Nějak se mi zalíbilo u nebelvírských chlapců, takže další jednodílovka do výzvy od Annieee686 je o této partě. Slibuju, že se jindy podíváme i směrem k jiným kolejím, ale o ztracených patronech, což je téma číslo 1 v únorové výzvě, jsem nemohla psát o nikom jiným. Takže tu dnes máme krátký střípek toho, jak se ztratili patroni... nebo ne?

🐕

Ložnice nebelvírských sedmáků byla v pozdních večerních hodinách překvapivě klidná. Harry a Neville seděli u malého stolku a hloubali nad úkolem do přeměňování. Seamus se rozvalil na své posteli a se zamračeným výrazem se snažil sepsat pojednání do bylinkářství, zatímco Dean ležel na zádech, skicák opřený o pokrčená kolena a hůlku zasunutou za uchem.

„Tohle je nesmysl," zamumlal Seamus a odhodil brk. „Jak mám napsat tři palce o využití asfodelu, když jediné, co o něm vím, je, že ho Snape kdysi zmínil v první hodině lektvarů?"

„Možná bys mohl zkusit Hermionu," navrhl Neville a ani nezvedl hlavu.

„Ale to je pak podvod," pronesl Seamus dramaticky.

Dean se uchechtl, ale než stačil cokoli říct, dveře do ložnice se rozrazily a dovnitř vtrhl Ron.

„Mám problém," oznámil zadýchaně.

Všichni zvedli hlavy.

„Je ti jasné, že pokud ten problém nemá něco společného s jídlem, nebude nás to moc zajímat?" poznamenal Seamus.

Ron ho ignoroval a místo toho se podíval na Harryho. „Nejde mi vyčarovat patron."

Harry zamrkal. „Dobře... a proč potřebuješ vyčarovat patrona teď?"

Ron zrudl. „No... prostě jsem... na někoho chtěl udělat dojem."

Seamus se okamžitě rozesmál. „To je ta nejhorší balící strategie, jakou jsem kdy slyšel!"

Neville se připojil se smíchem, Harry se snažil udržet vážnou tvář, ale koutky mu zacukaly.

„No tak, Rone," poplácal ho Dean po zádech. „Třeba se jen potřebuješ víc soustředit."

Aby to dokázal, sám sáhl po hůlce, zvedl ji a soustředil se na jedinou vzpomínku, která mu spolehlivě vykouzlila úsměv na rtech – na jistou usměvavou zrzku.

„Expecto Patronum!"

Nic.

V místnosti nastalo ticho.

„No... to není dobrý," poznamenal Dean.

Ron se na něj podíval. „Počkej, tobě to taky nejde?"

Dean zavrtěl hlavou. „To je divný. Harry?"

Harry si povzdechl, zvedl hůlku a pronesl zaklínadlo. Okamžitě se objevil jeho stříbrný dvanácterák a klidně se rozhlédl po místnosti. Neville to zkusil hned po něm a jeho patron – hrdý lev – poskočil po podlaze. Seamusova liška udělala elegantní otočku a pak se mu obtočila kolem nohou.

Dean a Ron si vyměnili nervózní pohled.

„Takže... co se sakra děje?" zeptal se Ron.

„To bych taky rád věděl," zamumlal Dean.

Jelikož se Ronovi nepodařilo zjistit odpovědi na své otázky v chlapecké ložnici, setkal se o hodinu později ve společenské místnosti s jeho kamarádkou Hermionou. Sice měla plné ruce práce, ale pokud po ní nechtěl napsat esej na lektvary, nehodlala ho poslat k šípku. Naopak, když už zjistila, co potřeboval, se zamyšleně mračila.

„No," řekla nakonec, „pokud mě paměť neklame, vaši patroni jsou psi, ne?"

Ron se zatvářil podezřívavě. „No jo..."

Hermiona se usmála. „A není možné, že se prostě jen šli někam vyvenčit?"

Ron se zamračil. „Hermiono, tohle je nesmysl."

„Vážně?"

Dean, kterého taktéž zajímalo, proč jeho patron zmizel, si povzdechl. „Dobře, takže tvrdíš, že naši patroni prostě někam odběhli? A co máme dělat? Zavolat je zpátky písknutím?"

„Zkus to," pokrčila Hermiona rameny. „Ale myslím, že stejně budou tam, kde budou chtít být."

Dean a Ron si vyměnili pohledy, ale nakonec to vzdali. Bylo už pozdě a nemělo smysl pobíhat po hradě a hledat dva ztracené patrony.

Druhý den ráno se odpověď našla tak docela sama.

Skupina nebelvírských chlapců mířila zrovna na snídani. Ron celou cestu zíval, Harry měl nakřivo brýle, Neville o čemsi debatoval se Seamusem a Dean bloudil v myšlenkách a snech, jako by snad ještě nebyl dostatečně vzhůru.

Naplno se probral se až ve chvíli, kdy jeho pozornost upoutala scénka před Velkou síní.

Paní Norrisová sprintovala po chodbě jako o život. To samo o sobě nebylo nic divného. Divné bylo, že za ní letěly dva stříbřité stíny.

„To si děláš srandu," hlesl Ron a zastavil se tak prudce, že do něj Harry vrazil.

Baset a jack russell teriér – jejich vlastní patroni – nadšeně pobíhali po chodbě, štěkali jako na lesy a zdálo se, že se královsky baví tím, že nahánějí školní kočku.

Paní Norrisová měla chlupy vztyčené jako dikobraz a v panice kličkovala mezi sloupy, zatímco její majitel, pan Filch, za ní klopýtal a mával rukama.

„Nechte moji kočičku na pokoji, vy proklaté... vy... vy... MAGICKÉ NEMRAVNOSTI!" křičel a snažil se zadržet stříbrné psy, ale jeho ruce jimi jen neškodně procházely.

Dean se chytil za čelo. „Takže... oni se vážně jen šli proběhnout."

Ron zavrtěl hlavou, ale koutky mu cukaly. „Vyvenčit se, jak říkala Hermiona."

„Vyvenčit se..." zopakoval Dean a zahleděl se na svého baseta, který v tu chvíli ladně sklouzl po leštěné podlaze a s rozverně zakloněnou hlavou zavyl.

„Takže žádný patron není ztracený," pronesl Ron a poplácal Deana po rameni.

Dean přikývl a se smíchem dodal: „Jen si prostě potřebovali na chvíli užít svobodu."

„To se docela povedlo," zachechtal se Seamus, zatímco se dal opět do chůze. Ani štěkající patroni totiž nedokázali zahnat hlad.

Harry si po jeho boku odkašlal. „To říkáš vždycky, když se něco zvrtne."

„To je fakt," uznal Seamus pohotově. „Mám rád, když se dějí neobvyklé věci. Co to bude příště? Budeme hledat Nevillův Mimbletus Mimbletonia?"

Neville zbělal. „To ne! Pan Mimbly je dost velký na to, aby se neztrácel."

Ron protočil oči a zamířil do Velké síně. „Jdeme se najíst, než nás Filch prohlásí za spolupachatele."