Vypaluju rachejtli v podobě první jednodílovky do výzvy Proměny kouzelného roku od Werisek93, kde jsem si vybrala březnové téma č. 2. Filch je jedna z mých nejméně oblíbených postav, nikdy o něm moc nepíšu, tak jsem si řekla, že bych to v rámci výzvy mohla změnit. Pojďme se tedy podívat, jak ho vlastně Brumbál přijal a jak vypadal jeho první den na hradě. Psáno jako satira/komedie, ale co přijde vtipné mně, nemusí připadat vtipné vám. Posuďte sami...

🧹

Argus Filch se narovnal, odkašlal si a naposledy si narovnal klopy svého kabátu. Byly to šaty nejlepší kvality, alespoň na poměry sekáče ve Vrtací ulici. Uhladil si mastné vlasy, vykročil ke dveřím a dvakrát zaklepal.

„Dále!“ ozval se mocný hlas Albuse Brumbála.

Filch vešel do ředitelny. Ihned si všiml, že na něj zpoza stolu hledí nejen ředitel s jiskřícíma očima, ale i přísně vyhlížející profesorka McGonagallová.

„Ach, pane Filchi!“ řekl Brumbál a pokynul mu, aby se posadil. „Ucházíte se o místo školníka, že ano?“

„Ano, pane řediteli,“ zabručel Filch, posadil se a ruce si položil na kolena, aby si zakryl díru na kalhotách.

Brumbál se pousmál. „No, musím říct, že máme celkem málo zájemců. Málokdo touží po povolání, kde musí vdechovat výpary z lektvarových tříd.“

„Výpary mi nevadí, pane řediteli,“ odsekl Filch. „Vyrůstal jsem ve sklepě s plísní.“

McGonagallová si odkašlala. „Ano... dobře tedy. Máte nějaké zkušenosti s úklidem?“

Filch se zamyslel. „Jako kluk jsem musel vynášet nočníky.“

McGonagallová se zatvářila kysele. „Skvělé.“

„A jak jste na tom s dětmi?“ zajímalo Brumbála.

Filch se napřímil. „Nenávidím je.“

Ticho.

McGonagallová zamrkala. „Promiňte?“

„Jsou hlučné. Ušmudlané. Pořád běhají, smějou se, odmlouvají...“

Brumbál si zamyšleně poklepal prstem na bradu. „To je vskutku... upřímná odpověď.“

McGonagallová nedůvěřivě semkla rty. „Jak byste tedy řešil neukázněné studenty?“

„Když jsem byl mladší, můj otec na mě používal rákosku. Velmi efektivní metoda.“

Znovu ticho.

„Ach...“ řekl Brumbál a v očích mu zablesklo cosi mezi pobavením a mírným znepokojením. „Tak rákosky už ve škole nepoužíváme...“

„Cože?“ Filch téměř vyskočil ze židle. „Jak jinak chcete ty spratky udržet pod kontrolou?!“

„Výchovnými metodami, pane Filchi,“ odvětila McGonagallová pevně.

Filch si odfrkl. „Ha. Výchovnými metodami. Jasně. A pak se divíte, že vám tu studenti pobíhají po chodbách a dělají neplechu!“

Brumbál se opřel v křesle. „Máte nějaké dovednosti, které byste chtěl zmínit?“

Filch se zamyslel. „Umím skvěle hledat průšviháře. Vyčenichám je na sto honů.“

„To se může hodit,“ uznal Brumbál.

„A ještě jedna věc,“ dodal Filch, „mám kočku.“

McGonagallová mírně povytáhla obočí. „Kočku?“

„Ano. Paní Norrisová. Je velmi inteligentní a nesnáší děti stejně jako já.“

„Jak překvapivé,“ zamumlala McGonagallová.

Brumbál se usmál. „Dobrá, myslím, že to stačí. Rád bych se ještě poradil s profesorským sborem.“

Nutno podotknout, že profesorský sbor, na jehož názoru mu záleželo, čítal jen jednu osobu.

McGonagallová se k němu naklonila a tiše řekla: „Albusi, jste si jistý, že je to dobrý nápad?“

Brumbál se zamyslel. „Upřímně? Ne. Ale bude to zábava.“

„No... to rozhodně,“ povzdechla si.

Brumbál se vrátil k Filchovi, který se zatím pokoušel nenápadně podrbat na noze. „Dobře tedy. Pane Filchi, vítejte v Bradavicích!“

Filch se rozzářil, což vypadalo téměř děsivě. „Děkuji, pane řediteli! Slibuji, že ze studentů vymýtím každou špetku neplechy!“

Brumbál se pousmál. „V to pevně věřím. V každém případě vám přidělíme komůrku pod schody a začít můžete hned zítra.“

„Skvělé!“

Filch se otočil na podpatku a odkráčel, mumlaje si cosi o neposlušných smradech.

Jakmile se za ním zavřely dveře, McGonagallová si znovu povzdechla. „Tohle bude katastrofa.“

A jak víme, měla pravdu.

Argus Filch se následujícího dne probudil s nadšením, jaké u něj nebylo vidět už od doby, kdy jeho sousedovi shořela kůlna i se všemi andulkami a korelami uvnitř. Jak on ty pištící ptáky nenáviděl. Dnes byl jeho velký den. Jeho první den, kdy měl pracovat jako školník v Bradavicích.

S povzdechem se posadil na svou matraci – postelí to totiž nazývat nemohl – a natáhl se po svých nejlepších pracovních šatech. Byly to ty stejné, které měl předešlého dne na pohovoru. Lehce k nim přičichl.

„Dobré. Stačí to přebít trochou mycího prostředku,“ zabručel si pro sebe a začal se oblékat.

6:45 – Počátek katastrofy

Filch vyšel na chodbu s mopem a kýblem v ruce. První věc, kterou spatřil, byl student, který na zdi vyčaroval pohyblivou kresbu profesora, který si bezstarostně tančil step.

„Hej, ty tam!“ zařval Filch, až se chlapec polekal a omylem přimaloval stepujícímu profesorovi sombrero.

„To se nesmí! Co si myslíš, že to děláš?!“ Filch se k němu rozběhl, ale než stihl studenta popadnout za límec, chlapec zmizel, jako kdyby se nějakým kouzlem vypařil.

Filch zamrkal. „Jak to, že jsou rychlejší než já?“

V každém případě, na zdi před ním stále stepoval profesor v sombreru. Filch se rozhodl, že to prostě přetře mokrým hadrem.

O pět sekund později byl pokrytý barvou, která se mu přilepila k rukám, vlasům i kabátu. Stepující profesor se mu škodolibě uklonil.

Filch si odplivl.

8:30 – Magie je proklaté zlo

Sotva si umyl ruce, všiml si skupiny studentů, jak se smějí něčemu na podlaze.

Přistoupil blíž. V tu chvíli se jeho nohy vznesly do vzduchu a on s výkřikem přistál tvrdě na zádech.

„Ale ne, pane školníku!“ zvolal jeden student dramaticky. „Vy jste uklouzl!“

Filch ležel v čemsi slizkém a páchlo to po shnilých jablkách.

Studenti se smáli. Pak jeden z nich mávl hůlkou a podlaha se sama vyčistila.

Filch si povzdechl. „Tohle bude dlouhý den.“

10:15 – Pokec s paní Norrisovou

Během první přestávky se rozhodl najít útočiště v komůrce pod schody. Když otevřel dveře, podívala se na něj jeho věrná společnice.

Paní Norrisová.

„Tak co, má drahá, jak se ti tu líbí?“ zeptal se něžně.

Kočka se na něj dlouze zadívala a pak si pomalu, zcela úmyslně, začala olizovat zadní tlapku.

„No jasně. To jsem čekal.“

Filch se posadil na rozvrzanou židli a povzdechl si.

Pak mu něco došlo.

„Počkat... neměl bych teď pracovat?“

11:00 – První pokus o vyhození studenta

Uprostřed chodby narazil na chlapce, který si v klidu házel s čímsi, co vypadalo jako míček. Jenže míček po každém odrazu změnil barvu a začal se pohybovat sám.

„Co to má znamenat?!“ vykřikl Filch.

Chlapec zvedl hlavu. „To je Srandakoule. Kouzelný balónek. Vy to neznáte?“

Filch zrudl vzteky. „To je nehorázné! Zakazuji ti to! Odevzdej mi ho! A máš školní trest!“

Chlapec zamrkal. „Školní trest? A co budu dělat?“

Filch otevřel pusu. Zavřel ji. Otevřel ji znovu.

„No... já... něco... třeba budeš drhnout podlahu!“

„Ale podlahy se tady čistí samy,“ upozornil ho chlapec. Filch cítil, jak mu na čele pulsuje žíla. Tak proč je tedy vytíral? Nebo mu snad ten pacholek lhal?

„Tak třeba drhnout kotlíky!“ vyhrkl nasupeně.

„To se dělá kouzly.“

Filch si skousl jazyk.

„Tak si třeba... přepíšeš školní řád! Ručně! Dvakrát!“

Chlapec se zasmál. „Ten má asi tisíc stran, to by mi trvalo roky.“

„PŘESNĚ TAK!“ zařval vítězoslavně. „A teď padej do ředitelny! BRUMBÁL SI S TEBOU PROMLUVÍ!“

Chlapec pokrčil rameny a odešel. Filch se spokojeně otočil.

Pak si všiml, že zbytek studentů ho celou dobu pozoroval.

A všichni se tvářili jako někdo, komu právě dostal inspiraci na novou a velmi otravnou hru.

„Já je nesmím mlátit,“ mumlal si. „Já je nesmím mlátit...“

14:45 – První nervový kolaps

Když Filch procházel kolem Velké síně, něco na něj plivlo vodu.

Byl to jeden z obrazů, a tentokrát se nesmál stepující profesor, ale jakýsi rytíř, který ho nazval ušmudlaným pacholkem.

Filch se zhluboka nadechl. A vydechl. A znovu nadechl.

Pak vykročil směrem k obrazu, aby ho alespoň poplival nazpátek.

Obraz zmizel.

Filch v záchvatu frustrace kopl do nejbližšího kbelíku. Ten však vyletěl do vzduchu, kde se otočil a převrhl se mu na hlavu.

Ozvalo se soucitné „Ooooch...“ od přihlížejících studentů.

Filch se nezmohl na jediné slovo.

19:00 – Vyhodnocení dne

Večer seděl Filch v komůrce a hladil paní Norrisovou.

„Dnešek byl příšerný,“ řekl jí.

Paní Norrisová zamrkala.

„Ale já to nevzdám,“ řekl odhodlaně. „Jednou je všechny dostanu. VŠECHNY. A až se to stane, budu se smát já!“

Paní Norrisová zavřela oči.

Filch přimhouřil ty své.

„Smějí se mi... ale jednou...“

Venku se ozvala obrovská rána a zvuk prchajících studentů.

Filch si povzdechl.

„...zítra začnu s přísnějším režimem.“

A samozřejmě, že nezačal.