„Stephanie. Stephanie." Rozléhá se mladíkův hlas snad po celém prostranství v dosahu jednoho kilometru. A přesto na něj dívka nijak nereaguje, dál hledí nepřítomně kamsi do dáli. Bělovlásek si jen povzdechne a pak se rozejde jejím směrem, snižujíc tak postupně jejich vzdálenost na minimum.
Ale jakmile je dělý sotva metr, zarazí se. Dívka ho už ignorovala mockrát, předstírajíc, že si ho nevšimla nebo že ho neslyší, ale vždy to dělala tak okatě. Tentokrát ale mladíkovi připadala úplně mimo. Mimo reálný čas, jakoby se zasekla v jednom určitém okamžiku, kterým stále žila.
Stoupnul si vedle ní, dívajíc se stejným směrem, jakoby se chtěl dozvědět, co tam vidí. Jenže nespatřil nic neobvyklého jen auto z natáčení a pak hluboký les, jeden strom za druhým.
Věděl, že se tam muselo skrývat něco víc. Nebo jen její oči viděli něco, co on ne. Ale ať to bylo cokoliv, udržovali ji to v pochmurné náladě.
Konec natáčení ohlásila klapka už před nějakou dobou a přesto dívce stále unikaly nové a nové slzy. Smáčely jí tváře a dopadaly na bílé šaty, kde už byla viditelná mokrá skvrna.
„Stef, to je dobrý. Jsem u tebe." Stáhne si jí do náruče a pak i s ní dosedne na zem, pokládajíc si jí na klín. Dívka si připadá, jakoby byla zase malá a táta ji uklidňoval po děsivé noční můře. „Já nevím, co se se mnou děje. Proč mi pořád tečou ty hloupý slzy?" Kroutila nechápavě hlavou a pak se podívala na mladíka, jakoby mohl znát odpověď.
„To se občas stává. Někdy herce určitý moment ve filmu moc pohltí a nechce ho pustit. Neboj se, brzy to odezní." Konejšil jí mladík svým jemným hlasem, kreslíc jí uklidňující kolečka na záda. „Mně ne. Vždycky jsem oddělovala práci a soukromí. Ale poslední dobou se událo moc věcí, které až příliš ovlivnily mé fungování." Povzdechne si a otře si slzy. Pak se ale zarazí a znovu si v hlavě přehraje svá slova. A pak prosila boha, aby mladík nevyzvídal.
„Chybí ti. A to je v pořádku." Pokýve hlavu v náznaku pochopení. „I mě se po mámě stýská, když jsem pořád někde pryč. A vím, že to nemůžu porovnávat s tvým trápením, protože já můžu zvednout telefon a zavolat jí. Ale přesto tu osamělost cítím." Povzdechne si. „Lidé si myslí, že my slavní se nemůžeme nikdy cítit samy. Vždyť se kolem nás pořád někdo motá, takže o společnost je postaráno. Pravdou ale je, že jsme osamělý více než kdo jiný. I v hloučku lidí, můžeš být sám. Protože na počtu nezáleží. Potřebujeme cítit lásku, bezpečí, pochopením, tak jako všichni ostatní. A když ji nedostáváme, mužem se tvářit, že nám to nevadí, uzavřít své city, ale v hlouby duše nás to bude užírat. A když se dlouho neobjeví někdo, kdo dobije naše baterky, je možné že vyhasneme nadobro." Brunetka hltá každé jeho slovo, jakoby ji mluvil z duše. Nebo spíše jakoby vyprávěl příběh přímo o ní.
„Jo. Každý si myslí, že máme nekonečno přátel, protože nás přeci tolik lidí zbožňuje. Ale touha po někom, nebo dokonce posedlost není přátelství. A pak je tu ještě velmi známá nedůvěra, která číhá všude kolem. Musíme vypadat arogantně, když se bavíme jen mezi 'elitou', ale pravdou je, že se až moc bojíme, že nás druzí zklamou. Bojíme se, že nám budou tolik závidět, že se nebudou ostýchat bodnout nás do zad." Souhlasí s ním brunetka. „A v tom tkví právé prokletí slávy." Doplní šeptem a více se uvelebí v jeho náruči.
Jemně stiskne její stehno, aby ji ujistil, že je s ní. Jakoby se bál, že každou křivdu, kterou popsala, skutečně prožila.
Nechtěl na ní spěchat, ale zároveň se mu právě teď naskytla příležitost zeptat se na co jen chtěl, aniž by mu utekla. Možná to byls jedinečná příležitost, možná žádná další už nebude.
Aby ji však nevylekal odložil, to co ho zajímalo nejvíce na později a položil jinou otázku, zvědav na dívčinu odpověď: „Vždycky jsi se chtěla stát herečkou?" Podívá se jí zhluboka do očí, hledíc jí něžně po ruce. Brunetka se podívá vzhůru a mladík ví, že to dělá vždycky, když přemýšlí. Uhýbá pohledu, dokud nebalezne dokonalé řešení. Zřejmě to byl její zlozvyk, ale přinejmenším se jednalo o pozoruhodné gesto.
Pak se mu konečně opět podívá do očí, zhluboka se nadechne a dá se do vyprávění: „Těžko říct. Moje dětství je dost mlhavý." Povzdechne si. „Vidím obrazy, útržky vzpomínek. Sotva si pamatuji moji oblíbenou hračku. A jen stěží si můžu vybavit jiné detaily." Pokroutí zoufale hlavou. Mladík ji stiskne ruku, na důkaz, že ji poslouchá, že je tu pro ni.
„A pak následovaly hodiny a hodiny učení. Biflování všelijakých básniček, pohádek. Jen abych si procvičila svou paměť." Pokračuje. „Jako bych postavám z pohádek a filmů mohla ukrást jejich emoce a nacpat si je do hlavy. Pak už stačilo jen naučit se je vyvolat ve správnou chvíli."
Zhluboka se nadechne. „Nevím, jestli jsem chtěla být něčím jiným. Ale po tom co moji rodiče umřeli se mi Zbořil celý svět. Natahovala jsem ruce do všech směrů, čekajíc, že mě někdo vytáhne z té temnoty, ale nikoho jsem pořádně nezajímala. Postarali se abych neměla hlad žízeň, abych měla kde hlavu složit a stihla si včas napsat úkoly. Ale nenašel se už nikdo, kdo by mi dal potřebnou pozornost, lásku. Přišla jsem o všechno, ale všichni se chovali, jako bych si za to mohla sama. Byla jsem problém, ale ne jejich. Nikdo se se mnou nebavil, protože jsem přišla už moc pozdě, všichni se mezi sebou zadali a na mě už nikdo nezbyl. A když jsem pochopila, že nikdo pro mě nic neudělá. Tehdy jsem si slíbila, že všechny ty, kteří mnou opovrhovali, že je přinutím mě milovat. Že je ve mě mnohem víc, než se ve mě rozhodli vidět." Dokončí šeptem. Mladík jakoby v jejich očích mohl spatřit celý ten příběh., který dívka kdysi prožila. Do očích se mu draly slzy za všechny křivdy, které byly dívce způsobeny.
„Nelituj mě. Podívej, kde jsem. Dosáhla jsem svého cíle." Začne ho hladit po paži. „Ale byl to tvůj sen? Nezjistila si cestou na vrchol, že tvé srdce touží po něčem jiném?" vyptává se jí.
„Mé srdce dlouho spalo ale postupně se probouzí, začíná opět cítit. A momentálně to jediné, po čem touží jsi ty." Odvětí mu s téměř magickým úsměvem. Možná za to mohou zasychající slzy, nebo blízkost jejich těl, nebo jen nečekaná slova z úst dívky, ale mladík oba překvapí svými červenajícími tvářemi. Brunetka k nim automaticky natáhne ruku, jemně se jich dotýkajíc. „Nikdy jsem tě neviděla se červenat." Poznamená omámeně. „Vypadáš tak roztomile, ale zároveň jako by si mě vybízel, abych zkousla tvoje rty." Zašeptá okouzleným tónem.
„Prosím přestaň." Vyhrkne zničehonic nic mladík, odtahujíc její ruce od svého obličeje. Hnědovláska na něj chvíli jen nechápavě hledí, než se ho ublíženě zeptá: „S čím? Co jsem ti udělala?" „Prostě přestaň říkat takové věci, když je nemyslíš vážně." Žadoní svýma očima, jakoby ji prosil o milost. „Ale já všechna svá slova myslím vážně, nežertuju, vzpomínáš?" Snaží se odlehčit atmosféru, ale moc se jí to nedaří. „Tak proč si ode mě utekla ze své oslavy? Proč si ignorovala mé napsaná slova? Hraješ si se mnou, jsem tu pro tebe, jen když se ti to hodí." Vyčítá ji mladík, ptobodávajíc jí pohledem. Nechtěl to na ní tak vybalit, ale nutně potřebuje znát odpověď.
Brunetka je zahnána do kouta, neví co říci, aby celou situaci jen ještě víc nezhoršila. „Já, nemohla jsem tam zůstat déle. A nemohla jsem odpovědet na tvůj komentář, to by podkopalo všechny naše snahy, které jsme vyvíjely." Odpoví nakonec, snažíc se udržet jeho ostrý pohled, který teď do ní propaluje díru. „Tahle neurčité odpověď mi nestačí." Zašeptá smutně a položí dívku na zem, odstupujíc od ní. I hned oba pocítí podivný chlad. „Ne prosím, počkej." Vyhrkne, chytajíc ho za ruku. Podívá se jí do očí, čekajíc na její odpověď. Když ale nepřichází, chce svou ruku vyprostit z jejího sevření. Jakoby to byl pro ní poslední impuls.
„Nemůžu s tebou být. Proto tě pořád odmítám, utíkám před tebou." Vykřikne zoufale. Zástaví se v pohybu a zadívá se jí do očí „Nebo jsem to aspoň dělala. Ale srdci se nedá pokoušet." Povzdechne si. „Věř mi, já se vážně snažila, držet se od tebe dál. Ale jako by mě k tobě přitahovalo magnetické pole. A nenávidím to. Protože tě nemůžu milovat. Ty nemůžeš milovat mě. Nejsem pro tebe tou pravou." Do očí se jí vkradou nové slzy. „Měl si být jen další nedůležitá postavička v mém životě, kterou bych za chvíli ani neznala. Ale s tím si se ty prostě nespokojil. Ne viděl si tajemství a chtěl mu přijít na kloub. Jak moc lepší by bylo, kdyby si mě prostě nechal jít." Spustí se jí slzy a ona se ani nesnaží je zadržet.
„Jak bych mohl nechat jít někoho, kdo zářil už na míle daleko. Někoho, kdo popletl mou hlavu a změnil celý můj svět." Pokroutí mladík hlavou.
„Nemáš vůbec tušení, do čeho si se to spustil. Ale já jsme moc sobecká než abych tě nechala stát stranou." Pronese mezi vzlyky.
„Jen pamatuj, že ať se děje cokoliv... Miluju tě." Zašeptá do jeho rtů, než je políbí. Mnohokrát si představoval, jak jejich poprvé bude vypadat. Ale ačkoliv ho napadlo cokoliv, vždy si myslel, že on ta slova řekne jako první. Ale brunetka ho opět překvapila a předběhla ho.
Ale jakmile mu dívka vyjela rukou pod triko, všechny jeho myšlenky byly zaplašeny. A když pak svými rty přejela po jeho krku, zapomňel, jak se dýchá.
Právě se ocitl v nebi uprostřed pekla.