Když jsem se dostala k Lence a Nevillovy, rychle jsem proklouzla do pokoje pro hosty. Ne proto, že bych s nimi nechtěla mluvit, ale protože spolu vypadali tak šťastně a spokojeně. Nechtěla jsem je rušit. Všude kolem mě byla láska, možnost se o někoho opřít, a ačkoliv jsem jim to přála, zároveň jsem i záviděla.

Ve skutečnosti jsem tohle nikdy nezažila. Život s Ronem byl... v pořádku. To bylo spojení, které to vystihovalo nejlépe. Všechno mezi námi bylo dobré, ale jednalo se v podstatě o přátelství. Pevné, ale takové, které nikdy nepřerostlo v něco víc. Sice jsem si dlouhé roky myslela, že to je láska a Ron si to nejspíš myslel do teď, ale pletla jsem se. A nechápala jsem, jak jsem to mohla nevidět v okolí tolika šťastných párů.

Bylo to ironické, ale jediné chvíle, kdy mi připadalo, že jsem alespoň blízko něčemu takovému, jako má mezi sebou Harry s Ginny nebo Lenka s Nevillem, byly ve snech s přeludem Draca Malfoye. Ze všech lidí zrovna s ním.

A ačkoli jsem věděla, že to není skutečné a že nejspíš budu po probuzení opět litovat, že jsem ten zatracený lektvar vypila, chtěla jsem alespoň ještě dnes cítit přítomnost někoho, komu na mě záleží mnohem víc než jen na kamarádce nebo známé. A bylo mi úplně jedno, že to všechno bude jen sladké snění. Lepší to než nic.

***

Ocitla jsem se na pláži uprostřed slunečného dne. Kolem mě byly desítky lidí, kteří se smáli, dohodovali nebo jen tak odpočívali. A všichni byli s někým. Jen já jsem stála uprostřed pláže a koukala osaměle za horizont. Ale věděla jsem, že se objeví. Stejně jako vždycky.

„Jdeš pozdě," uslyšela jsem vábivý hlas těsně u mého ucha.

„Můžeš být rád, že jsem vůbec přišla," odvětila jsem a s úsměvem se k němu otočila.

„Máš pravdu. Co jsem to jen za stvůru, že jsem tě uprostřed pracovního týdne vytáhl do Francie na prosluněnou pláž? Nejspíš bych ti měl líbat nohy za to, žes přišla a neposlala mě rovnou do Azkabanu," řekl tak ironicky, že jsem se nedokázala nesmát.

„To bys rozhodně měl." Dokázala jsem ze sebe vyrazit, když odezněla první salva smíchu. K mému překvapení se jen ušklíbl, klekl a skutečně začal přibližovat rty k mým chodidlům.

„Ať tě to ani nenapadne!" vypískla jsem a ucukla z jeho dosahu dřív, než se mu to povedlo. Ale byl rychlý, chytil mě za nohu a stáhl k sobě na prosluněný písek.

„Ale no tak, jen jsem chtěl splnit tvoje přání. Co bych to byl za přítele, kdybych nedělal všechno, co ti vidím na očích?" ptal se podmanivě s obličejem až příliš blízko tomu mému. I když možná to nebylo dost blízko.

„A co si mé oči přejí teď?" usmála jsem se a o kousek se k němu přiblížila.

„Myslím," přiblížil se, „že tvé oči," přiblížil se o další kousek „ode mě žádají," stačil už jen milimetr, aby se naše rty spojily, „pořádnou mořskou koupel."

„Počkat, co?" zeptala jsem, když se najednou odtáhl a zoufale jsem se snažila získat pozornost mého mozku, abych zjistila, co to vlastně řekl. Ale v momentě, kdy jsem si to uvědomila, bylo pozdě. Jedním rychlým pohybem mě vzal do náruče a odnášel směrem k moři.

„Okamžitě mě pusť!" zaječela jsem a bouchla ho do ramene, ale ani to s ním nehnulo. Odhodlaně mě odnášel dál a dál.

„Ani mě nehne," zasmál se a ještě zrychlil. Než jsem se zmohla k dalšímu protestu, už byl ve vodě.

„Přísahám, že jestli mě okamžitě nepustíš, tak už s tebou v životě nepromluvím!" zkusila jsem vyhrožovat, ale ani to s ním nehnulo.

„Promiň, ale slíbil jsem, že udělám, co ti na očích uvidím. Nemůžu za to, že tvoje oči chtějí něco jiného, než říkáš. Navíc nemluvení je fajn, můžeš svůj jazyk využít k daleko příjemnějším věcem."

„Já tě..." než mě vůbec stihlo napadnout, co bych mu nejraději udělala, upustil mě přímo do ledové vody. Vlastně nebyla tak ledová, ale rozhodně nebylo nic příjemného se z ničeho nic ocitnout pod hladinou.

Několika rychlými tempy jsem vyplavala nad hladinu a hned si to namířila směrem k uculujícímu blonďákovy, který se spokojeně nechal nadnášet nad hladinou.

„Ty jeden arogantní, zabedněnej, blonadatej..."

„Ty mluvíš? Neslibovalas náhodou pravý opak?" smál se a doplaval ke mně, což byl od něj velmi špatný tah. Chtěla jsem mu ublížit. Vážně hodně.

„Možná bych ti mohl s dodržením tvého slibu trochu pomoct," řekl jen kousek ode mě a jediné, co jsem dokázala uděla,t bylo otevírat pusu na prázdno. Chtěla jsem mu toho tolik říct, ale nenapadala mě slova. Při pohledu na něj mě opouštěl vztek. V podstatě jsem zapomněla na to, že jsem naštvaná několik vteřin předtím, než se jeho rty vůbec dotkly mých.

***

Vzbudila jsem se spokojená, šťastná a s chutí soli na rtech. Po pár vteřinách mě to ale hned přešlo. Byl to sen, jako obvykle. A nikdy dřív jsem si tak hluboce neuvědomovala, jak moc jsem v tom snu chtěla zůstat. Ponechat si ten skvělej pocit toho, že jsem milovaná v bezpečí a můžu prostě být.

Jenže to byl jen sen. Vlastně i celá Francie byla jen sen. Všechno to bylo skvělé, relaxující a rozptylující, ale pravdou bylo, že nic z toho nebyl můj život. A nejspíš bylo na čase, abych ho získala zpátky. Byla jsem Hermiona Grangerová a rozhodně jsem byla na druhé koleji moc dlouho. Vlastně jsem nikdy neměla nikomu dovolit, aby mě na ní odstavil. Byl čas přestat snít, vrátit se do Anglie a získat svůj život zpátky.