Hleděla na něj jak na Svatý obrázek, ale nestyděla se za to. Neviděli se jen pár dní a přesto jí to připadalo jako věčnost. Chyběl jí. Ty jeho starostlivé až vlezlé řeči, nevinný úsměv, který nebyl tak čistý jak se na první pohled zdálo, vždy jí svými rošťácky pozvedlými koutky rtů provokoval k nějaké lumpárně. Chyběli jí jeho oči, které skrývaly až nesmyslnou hloubku a to i přesto, že většinu času jen žertoval.
  Ale nejvíc postrádala jeho obětí. Polibky byly fajn, vlastně více než to. Pokaždé, když spojili své rty, svět se začal točit, světla svítila jasněji a ona do připadala, jakoby mohla létat. Ale jeho objetí pro ni znamenalo vše. Venku by mohlo řádit tornádo, vybuchovat sopka a přesto by ji to ani trochu netížilo. Když se kolem ní obmotaly jeho pevné paže, nezáleželo na ničem. V ten okamžik existovala jen oni dva.
  S povzdechem pokroutila hlavou a  podrbala Drobka na hlavě. Pak se i s ním zvedla a přešla ke kuchyňské lince. Věděla, že později budou vysílat jednotlivé rozhovory a nemohla se dočkat až uslyší jeho hlas, ale teď se vítalo ještě spoustu lidí a ona nechtěla ztrácet čas, většinu celebrit stejně neznala osobně.
  „Tak jo, šéfkuchaři Drobku, co uvaříme?” Obrátí se na svého společníka, který si teď hoví na lince. „Vidím, že vy jste si už zábavu našel.” Prohodí s letmým úsměvem, když spatří, že její králíček už spokojeně okusuje list salátu. „Takže je to na mě.” Povzdechne si a začne analyzovat, na co má chuť.
  A pak se jí v paměti zjeví vzpomínka, na kterou už málem zapomněla. Květovaná zástěra, smích, kuchyně pokryta moukou od podlahy až po strop ale hlavně máma, která si vyklepává mouku z vlasů.   A nakonec k jejím uším dolehnou její slova: „Neříkala jsem ti to Stephii, sušenkové příšerky porazí všechny tvé chmury, dokonce i ošklivé řeči tvého kamaráda.”
  „Měla jsi pravdu, mami,” odvětí šeptem, stírajíc si slzy. Bylo rozhodnuto, do čeho se dnes pustí.

  Strkala do trouby už druhý plech, přičemž ten první už několik minut chladl a když přejela po jedné sušence, byla už krásně vlahá. To jí jen hrálo do karet. Sesypala je opatrně na talíř, aby si uvolnila plech a pak se už dala do zdobení.
  Popadla první příšerku, která jí připomínala zelenáče Mikea Wazovského. Celou sušenku pokryla zeleným krémem, který si už předem připravila. Pak popadla mini maršmeloun, přičemž si nechtěně vzpomněla na jejich první polibek, který přesně tak chutnal, pokládajíc ho doprostřed jako jedno velké oko. Nakonec ještě pomocí namočené špejle do čokolády dodělala zorničku. První oficiální příšerák byl hotový, čekajíc na svoje kamarády.
  A tak brunetka neztrácela čas, vrhající se na dalšího. Jednomu dopřála modrou barvu, jinému nadělila hned pět očí a další dostal pořádnou výbavu dinousauřích ostnů. Ke zdobení používala různé laskominy. To na těchto sušenkách bylo nejlepší. Posbírali se všechny zbytky sladkostí, které se doma našli - pár zbylých gumových medvídků, jeden zapomenutý preclík, otevřený pytlík kyselých žížalek... Vše by se pravděpodobně zkazilo, ale takhle se to krásně využilo, nic nepřišlo nazmar.
  Právě zdobila asi desátou příšerku, když si všimla, že se Drobek až nebezpečně přiblížil ke kraji. Všeho hned nechala, spěšně si utírajíc ruce do zástěry. Chtěla se k němu okamžitě vydat, ale nečekaná bolest ji svalila na zem.
  První okamžiky jen nechápavě hleděla do stropu, pohlcená šokem. Tohle se jí ještě nikdy nestalo. Postupně jí ale začalo docházet, o co se tu jedná. Bylo to tady, další záchvat, jak to s nechutí nazývala. A přesto to tentokrát bylo jiné.  
   Vždy to začínalo tak pomalu, téměř nenápadně, ale v tomhle případě ji bolest smetla okamžitě na zem. Ještě nikdy ji necítila tak silně a na tolika místech zároveň. A jak se jindy mohla alespoň posadit, opřít se o něco, teď se nedokázala téměř pohnout. Rozhlížela se zoufale kolem, snažíc se vymyslet jak z toho pryč. Ale něco uvnitř ní ji šeptalo, že tentokrát nebude stačit jen pilulka. A ona začínala nabírat dojmu, že tohle je její konec.
  Z posledních sil nahmatala telefon, který jí musel vypadnout z kapsy. Odemkl se téměř okamžitě na její obtisk prstu. Přes mlhu dokázala sotva rozpoznat jednotlivé ikony a i přesto se jí podařilo najet na kontakty.
  Vytočila hned první číslo, které náleželo jejímu manažerovi. Avšak osud jí nepřál, volané číslo bylo nedostupné. I přesto ho zkusila ještě jednou a modlila se, aby to tentokrát Andrew příjmul. Ale opět ji to přepojilo do hlasové schránky.
  Zoufale si povzdechla a znovu pohlédla na displej. Další číslo patřilo bělovláskovi. Chtěla jeho hlas slyšet více než kdy jindy, ale věděla, že by její hovor nepřijal. Zkoušela to, už mockrát. A pokaždé se další střep jejího srdce rozdrtil na prach. Její princ na bílém koni, ji nepřispěchá na pomoc.
  Najednou ji polapil vztek. Všichni si někde užívali a na ní zapomněli. Kde jsou teď mladíkovi sliby, že ji nikdy neopustí, že už niky nebude sama. Kde se ztratila ta slova, že ji bude Andrew kontrolovat. Chtěla zlostí zahodit telefon, ale pak jakoby prohlédla, skrz ten zmatek, co jí zatemnil úsudek. Mohla si za to sama. To všechny ty její lži ji dovedly až sem. To ona rozhodla že na svém konci bude sama.
  Když pak znovu pohlédla do telefonu, smířená se svým osudem vytočila recepci. Z posledních sil vylíčila mladinké slečně svůj problém než omldlela za stále vůně sušenek, která jí tolik připomínala sladký domov.

  Nebyl to konec, ne ten definitivní, kdy naposledy vydechnete. Tohle měla být jeho předzvěst.
  První co bezpečně rozpoznala, bylo pípání, tak otravné, že si ho prostě nemohla splést. Při zjištění, že se nachází v nemocnici se jí ani nechtělo otvírat oči. Nakonec je ale s námahou rozevřela, rozhlížejíc se kolem.
  Ležela na obyčejné polohovací posteli, přikrytá tenkou bílou přikrývku. Vedle ní stál stoleček s křesílkem. Vypadal přesně jako jeden z nemocniční pokojů, které už párkrát navštívila, až na to, že tentokrát se tu nacházelo více přístrojů.
  Na palci měla ten vtipný kolíček, měřící tep, který zřejmě později oznámí její smrt. Z pravé ruky jí vedla kanyla, kamsi za ní, kde přes ní protékala průzračná tekutina.
  S povzdechem si sundala kyslíkovou masku, načež cosi začalo hlasitě pískat, jakoby snad dívka spáchala nějaký zločin. „Vyměníme vám ji za nosní kanylu, aby to pro vás bylo pohodlnější.” Ozve se doktor, ani si nevšimla, kdy přišel. Jen pokýve a pak se podívá do stropu.
  „Když vás sem přivezli v bezvědomí, udělali jsme vám nové testy a...” Promluví opět lékař, ale brunetka ho přestává vnímat, strop se zdá teď jako ta nejzajímavější věc v místnosti.
  Muž ale není jediný, kdo ji navštívil. Do jejího pokoje chodí každou chvíli nějaká sestřička nebo další bílý plášť a neustále něco kontrolují.
   Přijde za ní i její ošetřující lékař. „Stephanie, kdyby vás cokoliv bolelo, nebo jste něco potřebovala, dejte mi vědět.” Pronese vlídným hlasem. Ona mu ale neodpovídá a jen dál hledí do prázdna. „Nechcete někomu zavolat?” Promlouvá k ní, ale opět se nedočká žádné odezvy. A tak si jen povzdechne a s posledním pohledem odchází
  Brunetka má tak konečně trochu nerušeného klidu. Hluk ji ale chránil před nechtěnými myšlenkami, které teď ticho vítalo s otevřenou náručí.