Opravdu se mi ulevilo, když jsem v pondělí nenašla v novinách žádný skandální a naprosto vymyšlený článek o mém údajném vztahu s Malfoyem. A ještě víc se mi ulevilo, když jsem přišla na ministerstvo a nikdo si mě nevšímal. Naprosto nikdo. Jako kdybych na sobě měla neviditelný plášť a to bylo prostě úžasné. Možná jsem nakonec měla pravdu, všechno se vyřešilo a to ještě dřív, než jsem čekala.

S úsměvem jsem došla do své kanceláře a pustila se do práce. Vypadalo to, jako kdyby se naprosto nic nezměnilo a minulý týden byl jen zlý sen. A možná to tak dokonce bylo, možná bylo vše jen výplodem Georgova lektvaru.

V dobré náladě jsem si převzala i hromádku dopisů o záležitostech ministerstva, které mi jako každé ráno doručilo několik sov, a přidala je tak k o dost větší hromádce dopisů, které mi sem přinesly sekretářky z různých oddělení. Když jsem se ale obrátila, abych sovám zaplatila, seděla tam ještě jedna, až příliš známá, sova.

„To ne," zaúpěla jsem, když jsem si všimla, co mi Errol přinesl. Huláka. Ani na minutu jsem nepochybovala o tom, že je od Molly. Tolik k tomu, že se všechno vrátilo k normálu.

„Neber si to špatně, ale nemohl si s tím hulákem zabloudit? Někde ho omylem zahodit? Dělala si to, už když si byl mladší, teď by ti za to určitě nikdo nevynadal," mluvila jsem spíš k sobě než k mírně opelichané sově, ale evidentně se urazil, protože hned jak jsem si vzala huláka, odletěl. Ani nepočkal na pamlsek.

Ostatním sovám jsem dala pamlsek, a těm, u kterých to bylo třeba, jsem zaplatila. Jakmile ptačí delegace odletěla, sedla jsem si a otáčela v rukách huláka. Věděla jsem, že ho budu muset otevřít a to opravdu brzy. Nebyla šance, abych ho odnesla domů, aniž by se mezitím stalo něco hrozného.

Pohledem jsem zalétla ke dveřím, abych se ujistila, že jsou zavřené, a s hlubokým nádechem jsem ho otevřela. Ten se okamžitě vznesl a začal... no, hulákat. Měla jsem pocit, že zavřené dveře byly k ničemu. Nejspíš to stejně slyšelo celé ministerstvo.

Hermiono Jean Grangerová,

Jak si jen mohla? Jsi jako moje vlastní dcera od chvíle, co jsem tě poznala, ale to, co jsi udělala je zkrátka NEODPUSTITELNÉ. Zlomila jsi mému synovi srdce a on teď neskutečně TRPÍ! Kvůli tobě nesnědl v neděli ani polovinu z toho výborného jídla, co jsem udělala! Na nedělním obědě, na kterém ses ani neukázala. JAK SI JEN MOHLA? Nejdřív Ron a pak se vykašleš na nás všechny. TOHLE JSEM SI O TOBĚ TEDY OPRAVDU NEMYSLELA. TVOJE CHOVÁNÍ JE ABSOLUTNĚ NEPŘIJATELNÉ! JSI RODINA AŤ UŽ TAK NEBO ONAK, TAKŽE PŘÍŠTÍ NEDĚLI TĚ OČEKÁVÁM NA OBĚDĚ. NEZKLAM MĚ.

Hulák se přede mnou rozcupoval a já s povzdechem došla pro lopatku se smetáčkem, abych to nadělení uklidila. Moje příjemná nálada byla v tahu. Cítila jsem se otupělá a naštvaná. Samozřejmě, že Molly měla taky právo na to cítit se naštvaně. V podstatě jsem Rona ztrapnila před celou rodinou, a jelikož je jeho matka, nic jiného bych ani neočekávala, ale v žádném případě neměla právo čekat, že se objevím na obědě, jako kdyby se nic nestalo. Alespoň ne hned. Nebylo by to fér vůči mně ani vůči Ronovi. Kdybych si ji tolik nevážila, nejspíš bych jí poslala zpátečního huláka.

Když jsem odhodila ostatky huláka, chvíli jsem chodila po kanceláři sem a tam, abych se alespoň trochu uklidnila. To poslední, co jsem teď potřebovala, bylo jednat v afektu a přijít s dalším skandálem.

Nakonec jsem se několikrát zhluboka nadechla a vyšla z kanceláře. Když jsem procházela kolem nejrůznějších zaměstnanců do oddělení bystrozorů, nevypadalo to, že jsem vzbuzovala nějakou extra pozornost. Alespoň nějaké pozitivum.

Spěšně jsem prošla kolem všech kanceláří a bez zaklepání vrazila do Harryho kanceláře. Proč se obtěžovat klepat, když on minule tolik slušnosti neměl?

Když jsem za sebou zaklapla dveře, nadskočil od nějakého papírování, ale hned jak si všimnul, že jsem to já, se usmál. A pak mu ten úsměv rychle zmizel z obličeje. Nejspíš jsem nedokázala svoje pocity skrývat tak dobře, jak jsem si myslela.

„Hermiono, stalo se něco?" zeptal se opatrně.

„Molly Weasleyová se stala. Potřebuji tvoji pomoc."

„Nechápu."

„Poslala mi huláka. A určitě má právo být naštvaná kvůli tomu, jak se to všechno seběhlo a jak jsem Rona odmítla, ale nemá nejmenší právo mě obvinovat z toho, že jsem nepřišla na oběd a požadovat, abych na ten další přišla. Není to dobrý nápad. Tomu rozumíš, že ano Harry?"

„Samozřejmě, ale nechápu, co s tím mám udělat," vykoktal.

„Musíš jí to nějak vysvětlit. Podle mě jsi momentálně ten jediný, koho bude ochotná poslouchat. Musíš jí vysvětlit, že zkrátka nemůžu na ty obědy chodit, ne teď! A že nemá právo mi posílat huláky, navíc do práce! Protože pokud to neuděláš, nejspíš pošle dalšího a já mám opravdu hodně omezenou trpělivost. Uděláš to, Harry, že ano?"

„Hermiono, já... přece nemůžu... vždyť víš..."

„Harry Pottere, kvůli tobě jsem byla hlavním tématem v novinách. Znovu. Dlužíš mi to."

„Fajn, udělám, co se dá. Ale nemůžu ti nic slíbit, znáš ji," povzdechl si.

„Jestli jí někdo dokáže přemluvit k tomu, aby se chovala rozumně, jsi to ty."

„Jak jsem řekl, pokusím se. Ale za deset minut mám spolu s Ramseym udělat zátah na jednu hospodu. Náš informátor nám řekl, že se někdo chystá vloupat ke Gringotovým, je třeba to prověřit."

„Kdo by byl takový blázen, aby se pokusil vloupat ke Gringotovým?" Nedokázala jsem potlačit úsměv.

„Nejspíš někdo absolutně zoufalý a šílený," oplatil mi úsměv.

„Každopádně bych měl vyrazit, ale ty tu klidně chvíli zůstaň. Jsi docela rudá a mám dojem, že z očí ti za chvíli začnou létat blesky. A vzhledem k tomu, že tohle je oddělení, kde pracuje Malfoy, by asi nebylo dobré, kdybys odtud odešla v tomhle stavu," řekl, ale nešlo si nevšimnout, jak se nenápadně kouká na dveře, před kterými jsem stála.

„Byla bych cvok, kdybych proklela vedoucího bystrozorů na oddělení bystrozorů. Až tě budu chtít proklít, udělám to na nějakém odlehlém místě. Teď běž." Ustoupila jsem od dveří a nechala ho zmizet.

Když jsem zahlédla svůj odraz v okně, musela jsem uznat, že měl nejspíš pravdu. Vážně jsem byla celá zarudlá vztekem. A nepochybovala jsem o tom, že drbny by si důvod toho, jak vypadám, vyložily úplně jinak.

Posadila jsem se na pohovku, zavřela oči a soustředila se na hluboké dýchaní, ve snaze dostat svoje emoce pod kontrolu, abych se mohla nepozorovaně vrátit do svojí kanceláře.

„Potřebuju, abys něco udělal s Edwardsonem, už potřetí tenhle měsíc..." vytrhl mě z mého rozjímání dost otravný hlas.

„Neumíš klepat?" vyhrkla jsem podrážděně na Malfoye, který na mě koukal, jako kdybych si odklopila hlavu tak, jak to dělával skoro bezhlavý Nick. Ale hodně rychle se vzpamatoval.

„A ty nevíš, kde máš kancelář?" odsekl.

„Samozřejmě, že vím. Jen jsem něco potřebovala vyřešit s Harrym."

„To si Potter zase hraje s neviditelným pláštěm, že ho nikde nevidím?"

„Ne, potřebovali ho na zátahu. On tu totiž pracuje. Nebo ti práce nic neříká?" Možná jsem byla nefér, ale byla jsem naštvaná už před jeho příchodem a vzhledem k tomu, že je příčinou všech mých problémů, tak mi to bylo zkrátka jedno.

„Nejspíš víc než tobě. Já totiž nejsem ten, kdo se v pracovní době povaluje na pohovce v cizí kanceláři."

„Já se tu nepovaluju!"

„Začínám vážně pochybovat o tom, že si mluvila pravdu, když si mi tvrdila, že za těmi články v Denním věštci nejsi. Nahráváš totiž Holoubkový na další skvělý titulek „Záletná hrdinka se vrací zpět ke své první oběti, chlapci, který přežil.""

„Ty..." zavrčela jsem a vyskočila z gauče. Aniž jsem si to uvědomila, držela jsem ho u zdi.

„Copak, Grangerová? Chceš mě proklít? Přímo tady?" zasmál se a já v tu chvíli měla před očima rudou. Zaťala jsem ruku v pěst a napřáhla jsem se, ale než jsem mu vůbec mohla zlomit ten jeho pěkný nos, naše role se obrátily. Teď jsem to byla já, kdo byl natlačenej na zeď. A ta fretka svírala moje zápěstí tak pevně, že bylo nemožné se mu vykroutit.

„Nechceš být trochu originální? Pěstí si mi vrazila už ve třinácti. Jeden by řekl, žes od té doby přišla s nějakými novými triky."

„Nejradši bych tě..." chtěla jsem říct, že bych ho nejradši pohřbila sto metrů pod zem a pak bych ji nechala zaplavit sto litry vody, ale než jsem se k tomu dostala, začal mě líbat. Nevím, co mě překvapilo víc. Jestli on nebo to, že ze mě okamžitě vymizel všechen vztek a v momentě, kdy pustil moje zápěstí, jsem si ho přitáhla blíž. Pootevřela jsem rty a nechala ho, aby náš polibek prohloubil. Byla jsem jako smyslů zbavená. Jediné, co jsem chtěla, bylo líbat Draca Malfoye.

Teprve při té myšlence mi došlo, co to sakra dělám. Ztuhla jsem a pak ho od sebe prudkým pohybem odstrčila. Chtěla jsem zmizet, ale než jsem se dostala ke dveřím, chytil mě za paži a postavil se přímo přede mě, abych se na něj musela dívat.

„Doufám, žes dostala, cos chtěla, Grangerová." Vážně neměl otevírat tu svou nevymáchanou hubu. Sladce jsem se usmála, vykopla a zasáhla přesně do cíle. Malfoy se s syknutím odporoučel k zemi.

„Není to přesně to, co jsem chtěla, ale bude to muset stačit," ušklíbla jsem se na něj a pak jsem v klidu odešla z místnosti. Ale hned, jak jsem vyšla na chodbu, jsem zrychlila a v podstatě dosprintovala do své kanceláře. Potřebovala jsem mezi mnou a Malfoyem udržet odstup dlouhý minimálně několik stovek metrů a světelných let.