„Sladké sny.” Odpoví zpětně, i když už ho nemůže slyšet a podloží si hlavu rukou, aby měl lepší výhled. Sám však  ještě nehodlá jít spát. Na to ho až moc tak bytost vedle něj rozptylovala. „Co to se mnou jen děláš.” Zašeptal mladík do šera pokoje a následně dívku políbil  na čelo...
  „A konec. Máme hotovo, ” Ozve se spokojeně režisér. Brunetka se hned nato rázně zvedne z postele, jakoby ještě předchvílí nehrála opilou. Mladíka až děsilo, jak rychle dokáže nasadit svou kamenou masku. On sám vždy potřeboval chvilku, aby se probudil z toho opojného smyšleného světa a mohl se vrátit zpět do reality. A upřímně, myslel si, že tak to mají všichni herci, ale hnědovláska ho opět vyvedla z míry, znovu v něm probudila nové otázky.  Než se ale nad nimi stačil byť jen popřemýšlet, režisér se už opět chopil slova:    
  „Musím říct, že jsem měl z téhle části obavu. Tady nešlo o chtíč, který běžně koluje mezi přitažlivými lidmi.” Dívka měla potřebu nad jeho slovy protočit oči, ale ovládla se. Měla tohohle chlapíka ráda, ale některé své řeči si mohl odpustit. Nebo aspoň podle jejího názoru, protože mladíka zřejmě jeho slova rozesmála.
  „...Měli jste nelehký úkol. Stvárnit tak intimní okamžik v tom nejnevhodněnším prostředí, před zraky tolika lidí. Je snadné předstírat nehynoucí lásku, ztrácet se v nečích očích, nebo se rozplakat na povel. Tyhle situace, každý jste je někdy zažil, a dodnes si všichni pamatujete ty pocity, které jste při tom cítily. Ale předstírat ten nepatrný, drobný počátek lásky, kterého si nikdo nevšiml, který jste třeba ani nezaznamenali, protože byl až moc rychlý, protože ho zastínily mnohem větší silnější chvíle... A to je to, co vás činí mocnými, nepřekonatelnými. Když se vám to podaří, stanete se elitou. Na světě je mnoho dobrých herců, ale jen hrstka se dotkne skutečného vrcholu.”
  Mladík se držel zuby nehty, aby nevyprskl smíchy. Prostě si nemohl pomoc, mužova slova ho neskutečně pobavila. Chápal, že pro muže je herectví celý jeho život, i on vnímal, že je to důležitá součást jeho života, avšak nikdy by o tom takhle nesmíšlel. A vlastně muže trochu nechápal. Připadalo mu, že dával až moc velkou důležitost věcem, které vůbec nejsou podstatné. Není důležité jak láska vznikla, ale že přetrvává navěky. Takhle to mladík cítil a stál si za tím.
  Naopak dívka hltala každé jeho slovo. Přesně tohle byl jeden z mnoha důvodů, proč se vrhla na hereckou dráhu. Toužila po uznání a toho se jí právě dostávalo. Od člověka, který je uznáván po celém světě.
  „A vy vážení, právě jste se ho dotkly.  Když budete takhle pokračovat dál, kdo ví do jakých výšin se dostanete.”   pohlédne jim upřeně do očí. „Jedno je ale jisté, jsem neskutečně podctěn, že jste součástí mého filmu.”
  „Přiznávám, na začátku se objevily drobné obavy. Přeci jen dva herci, kteří se vzájemně ještě nepotkali. Bude jim to spolu fungovat, dokáží se naladit na tu správnou vlnu a doplout do hvězdného finále? Jenže dneškem, všechny zmizely. Dnes jste mi dokázali, co ve vás je a získali jste si mou důvěru. Děkuji.”
  Pokloní se jim, což ani jeden z nich nečekal, než se natočí k ostatním a také jim poděkuje za skvělou spolupráci. Pak se k nim znovu otočí. „Co tady ještě čekáte, máte volno. Běžte si užívat, zasloužíte si to. Rozchod!” Pronese hraně jako generál, ale oba vědí, že to nemyslí o nic méně vážně.
  Spěšně se s ním rozloučí i s celým natáčecím týmem, načež opustí místnost. Brunetka se už vidí, ponořená v horké koupeli se spoustou pěny. A vidina pohodlné postele, ji donutí téměř vzdychnout. Jakoby se její únava ještě umocnila. Avšak své zívnutí potlačí, není sama. I přesto se ale rozhodne neotálet. Odhodlaná, co nejdříve vyplnit své představy. Mladík má ale jiné plány.
  „To přede mnou utíkáš.” Ozve se mladík, až moc blízko jejího ucha. A ona, chtěla by říci, že se jí to nelíbí, ale to by lhala. Zase její srdce bije o něco rychleji a její dech se zadrhává.
  „Neutíkám, ale měla bych se převléknout.” Nervózně si popotáhne za lem šedivého trička, které jí sahá sotva ke kolenům. Předtím na scéně prožívala jakýsi druh adrenalinu, ale teď kouzlo reflektorů prominulo. A ona se cítila tak zranitelně.
  „Oh, jasně promiň.” Promluví mladík a dřív než se naděje, už ji přes hlavu přetahuje svou mikinu. Ta končila sice jen asi o centimetr níže než šedé tričko, ale i tak to gesto dívku zahřálo u srdce. „Děkuji.” Jemně se na něj usměje, ale pak sklopí hlavu. Upřímně je dosti na vážkách, měla by jít, ale nedaří se jí nalézt ta správná slova. Naštěstí ji vysvobodí „Tak já se převléknu a počkám na tebe před  šatnou.” Pohlédne ji upřeně do očí, čekajíc na její odpověď.
  A dívka je tak vykolejená celou tou situací kolem, že jen přikývne. Trvá jí dobrých pět minut, než jí dojde co slíbila, ale to už je mladík pryč. A tak jí nezbývá nic jiného než se převléknout a doufat, že se jí povede mladíka odbýt co nejdříve.

  Už v šatně zjistila, že je něco špatně. Světlo ji přišlo až moc jasné, přišlo jí, že jí snad spálí sítnice. Začala se jí motat hlava, až se musela na chvíli opřít o desku stolu. A když si zapínala knoflíky u své halenky, ruce se ji třásly tak, že svou snahu po chvíli vzdala a jen přes sebe natáhla svůj růžový kabát. Ale i obyčejná mašle jí činila problém.
   Byla odhodlaná odejít s tím, že mladíkovi pošle omluvou smsku, ale to jí nebyko dopřáno. Protože on na ní už čekal hned za dveřmi.
  „Můžeme vyrazit?” Byla si jista, že ta slova vyslovil, ale k jejím uším dolehl jen šum. A oči se jí strachem rozšířily, když se mu snažila odpovědět, ale z jejích úst nevyšla ani hláska. Mladík si   její paniky všiml okamžitě a obratně se snažil zjistit příčinu.
  „Stephanie, co se děje? Mluv se mnou?” Vyptávál se lehce nervózně. Když ale dívka neodpovídala, stával se více a více vyděšeným. Zoufalství prostoupilo jeho tělo a on nevěděl co dělat.  A pak z ničeho nic začala dívka padat k zemi jako hadrová panenka. A on ani na chvíli nezaváhal, když ji svými pažemi zachytil , dříve než si mohla ošklivě natlouct.
  A jak ji tak držel, ve své náruči, přišla mu zranitelnější než kdy dřív. Svýral ji tak jemně, protože měl pocit, že by se rozpadla, kdyby přidal jen trochu síly.    
  I přes kabát dobře cítil, každé jedno její žebro, mohl by je tak snadno spočítat. A i přes její snahu, zakrýt je, se na jejím obličeji vyjímaly dva temné kruhy. Visely pod očima jako dva velké pytle brunetčiny nespavosti. V duchu se okřikoval, že si jich předtím nevšiml. Ale tak docela za to nemohl, šero všechno zkreslovalo.
  Avšak přes to všechno, byla stále tak krásná. Přišlo mu to jako ironie. Jako porcelánové pana která je stvořená pro pastvu očí, ale nikoli k životu. Jako dekorativní předmět určen za skleněná dvířka vitríny.
  Někdy mu přišlo, že právě tam brunetka patří.