Pocit, jako když vám někdo vyrve srdce z těla. Najednou si přijdete mrtví a bloudíte nekonečnou tmou, která zahlcuje vaší hlavu. Činíte druhým zlo, avšak vše se později obrací proti tvůrci a najednou to jste vy, kdo leží v tupé bolesti psychického nitra. Marně natahujete ruku a doufáte, že ji někdo zachytí a vytáhne vás z temných myšlenek, ale nikdo jiný na takovém dnu není.

Pouze vy.

Bolest má hodně podob. Bolí více zasažené tělo, nebo zasažená duše? Možná vás svět naučil, že být hodným není přínosem. Proto konáte špatnosti a ještě spokojeně hledíte do zrcadla, kde se odráží váš obraz. Líbíte se sami sobě, ale vnitřně jste zkažení. Pomalu a jistě se rozpadáte a nemůže za to nikdo jiný, než vy sám. Kladete si otázku, proč jsem byl tak zlý, ale nikdo vám nedá odpověď.

Všichni odešli. Zůstali jste sami. Pouze vy a váš zkažený odraz v zrcadle, který se škodolibě usmívá. Zničil už tolik duší a nemůže se vynadívat na to, jak ničí i tu vaší. Najednou to není váš rozum, kdo je pánem těla. Je to ta zloba a arogance, která se ve vás roky pěstovala, a vy jste jí ještě pomáhali k růstu.

Začínáte všeho litovat. Najednou cítíte jaké to je, když někoho zraníte. Když vám někdo vrazí kudlu do zad. Nejhorší na tom však je, že jste zranili sami sebe. Nejste ničím, než pouhým zklamáním svojí osoby.

Všichni odešli. Všichni odejdou.