Na přání Anime4Maniac jsem napsala další jednorázovou povídku. Doufám, že se bude líbit a přeji všem příjemmné počtení. Snad jsem splnila tvé očekávání :). Budu ráda za jakékoli zpětné reakce, či ještě lépe, pokud máte taktéž přání, abych napsala něco podle vašich představ, budu moc ráda, když se ozvete.

-

„Prosím o pozornost, utište se prosím!"

Cinkot následovaný těmito slovy se roznesl místností jako střela, přesto přítomným trvalo dalších několik minut, než se utišili a věnovali stojícímu, obtloustlému muži plnou pozornost. Bylo již zvykem, že hostitel v polovině této každoroční oslavy pronášel svůj přípitek a i své díky za jejich příchod a touhu oslavit s ním něco tak kouzelného a úchvatného, jako bylo výročí jeho svatby. Dnešním dnem tomu bylo již pět let, co byli vzati, a muž načervenalých tváří nemohl být šťastnější. Svou ženu miloval více než sebe, byl by pro ni ochoten obětovat vše, co kdy měl a co kdy bude mít a ani to nemusel říkat nahlas, aby bylo všem jasné, že jeho láska je míněna vážně.

Lukáš nebyl složité povahy. Tak jak jeho tvář působila bezelstným, snad až hloupým dojmem, ani v jeho nitru se neskrývalo nic tajuplného. Byl to obyčejný muž obyčejného zjevu s malými sny i touhami. Za dosavadní život neučinil žádné zbrklé rozhodnutí a neprovedl žádnou šílenost. Jeho jediným hříchem byla až přílišná láska k jídlu, která si jako protislužbu vybrala jeho vzhled, takže misky vah byly opět vyrovnány. Během studií patřil do spokojeného průměru, ani na vrcholu a ani na dně. Potřebné školy vystudoval a po nějaké době byl schopen si otevřít vlastní zubařskou ordinaci. První část života splněna. Udělat si potřebné školy a mít dobrou práci s dobrým platem. Jak by řekl jeho otec, huba bude bolet lidi pořád, děj se co děj.

Teď přišla na řadu druhá část smyslu jeho bytí a to oženit se a založit rodinu.

Tento úkol se však pro muže jeho vzhledu a povahy dobrotivého hlupáka stal takřka nemožný. Ženy, se kterými se setkal, jak i on sám poznal, šly pouze po jeho penězích a dobré pověsti a to on kupodivu nechtěl. Toužil po lásce. Po milující ženě, kterou by mohl nosit na rukou a snášet jí modré z nebe. Ona by mu vařila a starala se o domácnost, on by vydělával a nosil jí květiny. I jména dětí měl již dávno vymyšlena, ale žena stále scházela.

„Potkali jsme se na narozeninové oslavě mého kamaráda a mohu vám s jistotou říct, že já se do ní zamiloval na první pohled. Byla jako anděl, co sestoupil shůry. Dodnes nerozumím tomu, z jakého důvodu se se mnou dala do řeči a ani proč souhlasila s mým pozváním na rande." Lukáš se spokojeně usmál a prohrábl si řídnoucí vlasy, které se marně snažil načechrávat. Plešatost u něj byla nezastavitelnou budoucností, ať už nakupoval sebevíc přípravků pro houstnutí vlasů.

Zraky přítomných se po jeho slovech upřely na vysokou blondýnku, která se široce usmívala a oddaně seděla vedle svého manžela. Její upnuté šaty dokonale zvýrazňovaly její hubenou postavu s velmi obdařeným hrudníkem. Její vzhled odpovídal její práci. Modelka, jinak však žena v domácnosti, kde za ni práci ale stejně odváděla jejich hospodyně. Mladou ženu totiž často bolívala hlava a trávila svůj volný čas v ložnici četbou či cvičením. Též ráda chodívala na procházky do přírody a vyžívala se v nakupování a malbě.

Díky tomu ani mnozí přítomní muži nechápali, a souhlasili s Lukášovým údivem, že zrovna taková žena v muži, jakým byl Lukáš, našla zalíbení. Mnozí v tom viděli touhu po penězích, ale i tohle drobné uklidnění jim bylo zmařeno, když se dozvěděli výši Kateřinina platu. Tato žena milodary nepotřebovala, a ač většinu času prolenošila, peníze od rodičů a z modelingu jí vystačily na více, než sama potřebovala.

„Ale stalo se a další schůzky následovaly dalšími, až jsem ji jednoho dne požádal o ruku a tato dokonalá a nádherná žena mi řekla své ano." S rozněžnělým výrazem stiskl své ženě rameno a Kateřina k němu zvedla své blankytně modré oči a široce se usmála. Ano, tehdy mu dala své ano. Slova svého manžela pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Tuto historku slýchala mnohokrát. Stále to byly ty samé monotónní řeči, které v ní napoprvé a i napodruhé probouzely určité city, nyní v ní však vzbuzovaly pouze lhostejnost a nezájem. Krásná slova se už omrzela, tak jako všechno, co dříve na tomto muži snad i obdivovala. Nyní se pro ni stal pouhým nudným tělesem, se kterým sdílela jedno lože, pokud zrovna necestovala nebo ji nebolela hlava. Čím dál více ji iritovalo jeho chování, jeho věčná malá gesta a drobné polibky, kterými jí zasypával krk, když si zrovna četla v zahradě pod višní. Otázky, jak se má, co dělá, co zrovna čte, přecházela krutým mlčením. Nemohla říci, že jej nenávidí. Měla jej ráda, od první chvíle jej měla ráda. Měla jej však pouze jenom ráda. Měla jej ráda jako svého manžela. Byla jeho ženou a měla své povinnosti vůči němu a i vůči sobě.

Očima přecházela z jednoho hosta na druhého a v duchu se bavila nad jejich vzhledem. Nad jejich tupými výrazy odevzdaných ovcí, které byly ohromeny vším tím bohatstvím a štěstím jejího muže. Přítomní jí byli ohromeni, jeho největším klenotem a to jí dělalo náramně dobře. Vyžívala se v jejich žárlivosti a touze. Moc dobře věděla o tom, který muž v této místnosti touží po jejím těle, ale ona si i nadále udržovala pověst oddané manželky. Svého muže by s jiným mužem nikdy nepodvedla. Jen ta představa se jí hnusila.

Pohledem se zastavila na ženě stojící u okno. Proslovu jejího muže nevěnovala sebemenší pozornost stejně tak jako ona. I žena u okna tento příběh pravé lásky slyšela mnohokrát a na rozdíl od přítomných věděla, že je to celé jen jedna velká habaďůra. Nikoli však ze strany tohoto nebohého muže. Litovala jej. Pokaždé, když jí přišla pozvánka, tak se zapřísahala, že sem nepřijde, ale prohrála sama se sebou. Tak jako pokaždé a tak jako pokaždé se vždy dopustila stejného pochybení. Dnešní nocí to však skončí, tak se rozhodla a to se rozhodla i učinit. Už měla dost těchto špinavých her, už nedokázala nadále snášet štiplavou bolest v hrudi.

Kateřina se narovnala, když zaznamenala, jak se brunetka od okna odlepila a zamířila ze sálu ven. Automaticky se zvedla a s omluvou na rtech se vytratila z místnosti taktéž. Lukáš byl teprve v půlce svého rozjímání nad jejich láskou a ani v nejmenším mu nevadilo, což bylo zároveň i smutné, že adresát jeho ód, se vytratil nadýchat čerstvého vzduchu do zahrad. Ani jej nenapadlo, že by jeho anděl snad mohl někdy odletět pryč a už se nevrátit.

Venkovní vzduch byl chladný, ale Kateřina stejně cítila, jak její tělo zaplavují přívaly horka. Musela se držet, aby do altánku na konci zahrady div ne neběžela, ale snažila se udržet si svoji klidnou a ničím nevzrušenou masku dokonalé dámy, kterou přeci i byla.

S vysokými podpatky se jí však šlo těžce, půda pod nohama se jí bortila a ona se tak rozhodla boty sundat a tím se vystavit rose, která pokrývala pečlivě střižený trávník. Měsíc jí svítil na cestu a hvězdy navozovaly pocit romantiky, po kterém tak moc toužila. Tělem jí prostupovalo vzrušení a srdce se jí v hrudi div ne nerozskočilo, když zahlédla brunetku, jak sedí na lavičce a kouká na hvězdy. Zdála se být krásnější dřív než jindy. Plné tváře, rudé rty a jasně znatelné křivky. Chtěla jí být už co nejdříve nablízku. Byl to rok, co se viděly naposledy, a Kateřina cítila, že jí její přítomnost chyběla. Jejich rozhovory, její vůně, její rty, její smích. Měla ráda svého muže, nikdy by jej nepodvedla s žádným jiným. Taková představa se jí přímo hnusila.

Alice k ní tvář neotočila. Naopak i nadále zírala na zčernalou oblohu a snažila se spočítat všechny hvězdy, které tam viděla. Přesto i ona cítila narůstající neklid v srdci a snaha na sobě nic znát byla až příliš těžká. Zvlášť když na svém krku ucítila její rty a na kůži ji polechtaly blonďaté vlasy. Vztáhla k ní ruce a na chvíli se jí zadívala do očí.

„Jak já tě nenávidím," zašeptala do tmy. Provrtávala Kateřinu zakaleným pohledem. Chtělo se jí brečet, ale nechtěla jí udělat takovou radost. Nedávej najevo své slabosti, opakovala si v duchu a nechala druhou ženu, ať dělá, co uzná za vhodné. Mírně roztáhla nohy od sebe a do vlasů jí zapletla své prsty.

Jak to bylo vlastně dlouho? Teď už možná celých patnáct let, jak jen ten čas letí. Ještě před chvílí spolu šly poprvé do školy a teď? Kateřina se vůbec nezměnila. Byla stále stejně pyšná, stejně sobecká, stejně krásná, stejně charismatická a stále, stále byla stejně zbabělá a vyděšená z toho, co mezi nimi bylo. Alice ji za to, že byla stále stejná, nesnášela. Ona sama se změnila a stále se měnila. Vyrovnávala se se vším, co se jí v životě stalo, a neutíkala. Přijímala vše se vztyčenou hlavou, jak posměšky, tak i podrazy a další neúspěchy. Kateřina byla jediným člověkem, který jí dokázal srazit na kolena, aniž by byla schopna se z toho bláta zase zvednout.

Budu se vdávat.

Jakoby se jí to celé znovu přehrálo před očima. Prvně cítila šok, poté zlost, křičela na ni jako smyslů zbavená a pak už se jen utápěla v sebelítosti. Potřásla hlavou. Nač vzpomínat nad minulostí. Ta už byla dávno ztracena a jejich společná budoucnost taky. Kateřina ji zahodila jako nepotřebný odpad do koše.

Zadýchaná se prohrabovala jejími vlasy a sem tam si její hlavu přitlačila blíže k sobě. Tohle si ještě dopřát chtěla. Poslední blízkost, i ona snad mohla být jednou sobecká a nehledět na přání milované Kateřiny.

Posadila se vedle Alice a pokusila se ji obejmout. I ona měla červené tváře a v očích se jí odráželo vzrušení.

„Chyběla jsi mi," pošeptala a překvapeně se odtáhla, když se Alice postavila a uhladila si šaty zpět dolů ke kolenům.

„Stěhuju se do Austrálie, už pozítří odlétám." Odpověděla jí místo toho a prohrábla si rychle vlasy. Kateřině vůbec poprvé došla slova. Neměla sebemenší tušení, co by teď měla povědět. Jak zareagovat?

„Co to ale znamená pro nás?"

Odpovědí jí bylo jen krátké pousmání.

Šok. To bylo to, co nyní cítila. Konec? Po všech těch letech? Jak jen mohla. Cítila se podvedena, ani teď se nedokázala vyrovnat se skutečností, že to ona byla tou jedinou, kdo zničil jejich lásku.

„Miluješ mě!" vykřikla a v zoufalém gestu se ji pokusila chytit. Přitisknout na svou hruď a již nepustit. Políbila ji. Prudce, s jasnou touhou po jejím těle a její lásce. Zuby jim div necvakly o sebe. Jedna druhou svírala ohromnou silou a už se zdálo, že povolí. Kateřina cítila, jak se druhé tělo chvěje, pocítila triumf vítězství a náhle v prstech opět svírala jen vzduch a rty jí brněly v osamělém úžasu.

„Vrať se k manželovi, máte přece výročí."

Jako v mrákotách se posadila na lavičku a hleděla na vzdalující se postavu své lásky.

„Já tě ale miluju," řekla tiše a rukama si zmateně setřela slzu, která se jí kutálela po tváři. Odpovědi se už ale nedočkala. V zahradě zůstala sama, i parfém druhé ženy se pomalu ale jistě vytratil.

Nikdy by svého muže nepodvedla s jiným mužem, připadalo jí to odporné. Měla svého muže ráda. Měla skvělý život. Její rodina ji podporovala, její manžel ji miloval, její okolí jí zbožňovalo a závidělo jí její život. Byla přeci dokonalá. Byla přeci andělem z nebes, splnila všechna očekávání, která na ní byla kladena. Dobře se vdala, dobře vydělávala, dobře vypadala, nebylo možné, aby nebyla šťastná.

„Takže si nyní prosím připijme na zdraví a krásu mé milované ženy," zvolal Lukáš s nadšením a pln hrdosti pozvedl sklenku se šampaňským do výši svých očí. Už zbývalo jen počít děti a mohl s hrdostí prohlásit, že splnil všechna očekávání, která po něm svět požadoval už jen proto, že měl být plnohodnotným členem společnosti.