, kšá, kšá! Není potřeba, akorát ruší. Když přímou řeč napíšeš správně, čtenáři se v tom vyznají. S tím zvýrazňováním se to tak akorát plete s poznámkou autorky.

A ještě něco bych být tebou poslala do věčného exilu. Závorky. No tak, to, co dáváš do závorek, umíš přece vysvětlit i bez nich, ne? Když teď použiji vymyšlený příklad:

„Šla jsem za Archibaldem (můj bratr), abych si vzala učebnici ruštiny zpátky."

„Šla jsem za svým bráchou Archibaldem, abych si vzala učebnici ruštiny zpátky."

Co z toho zní lépe? Mně osobně zní mnohem, mnohem, mnohem lépe ta druhá možnost.

Něco se ale přidáním několika slov vyřešit nedá, to máš pravdu. Vyřešíme to přidáním celé věty!

„Archibald ukořistil mou ruštinu dávno (tu svojí ztratil)."

„Archibald ukořistil mou ruštinu dávno. Udělal to proto, že tu svojí ztratil."

A úplné zlo jsou závorky v přímé řeči. Tam vážně nemají co dělat, protože, chápeš, nikdo nemluví v závorkách. Jestli chceš tam dát takovou tu odmlku, která v řeči oddělí vloženou informaci, použij když tak spíše pomlčky.

A potom tu už máme maličkost – číslovky, číslovky, číslovky. Píšou se vždycky slovem (až na pár výjimek, což jsou převážně letopočty a hodně dlouhá čísla), nikdy ne číslicí. (napíšeš „tři", ne „3") To proto, že číslice vytrhují čtenáře ze začtenosti, působí jako pěst na oko.

Fú, to bude asi všechno. Už tě nechám žít.

Styl psaní

Tady určíme tvou barvu. Modrá, rozhodně modrá. Plynulá, naostřená, svěží modrá.

Sušenkožrout tentokrát nic neříká, jen leží na polštáři a koupe ho ve svých slzách. Vedle něj si hoví úplně rudá vidlička, která vypadá jako po masakru.

Co jsem to udělala...?

Závěr: Battle of the two Genera je pokrm velmi zajímavý. Je sice pravda, že si autorka bude muset pěkně máknout, aby jej zařadila na seznam delikates, ale není to nemožné. Dopomůže jí k tomu exotická chuť úderné zápletky a její nadějný styl psaní, ze kterého čiší nadšení a talent. Navíc, jak se autorka zmiňuje i v anotaci, je to její prvotina. Odrazový můstek. To, že tam má pár chybiček, není nic, za co by se stínaly hlavy. Teď to jenom nesmí vzdát!

Nuže, přátelé, máme to za sebou. Recenze šestistránkovka. To je jako průměrná kapitola Kamenů. Omlouvám se autorce, že mi to tak trvalo. Spřádala jsem toho obra každý den po odstavci, na víc mi čas nikdy nevycházel. Promiň.

A tím končí naše dnešní kuchařská epizoda! Už dneska večer odvysíláme speciál na objednávku naší dnešní statečné autorky, minirecenzi na její povídku Life for anime! A tentokrát doufám, že autorce nezpůsobím další trauma, naopak, že ji potěším, protože můj názor je mnohem, mnohem kladnější, než jaký ode mě schytala na BOTTG. Uvidíme se!