„Ahoj, Harry." Muž ve středních letech se zahleděl na svého mladšího přítele, který si k němu s úsměvem přisedl na pohovku. Sledoval jak si Harry prohrabává kudrlinky, které tolik miloval. Nezkrotné a nepoddajné jako jejich vlastník. Ďolíčky na tváři a pomněnkově modré oči. Miloval ty oči. Miloval ho celého. Chytil ho za ruku a Harry si s ním propletl prsty. Hlavu si mladší z dvojice opřel o hruď staršího. „Odpoledne půjdeme k moři," poznamenal starší a konečně své prsty zabořil do kudrlinek, kterými se začal prohrabovat. Harry jen souhlasně zamručel a víc se natiskl na tělo staršího. Muž se spokojeně usmál a dál sledoval tvář svého milovaného. Pro něj to byla tvář anděla, i když měla plno nedostatků v podobě drobných jizviček, nedokonalého oholení nebo rozkousaných rtů. Mnozí nechápali, co na někom takovém vidí někdo jako je starší muž. Kdyby chtěl, mohl by mít mnohem krásnější muže i ženy. S jeho vzhledem určitě. Vysoký, samý sval, opálená pokožka. Blonďaté vlasy po ramene, zelené, mechové oči. Zářivý dokonalý úsměv. Pro mnohé byl symbolem dokonalosti a tak nikdo nechápal, proč po jeho boku stanul, tak mladý, nezkušený, postavou drobný mladík. Odpověděli si sami. On miloval jeho drobnou postavu, roztomilý, drobný nosík. Miloval všechny jeho nedokonalosti, nejvíce ale miloval jeho povahu. Sarkastickou, často protivnou, ale také trpělivou, poddajnou, milou a laskavou.
Harry se protáhl a políbil muže na bradu. Vypadal unaveně, ale i přes to se usmál. Vždy se usmíval, skoro nikdy neplakal. To na něm tolik obdivoval. Poznali se v jedné kavárně, kde měl Harry brigádu. Dali se do řeči a brzy se z nich stali přátelé. Přátelství brzo přerostlo v něco víc, když se stala ta tragédie. Smrt blízkého přítele dovolila mladšímu rozevřít svou náruč a schovat v ní toho velkého obra. Tehdy spolu strávili první noc. Jeden z nich byl opilý, druhý až po uši zamilovaný. Harry se tehdy bál rána. Bál se odkopnutí, nadávek... Tolik se pletl. Ta noc rozhodně nebyla nocí poslední, stali se šťastným a spokojeným párem, tak se to jevilo jak staršímu muži, tak okolí, které je pozorně sledovalo.

Mladík unaveně zívl a víc se natiskl na teplejší tělo. „Harry?" Mladík se zvědavě zahleděl do jeho tváře. „Miluju tě," zářivě se usmál, kolem očí se vytvořily drobounké vrásky a ďolíčky, ochromily uvažování staršího muže. Harry otevřel ústa a hned na to je zavřel, když se ozval hlas mladé ženy. „Pane Petersne, Vaše večeře." Zmateně a trochu nasupeně pohlédl do tváře černovlasé ženě s drobným úsměvem na rtech. „Ale já objednal pro dva," poznamenal a zahleděl se na jednu porci a talířek plný barevných, malých bonbónků. Žena se zatvářila zmateně a nedůvěřivě. Nervózně se zatahala za bílou uniformu. „Ale, pane, vždyť..." za ruku ji chytila starší žena s šedivými vlasy. „Velmi se omlouváme, už se to nestane, doneseme Vám druhou porci." Popadla mladší ženu za ruku a táhla ji pryč z maličkého pokoje. Jen je nechápavě sledoval. Dvě ženské postavy v bílých uniformách. „No rozumíš tomu?" zakroutil nesouhlasně hlavou a na vidličku nabral první sousto. „Dneska zaměstnají naprosto každého, kdyby to bylo na mě..." malá ručka ho konejšivě pohladila po tváři a on nad příjemným pocitem přivřel oči. „Tak udělej á." Nakázal a Harry laškovně vyplázl jazyk. První sousto skončilo v jeho ústech a on je spokojeně začal přežvykovat. Muž jen omámeně sledoval svého dokonalého přítele a dál ho zvesela krmil. Harry se na něj dál s úsměvem díval a jeho plné tváře jen tak tak, aby jim něco nevypadlo, naznačily vyznání lásky.

Mladší z obou žen, nechápavě sledovala starší ženu, jak připravuje druhou porci. Nerozuměla tomu. Vyslovila otázku a žena si povzdechla. „Jsi tu nová, ale měla by sis zjišťovat, co je jaký pacient zač." Mladší nesouhlasně zašoupala nohama. „Proč chce dvě porce?" Žena se jen smutně pousmála. „Večeří se svým přítelem." Nedovolila mladší vstoupit do jejího proslovu. Umlčela ji mávnutím paže. Ještě neskončila ve svém proslovu a dala svým výrazem jasně najevo, že se nehodlá opakovat. „Jason Peterson je beznadějný případ, polapený ve svých milosrdných snech a vidinách." Nadechla se a pak prudce vydechla. „Dostal se sem před třemi roky a stále si myslí, že je v malém hotelovém pokoji u moře a že je jeho přítel s ním a to hlavní, že je jeho přítel živý." Mladší žena upírala své velké oči do smutné tváře starší ženy.
„Takže popírá smrt svého přítele... Zasekl se... Zasekl se v určitém..." Souhlasně přikývla.
„Celé tři roky prožívá jeden a ten samý den pořád dokola."
„Ale to je strašné..." zahleděla se do prázdna. Proto je to milosrdné? Neuvědomovat si smrt blízké osoby? Zbláznil se z jeho ztráty? „Jak zemřel jeho přítel?" Žena se uchechtla. „Ubodán." Černovláska si zakryla ústa.
„Kde?"
„V hotelovém pokoji."
„To je strašné. Nejspíš ho našel a z toho se zbláznil. Kdo to mohl udělat?" Starší žena dochystala talíř s jídlem. „Spíš se probral. Jason Peterson trpí velmi nezvladatelnou agresí a představami, halucinacemi, schizofrenie... Ubodal svého přítele, podle všeho se na něm dopouštěl i jiných násilností v minulosti. Nejhorší ale je to, že se tomu dalo zabránit. Jeho přítel to tajil. Jak před Jasonem, který si to nepamatoval, tak před světem. Hlupák zaslepený láskou, stal se na Jasonovi závislým. Myslel si, že to jsou jen... Jak to říci... Vlastně netuším proč to tajil. Kdyby to netajil, mohl by tu ještě být. Když se Jason probral, zhroutil se. Představ si to. Přijde ti, že jsi usnul a když se probereš, tak máš v ruce zkrvavený nůž a před tebou leží tělo osoby, kterou miluješ. A o tom nepochybuj." Zašermovala vidličkou ve vzduchu. „Jeden druhého skutečně milovali jen jim... Nebylo přáno být spolu. Když Jasona našli seděl vedle mrtvoly svého přítele a povídal si s ní, jako by se nic nestalo. Jako by měli jít k moři, jak měli původně v plánu." Zmlkla a párkrát zamrkala. Pak vzala talíř, strčila ho do rukou své otřesené spolupracovnici.
„Proč ho v tom podporujeme?"
„Odnes to na pětku," a rychle odkráčela za dalšími pacienty.
„Ale on je na sedmičce, " vyhrkla nechápavě mladší, ale odpovědi se jí nedostalo. Poslušně odnesla jídlo do určeného pokoje, ale pak se nenápadně vkradla do sedmičky. Zvědavost jí nedala. Oči se jí zaleskly slzami, když spatřila muže, jak neslyšně zírá na hromádku spadeného jídla na zemi, v ruce měl křečovitě sevřenou vidličku a z děsivě prázdných očí se mu valily slzy. Takto tam Jason Peterson seděl. Opět na chvíli uvězněn v kruté realitě bez Harryho. Realitě plné výčitek, deprese, touze po smrti a sebenenávisti. Tento stav trval jen pár minut, než prášky zabraly. „Odpoledne půjdeme k moři," se zamilovaným úsměvem se Jason obrátil na usměvavou tvář s ďolíčky své vidiny.

Po dlouhé době. Opravdu dlouhé době se tu objevuji s další pidi povídkou ^^ snad se líbila.