Nepřítomně hleděla z okna, zaposlouchaná do deštivých kapek, bubnující o parapet. Dnešní obloha dokonale vystihovala její náladu. Venku se už docela setmělo a to i přesto, že ještě nebylo tak pozdě. Jakoby i sluníčko vnímalo pochmurnou atmosférou, která se z dívčího pokoje linula ven.
Nervózně mnula prostěradlo mezi prsty, čekajíc...na co vlastně? Na zázraky nevěřila, takže spíše na smrt. A přestože se jí tak moc bála, tohle čekání ji ubíjelo.
Zaslechla kroky, ale nevěnovala jim pozornost. Ani když se zastavili vedle její postele, ji to nevyvedlo z míry, doktoři takhle chodili často. Ale hlas, který se rozezněl celou místností, ji přinutil stočit svůj pohled na nově příchozího.
„Stephanie," Promluvil k ní znovu. A ačkoliv si tento okamžik představovala za dnešek už tolikrát, její pocity se ani vzdáleně neblížily těm, které očekávala. Myslela si, že bude více v pohodě, že už se vším srovnala, přijímula svůj osud. Ale stačil jeden pohled do jeho modrých očí, a vše se zhroutilo jako domeček z karet.
„Andrew..." Vysloví jeho jméno a chce pokračovat, ale zradí jí hlasivky a místo slov z ní vyjdou jen vzlyky, doprovázející slzami. Muž v momentě stojí u ní, přitahujíc si ji do objetí. „Jsem tady, všechno bude zase dobrý," Uklidňuje ji. „Ne," protestuje dívka. Oba vědí, že už to nikdy nebude dobrý. „Shhh." Utěšuje ji, hladíc ji po zádech. To je to jediné, co teď může dělat.
Objímají se dokud, nepřestane vzlykat, ale ani poté ji nepustí. Přesedne si do křesílka, stále ji držíc za ruku. Nic neříká, jen jemně přejíždí po její paži. Čeká, až se sama rozhodne promluvit.
Brunetka si dopřeje ještě několik hlubokých nádechů, než se odhodlá. „Andrew, já..." Pohlédne mu do očí. „Omlouvám se. Nezlob se na mě prosím. Já ti to vážně chtěla říct." Vyhrkne a znovu se jí spustí slzy. „Hej", stiskne ji ruku, aby si získal její pozornost. „Nezlobím se na tebe." Pronese pomalu, každé slovo přitom zřetelně vysloví, aby jim dodal větší váhu. „A neomlouvej se, to já ti dlužím omluvu. Měl jsem si toho všeho všimnout dřív. Ztrácela si se mi před očima...jak jsem to mohl přehlédnout?" Podrbe se na vousech, jak to dělal vždy, když byl rozhozený. „Co na to říci, jsem dobrá herečka." Odvětí se smutným úsměvem.
„Ne, měl jsem to zjistit. Omlouvám, že si tím musela procházet sama." Trvá si na svém. Dívka se zoufale rozesměje. „Já jsem ti lhala, celou tu dobu. A ty se mi tady omlouváš, jakoby to byla všechno tvoje chyba." Vyhrkne nevěřícně. „Stephanie," vysloví její jméno a chce pokračovat, ale dívka ho nenechá: „Ne Alex měl pravdu. Pohrávala jsem si s vámi. Slibovala jsem něco, co už dávno nebylo v mých silách." Pokroutí hlavou a pak se jí znovu spustí slzy.
„Já nechtěla lhát, ani jednomu z vás. Ale říct pravdu bylo tak těžké. Myslela jsem si, že to dělám, abych nezůstala sama. Ty si za mě musíš najít náhradu, ale dokud si to nevěděl, byl si tady jen pro mě. A já chtěla, aby si zůstal můj jen o chvíli déle. Vím, jak sobecké to je." Muž ji chce přerušit, ale ona ho zvedlou rukou zastaví. „A pak se objevil Alex. Choval se tak jinak, než všichni a mě se to líbilo. Ale už jsme měla pokrk těch lží. Snažila jsme se mu vyhýbat, ale pravému neutečeš co." několikrát se zhluboka nadechne. „Ani nevím, jak se to všechno tak rychle stalo. Ještě nikdy jsem k nikomu necítila to co k němu. Jestli se někdy objevila ta správná chvíle, říct mu to, promarnila jsem jí." Odmlčí se, otáčejí hlavu k oknu.
„Pokud jsem ti někdy dal důvod k tomu, aby sis myslela, že tě díky tomuhle opustím, je to i moje vina." Pronese zastřeným hlasem. Dívka k němu stočí pohled a všimne si jeho slz.
„Ne, ty jsi byl vždy dokonalý. Za tohle může moje minulost." Pokroutí hlavou. Pak se ale znovu nadechne dodávajíc si odvahu k pokračování: „Ale za těch několik měsíců jsem zjistila, že důvod proč jsme vám to tajila, spočívá jinde." Vrátí se ke svým původním slovům. „Ve skutečnosti jsem to nechtěla říci, protože bych připustila, že je to skutečné. Dokud jsem to nevyslovila nahlas, mohla jsem předstírat, že je to jen noční můra." Odvětí, starajíc si otravné slzy.
„Ale utíkala jsem před tím už dlouhou." Pronese pevným hlasem, shlížejíc na své ruce. A když mu pak znovu pohlédne do očí, může spatřit její známou kamennou tvář. „Mohla bych tě o něco poprosit?" „Cokoliv." Vyhrkne okamžitě, nabitý novou energií. „Skočil bys ke mně do bytu pro můj notebook prosím?" Vysloví svou prosbu. „A po cestě zkontroloval Drobka." Vzpomene si, jak ho viděla naposled. Přes všechny ty věci, co se teď děly na něj málem zapomněla. „Tvé přání je mi rozkazem." Mrkne na ní s jemným úsměvem. „Ještě něco?" Vyptává se dál. Konečně si připadá aspoň trochu užitečný.
„Zavolej své ženě a řekni jí, jak moc jí miluješ. A také ji řekni, ať ti uvaří nějaké dobré jídlo, že spolu dnes povečeříte." Odvětí odhodlaně, hledíc opět ven z okna. Muž si povzdechne a pak vytáhne svůj telefon odcházejíc na chodbu.

„Tak všechno je zařízené. Notebook tu bude do půl hodiny." Pronese jakmile se vrátí do pokoje. Brunetka na něj překvapeně pohlédne. Nečekala, že tu s ní zůstane. „Neboj se, moje žena Drobka zkontroluje a rozhodně ti tam nebude šmejdit." Ubezpečuje ji. „Ani jsem ji z toho nepodezřívala, jsem si jistá, že je stejně úžasná jako ty." Pronese, kroutíc hlavou. „Já jen, myslela jsem, že tam pojedeš ty, to je všechno." Dodá na vysvětlenou.
„Nějak moc se mě chceš zbavit." Zažertuje, aby odlehčil atmosféru. „Tak to není, jen chci abys trávil více času se svou rodinou." Pronese na svou obranu. „A proto, až tvoje žena přijede sem a předá mi laptop, nasedneš k ní do auta a budeš ode mě pozdravovat toho vašeho andílka." Promlouvá k němu a snaží se, aby se jí netřásl hlas. „Já tě neopustím. Jak jen si můžeš myslet, že bych tě tu nechal samotnou?" Nechápavě ji hledí do očí.
„No, tyhle věci ohledně umírání nejsou moc příjemný. Takže chtít po někom, aby se toho účastnil mi nepřijde správné." Nevesele se uchechtne. „Rodinu o to žádat nemusíš," Namítne, hledíc jí upřeně do očí. „Já..." Vyhrkne zaskočeně a ať už chtěla říci cokoliv, všechna slova se ji někam ztratila. Muž však i přesto dobře věděl, co se v ní právě odehrává, za ta léta se v ní naučil číst. Brunetka možná nedávala své emoce moc často najevo, ale občas, na chvíli, její kamenná maska opadla a leccos prozradila.
„Stephanie," stiskne ji za ruku. „Pamatuji si ten den, kdy jsme se poprvé potkali, jakoby to bylo včera. To jak jsi tam nebojácně stála a hleděla mi upřeně do očí." „Tehdy jsem se neskutečně bála, ale neustále jsem samu sebe okřikovala, abych to na sobě nedala znát. V hlavě mi pořád dokola zněla čísi slova: Strach tě dělá slabou." Skočí mu do řeči.
„A dařilo se ti to skvěle, téměř jsem ti to uvěřil. Jen tvoje pootevřé rty tě prozradily, tvé mělké nádechy. Proto jsem si tě vybral. Cítil jsem, že jsi jiná, ještě předtím, než jsme si přečetl tvou složku a dozvěděl se o tvém původu. Skrývala jsi jakési tajemství a já ho nazačátku možná chtěl jen rozluštit. A čím déle jsem s tebou pracoval a více tě poznával se mi to dařilo opravdu dobře. Ale moje povrchní záležitosti se změnily, protože za tu dobu ses mi dostala pod kůži. Přistihl jsem se, jak na tebe myslím, jak ti chci zatelefonovat, jen abych se ujistil, že jsi v pořádku a stávalo se to čím dál častěji. Měl jsem o tebe strach, protože lidé jako ty, ačkoliv se to nezdá, jsou nejvíce zranitelní." Po celou dobu ji hledí do očí, ve kterých se mu promítá každá emoce.
„Možná se navenek náš vztah nijak nezměnil, ale moje srdce a hlava tě začala vnímat jinak. Už si nebyla jen moje klientka, stala si se součástí mé rodiny." Dokončí nechávajíc stékat po tváři jednu osamocenou slzu. „I do jejích očích se vkradou slané perličky.
„Vím, že jsem svého tátu milovala, ale už si na něj téměř nepamatuji. Jsem si ale jistá, že byl stejný jako ty. Tahle si ho aspoň já představuji ve svých snech." Pronese, muž si může všimnout jak rychle se jí zvedá hrudník, jak hlasitě jí bije srdce.
„Andrew, jsi to nejbližší k rodině, co jsem za poslední léta měla. A mrzí mě, že jsem s tebou tak dlouho nemluvila. Kdybych mohla vrátit čas... Vím, že by stačilo pár slov, trochu se otevřít a nebyla bych tak sama." Řekne se smutným výrazem vepsaným ve své tváři. „Čas vrátit neumím, ale jsem tu pro tebe teď." Odvětí s menším úsměvem, zahánějíc své slzy.
„Já vím a moc ti za to děkuji. Jen si přejí, aby tu byl i Alex. Chtěla bych mi toho ještě tolik říct."Povzdechne si, utírajíc si slané pramínky, stékající po její tváří. „Viděl jsem ho, láska k tobě mu přímo září z očí. On přijde." Ubezpečuje ji. A dívka mu chce věřit, jen se obává, že možná nemá tolik času, kolik by mladík potřeboval. Bála se, že až on přijde, ona už tu nebude.