S hrubým zavrčením upustil vysoký štos natrhaných a zažloutlých pergamenů na polorozpadlý stolek, který se pod takovou tíhou ošklivě zahoupal jen tak tak, že se kroucená noha z ebenového dřeva udržela přibitá zpod desky stolu.

Shrbený starý muž na jeden dech prudce odfoukl vrstvu prachu, nanesenou za posledních dvacet let, až se hlasitě rozkašlal a rozkýchal, nejspíše z důvodu přílišného napětí jeho chabých plic, nebo také z drobných smítek, co se vznesly ve víru vzduchu nahoru a zpět padaly ve spirálovitých kruzích k zemi. Jakmile se vzpamatoval a otřel zaslzené červené oči, usedl na točící stoličku, u níž bychom mohli hádat, jestli to nepříjemné zapraskání bylo ve starcových kolenech, či v sedátku samotném.

Stařík znaleckým okem určil práci, kterou by výhledově ještě dnes večer zvládl, a na takovém místě sejmul několik desítek listů z komínku spisů, připraven se dát do díla. Hned při první straně dokumentu si v duchu zahořkle postěžoval na svůj těžký úděl, nevyjímaje zaměstnání : Ach, ach, ještě jsem ani nezvládl sepsat všechny tresty Pottera staršího, a už se mi tu hromadí složky s jeho povedeným a slavným synáčkem, naší modlou.

Argus Filch, všemi nenáviděný a oni jím, školník, udržující školní řád v povědomí, hlídač pořádku a milovník...Paní Norrisové, kočce jediné svého druhu. To byl onen obyvatel zatuchlého kabinetu s hrbolatou kamennou podlahou, šikmým stropem a pavučinami nespočet.

Zamžoural zapadlýma očima a i přesto, že z celého svého srdce, věnované jedné kočičí dámě, nenáviděl úřednictví a složité papírování, se mrzutě ujal husího brku s inkoustem. Připraven opakovat týdenní rutinu, jméno studenta, ročník, důvod potrestání a samotný trest, rozložil poskládaný dotazník a pěstí uhladil místa ohybů.

Student...co to?! Dopisní pergamen místo spisu, známé písmo místo prázdných kolonek...co to?!

Každý máme city, ať jakkoliv hluboko v sobě skryty. Každý máme vzpomínky, ty dobré i zlé a i strašlivé. Každý máme svou Achillovu patu, slabé místečko, nepatrnou mezírku mezi našimi maskami silné osobnosti. A v prvé řadě, každý máme svou minulost, co lidi mění, ale sama je neměnná. 

I Filch. Filch, který mezi vrásčitými prsty a oteklými klouby svíral jako v transu a křeči jedinou hmotnou upomínku jeho minulosti, kterou chtěl doživotně uchovat v zapomnění. Dopis, co skrýval jeho tajemství. 

 A když už byla jeho snaha zmařena a na nějakou tu dobu bude i nadále, využijeme toho, abychom školnímu mrzoutovi, momentálně mimo funkční použití, mohli nahlédnout do jeho mysli, a prozkoumat vzpomínku, jež pro něj je Pandořinou skřínkou, a která z něj utvořila člověka takového, jakým je dodnes.

V dobách, kdy jeho tvář a tělo byli místo hlubokých rýh a vrásek hladké jako samotný samet, kdy byl naplněn z poloviny zklamáním ze světa, ale stále to přebíjelo velkolepé očekávání, oblékal pracovní hábit studentů a většina ho oslovovala nikoli Filchem, ale ještě nezkaženým Argusem.

V těch dobách se často zády opírala o narostlé zářivě oranžové dýně, kde byl jako mladík dostatečně schován před hajným Oggem, který si pro něj nachystal jistě mnoho těžké práce a on se jí toužil vyhnout.

Ptáte se, co dělal u Ogga? Pracoval. Před svými dvanácti lety nenastoupil do školy čar a kouzel, nenavštěvoval hodiny pro čaroděje, ale učil se pracovat, učil se věcem po mudlovsku, ale přesto ve světě kouzel, jak mu bylo umožněno.  Mnohým z vás již možná došlo, že moták, to je pro Arguse ten správný pojem. 

 Filch si stáhl lem hnědého pracovního hábitu přes popraskané a od manuální práce sedřené dlaně, a porozhlédl se po červenající obloze s poletujícím listím v odstínech červené a žluté, které házelo pestrobarevné odlesky na hladinu Černého jezera. Okolí přímo hlásalo, že podzim je v plném proudu.

Ten předvečer vyrušilo Arguse z příjemného kochání zahoukání, při kterém tuhla krev v žilách. K vidění byl nemilý výr s pírky jako uhlí černé a dvěma oranžovými očními bulvami, upírající se přímo naň. Od obyčejnosti běžného výra ho odlišovala pouze obálka, jelikož výr nebylo časté zvíře na nošení vzkazů, dopisů a psaníček.

V oné tajemné obálce, na kvalitním pergamenu, se zlatým lemováním, byl barevným inkoustem vyveden vzkaz v mnoha vlnkách, kudrlinkách, tečkách a zkrátka v krasopise, jaký se viděl málokdy, který Argusem zatočil kolem dokola a hlavu mu popletl jako nic. 

Pozvání na schůzku má učinit tradičně mužské pohlaví, všeobecně známá samozřejmost především v dobách starších, ale co on s tím, tak byl předběhnut, on se z toho rmoutit nebude. A k tomu ten podpis s příslibem...kdoví, na co Argus myslel...Tvá známá neznámá.

Mladý a neopatrný Filch, pomaten pocitem, že k někomu patří a není sám, že někomu na něm záleží, a není to jen maminka a otec, ještě několik dní žmoulal dopis v rukách, nepouštěl ho zpod své nejvyšší kontroly, jako největší poklad, a my bychom jeho počínání vyhodnotili jako činy bláznivě zamilované osoby, zamilované podivně do dívky z papíru.

Jenže i to krásné jednou skončí a nastane změna. Zde nastalo odhalení. A to přesně v den a čas smluveného setkání, které bylo jiným, než se dělalo.

Ve skutečnosti, kterou Argus prokoukl příliš pozdě, byl vyhnán jako dobytek na porážku, obklíčen lovci jako ubohá laň přímo na mušce, jen střelit. Stal se jen plánovaným středem špatného vtipu, posměchu a veškeré hanby, která na něj byla vrhána od ostatních účastníků. 

Ten večer byl zesměšněn. Ten večer byla všem prozrazena hanebná skutečnost, že se neřadí mezi kouzelníky, ale mezi neuznávané motáky, zkažené kouzelnické potomky. Ten večer si vnukl myšlenku, že být pravidel a jejich strůjců, nebyla by tato zkušenost skutečností ani minulostí. Ten večer zanevřel na kruté ženy, muže i děti i vlídné chování, kterého se mu nevracelo.

Filch ve svém kutlochu zarmouceně zachrčel a sípavě se nadechl. Ty živé vzpomínky. Že by měl přehodnotit... ,,Křach!" Ne, na nic není čas! Protiva, určitě to bude on! Je tam Protiva! Teď už ho chytí, neuteče mu! A s poslední myšlenkou, že se nikdy nedozvěděl, kdo tou známou neznámou byl, vyrazil si chytit to, co se stalo cílem jeho zbytku nudného života.

,,Protivo!"

(954 slov)

soutěž od : 1queenofstory

Mou prvotinou v jednodílovkách a v soutěžích též je právě toto. Sama nevím, co jak bych se hodnotila, ale přiznávám, že mé pojetí je poněkud dosti své. Na téma tajemství dopisu jsem chytla dvě myšlenky, z nichž jsem vybrala tuto. Originalita bych řekla, že tam je, ale obavy, že jsem z Arguse Filche udělala příliš hodného klučíka s těžkou zkušeností, ty mi musíte zodpovědět Vy. 

Budu vděčná za Vaše názory, komentáře a hlasy, pokud to bude stát za to.

Nelča