Celým bytem se neslo tíživé ticho. Napětí mezi nimi bylo přímo hmatatelné.
Alex si to plně uvědomoval, stejně tak jako věděl, že by mu brunetka nejraději zabouchla dveře před nosem. Naštěstí s tím tak trochu počítal.
„Ahoj,” chopil se slova jako první a dřív než stačila něco namítnout vklouznul do jejího bytu. Nad tím jen brunetka pokroutila hlavou, ale nahlas to nijak nekomentovala. Mladík si toho všiml, ale nechal se tím rozhodit. „Přinesl jsem ti kávu,” stočil rty do upřímného úsměvu, strkajíc přitom dívce do ruky bílý kelímek s logem kavárny.
Nedůvěřivě si prohlížela baculatého mrože, navlečeného do žlutého svetru. A při čtení názvu kavárny se lehce mračila. Mrož v županu. Napadalo ji mnoho otázek, ale nechtěla si nad nimi lámat hlavu a už vůbec ne plýtvat časem a energií.
„Vím, že název může působit zvlášťně, ale dej tomu šanci. Mají to nejlepší kafe v celým městě.” Mrknul na ní, načež upil z druhého kelímku, ani si nevšimla odkud ho vytáhl.
Nechtěla být nezdvořilá, tak se přemohla, upíjejíc ze svého kelímku, i když se dnes kofeinu chtěla vyhnout velkým obloukem. Čekala typicky známou chuť, rozmletých kávových zrn, možná mléko, cukr. Byla ale překvapena. Už netradiční vůně ji činila odlišnou, než si běžně připravovala doma v kávovaru. Chvíli hnědou tekutinu povalovala na svém jazyku, zkoumajíc tu specifickou chuť. Nepoznala ji hned, ale pak její oči zazářily poznáním. Vanilka. Jak na tu známou vůni mohla tak zapomenout? 
Mladík si všiml jejího soustředěného výrazu. Tušil, že přemítá nad příchutí, proto se znovu chopil slova. „Dlouho jsem přemýšlel, jakou by sis asi dala, ale něco mi šeptalo, že vanilka bude správná volba.” Na chvíli se zasní. „Vlastně mi tě dost připomíná.”dodal po chvíli. Tím brunetku zarazil. Připadá mu snad tak obyčejná, jako se to říká o vanilce. To přišel do jejího domu jen, aby ji urazil. Vzápětí ale její myšlenky utichnou, když opět promluví:
„Stejně tak záhadná. Stačí se ale dostat přes pevnou bariéru a kouzlo je venku.”
„Lidé tě milují, ale vlastně ani sami netuší proč. Jsi slavná, krásná bohatá, ale to není ten důvod, proč tě tak zbožňují. Jasně jsi skvělá herečka, to bezpochyby, ale na světě jich je tolik, jako jsi ty, skvělých ve svém oboru. A přesto patříš k nejoblíbenějším dnešní doby.” po celou dobu se mi dívá do očí. „Víš, lámal jsem si s tím hlavu docela dlouho, než jsem než jsem na to přišel.” Zakroutí hlavou a sám pro sebe se zasměje.
„Dobrý herec, se dokáže na povel rozplakat, nebo nechá skanout jednu slzu bolesti a zoufalství. Naštve se, když se to hodí a propukne v hlasitý smích, pokud si to scénář žádá. Ale vše pouze předstírá. Jakmile zhasnou světla a klapka oznámí konec scény, všichni jsou zase sami sebou. Ale ty,” pokroutí hlavou. „Ty to máš přesně naopak. Neustále máš nasazenou kamennou masku, na tváři perfektní falešný úsměv. S nikým se nadměrně nesbližuješ, jen slušně pozdravíš, odpovíš na otázku, ale jinak si držíš odstup. A když se natáčí, jedině tehdy, necháš volný přístup svým emocím. Jedině tehdy si sama sebou.”
Poslouchala všechna jeho slova a s každým dalším vyřčeným to v ní vřelo. Ještě nikdy nepotkala nikoho tak... tak opovážlivého. Co si o sobě vůbec myslí. Má drzost přijít až k ní do bytu a dělat jí tu přednášku o předstírání, aniž by o ní ve skutečnosti něco věděl. Nezná ji a přesto soudí. Tak jako oni.
A byly tu zpět. Vzpomínky jež se snažila tak dlouho zadupat do země.  Vrátily se jako bumerang, přinášejíc s sebou všechnu tu bolest.
A brzy se psychická bolest přemněnila ve fyzickou. Hlava jí začala třeštit, v uších jí hučelo. Rozmazávalo se vidění, jak se jí v očích hromadily slzy, ani jednu ale nenechala sklouznout. Věděla co přijde a rozhodně nechtěla, aby se to stalo za jeho přítomnosti.
„Myslím, že by si měl jít, děkuji za kávu.” Držela si stále svůj milý tón hlasu, i když by nejraději křičela.
„A to mi k tomu nic neřekneš? Prostě to jen přejdeš?” Vykřikl, zoufale toužíc po odpovědích. Brunetka se musela přikrčet, když zvedl hlas, způsobil jí další vlnu bolest.
„Prostě jdi Alexi. Prosím.” Odpověděla mu co nejpevnějším hlasem, jak jen v tuto chvíli dokázala. Bělovlásek se nechtěl vzdát, byl odhodlaný dozvědět se pravdu. Jenže něco v jejím hlase ho zastavilo. I přesto jak moc chtěl znát odpovědi, nedokázal by dívce ublížit. A teď věděl, že kdyby se ptal dál, přesně to by se stalo.
Proto odešel ke dveřím, otevírajíc je. Ještě se ale otočil, hledíc jí do očí. I přesto, že se brunetka snažila všechny emoce potlačit, jedna jí proklouzla mezi prsty. A i když jí mladík nedokázal pojmenovat, tušil, že nebude kladná.
„Měj se Stephanie.” Rozloučí se, než nadobro opustí byt. Brunetka ani nestihne zareagovat.

Hodiny ukazovaly osmou hodinu, když se dívka zvedla z gauče. Uhledně poskládala huňatou deku, do které byla ještě před chvílí zabalená a nazula si papuče. Měla vyhřívanou podlahu, takže si je brala spíše ze zvyku.
Pomalu se zvedla a chvíli počkala, než se rozešla do kuchyně.
Po Alexově odchodu si zvládla vzít jen léky a usednout na svou pohovku. Víc jí bolest nedovolila. Teď ale už konečně odezněla a tak mohla zase normálně fungovat.
Natočila si skleničku vody, opírajíc se zády o linku. Rozhlížela se po své kuchyni a při tom jí padl pohled na bílý kelímek. Kávu už vypila, tak se rozhodla, že ho vyhodí. Když ho ale vzala do ruky, otočil se a tím se jí odhalil nápis. Vanilka. Samozřejmě, co jiného od něj mohla čekat. Všichni ostatní by nechali napsat její jméno, jako bylo zvykem, ale on musí vždy vybočovat, být něco extra. A i když ji to rozčilovalo, stejně se její myšlenky vrátily k jejich poslednímu rozhovoru.
Chtěla ho nesnášet za to, že jí připomněl minulost, ale z nějakého důvodu nemohla. Protože i přes to všechno se jí jeho slova nějakým záhadným způsobem líbila, to že se o ní opravdově zajímal. Nahlas by to ale nikdy nepřiznala. Vlastně to odmítala přijmout i sama před sebou.
Proto popadla kelímek a odnesla ho do chodby. Položila ho na stoleček, vedle žlutého křesílka. Usmysela si, že když ho nechá na místě, kde se odehrál jejich rozhovor, uzavře příval myšlenek o něm.
A možná by to i fungovalo, to by ale nesměla najít bílou saténovou krabici, převázanou mašlí. Hned věděla, od koho je, i když ji udivovalo, kdy ji tam stačil dát.
Ale ani to ji nezastavilo.  Nemohla si pomoct, ale zbožňovala všemožné dárečky a drobnůstky od fanoušků. Zřejmě si tím kompenzovala léta, kdy žila odstrkovaná v dětském domově.
Proto ani na chvili nezaváhala a rozvázala mašli, odklápějíc výko. Hned na ní vykoukla květovaná látka, kterou až důvěrně poznávala. Přesně tu držel na fotce Alexandr v ruce a z podobné látky byl její oblíbený overal, který jmenovaný mladík polil.
Neodolala a zvědavě přejela prsty po látce, než vytáhla daný kousek ven. Obálku, která byla položená úplně navrchu dala zatím stranou.
Překvapeně hleděla na oblečení ve své ruce, snažíc se ho nějak pojmenovat. Po chvíli to ale vzdala, už  si to toužila vyzkoušet, byla zvědavá, jak to na ní bude vypadat.
O pár minut později už stala přes zrcadlem, otáčejíc se ze strany na stranu. Zvládla jen v němém úžasu hledět na svůj odraz. Ani teď si nebyla jistá, o jaký módní obleček se jedná, avšak už teď věděla, že ho zbožňuje. Vršek představoval klasický overal se špagetovými ramínky, avšak pod ním byla přišitá bílá halenka s delšími nadýchanými rukávy. Dále to opět pokračovalo jako klasický overal, jen byl na bocích vykrojený. Ani spodek se však neshodoval s typickým overalem. Jednalo se sice o kalhoty, ale z dálky vypadaly jako sukně a dosahovaly až na zem. Špagetová ramínka končila ve předu roztomilým uzlíčkem a kolem pasu se táhla stužka, která vzadu vytvářela mašli. Samozřejmě nechyběly objemné kapsy, které ale celému outfitu eleganci pranic neubíraly.
Když pak popadla obálku, kterou před tím odložila stranou, chvíli váhala, než ji opatrně rozevřela. Vytáhla zvláštní narůžovělý papír, který příjemně voněl. Byl pokryt jen pár řádky uhledného rukopisu.

Vanilka v květinovém poli,
Přesladce krásně voní.

On pochybil, hlupák to byl,
Překrásné Vanilce úsměv zlomil.

Uvědomil si své chyby později,
Avšak stále věří v naději.

Kráčíc do líbezného stavení,
Prosíc o její odpuštění.

Dar prostý k nohám skládá
Avšak odpustí mu, bude ho mít ráda?

Celé to bylo doplněné drobounkými kresbami květu vanilky.
A bruneta jen dokázala stát na místě a stále dokola si číst ty řádky.
Neměla Alexe ráda, ale za tento skvostný dárek by mu nejraději zulíbala ruce. Nemo možná jinou část těla, která se nacházela trošku výš a chutnala po marshmallows.
A už zase se dostala do začarovaného kruhu, který byl spojený s ním. Jakoby ji chytil do svých pavučin a pokaždé co se z nich snažila dostat, zamotala se ještě více.