Co jsi mi to udělala?
Zničilas mě zevnitř.
City rozdrásaly mě,
teď já drásám tělo mé.

Nejím, nespím, naříkám.
Své slzy pořád polykám.
Můj život smysl nemá,
proto jsem teď tak němá.

Další rána, další řez,
nebolí to, ani trochu.
Mé myšlenky a oči
jsou černější než bez.

Možná jsem se spletla.
Možná nejsi láska má.
Proč se musím zamilovat do někoho,
kdo mou duši jen trhá
a slitování nemá?

Když se tak zamyslím,
tak už nemám nikoho.
Nedošlo mi, že jsi byla
moje jediná kamarádka.
Milá.
Pravá.

Kamarády opustila jsem,
stejně jsem jim nevěřila.
Věřila jsem jen tobě,
dokonce víc než sobě.
Teď už nevěřím nikomu.

Možná jsem se měla podvolit.
Přiznat svoji chybu.
Usmířit se s tebou dřív,
než došlo k tomu hroznému činu.

Až teď mi došlo,
že jsem kamarády neměla,
bavili se se mnou kvůli tobě,
já vůbec oblíbená nebyla.

Neměla jsem se splést,
ale řízla jsem níž než obvykle.
Zpanikařila jsem, neřekla jsem to.
A to mi bylo osudné.