Jak se mi to mohlo podařit? Už třetí den po sobě jsem zaspala. Doběhnu až ke své školní skřínce, odkud si chci vzít učebnice, a po jejím otevření na mě vypadne obálka, na které je napsáno: PRO KRISTÝNKU. Rozšířím oči údivem a zalapám po dechu. Kdo by mi mohl něco psát? Nemám ale čas to zkoumat, strčím si obálku do přední kapsy kabelky a rozhodnu se, že si to přečtu až v klidu doma, i když mi dopis nedá chvilku klidu a musím nad ním celé vyučování přemýšlet.

Jen co příjdu domů, pospíchám do svého pokoje, abych konečně mohla otevřít tu tajemnou obálku. Tašku hodím do kouta a uvelebím se na posteli do tureckého sedu. Pomaličku rozlepuju cíp obálky tak, aby se neroztrhla, a při tom se nervózně vrtím. Dopis otevřu a velkolepě z něj vyndám papír, jako kdyby na sobě měl nést celé tajemství světa, a v hlavě si přehrávám famfáry. Rozložím psaní a začtu se do jeho obsahu.

Ahoj Týno,

vím, že je to trochu klišé, ale to, co zde píšu, se ti už dlouho bojím říct do očí. Moc se mi líbíš a chtěl bych tě poznat blíž. Pokud chceš vědět, kdo jsem, přijď zítra ve tři ke tvrzi.

S láskou,

tvůj tajný ctitel.

„No, vážně je to klišé," povzdechnu si, „ale co jsem čekala."

Přesto jsem rozhodnutá, že se tam vydám. Zvědavost by mi nedala spát a navíc se s ním můžu vidět jen jednou, a když to bude špatný, už se s ním víckrát nemusím potkat. Navíc, podle toho, že mi píše dopis, a k tomu vlastnoručně, a zve mě na dávno opuštěnou tvrz, co se tyčí na kopci nad naší vesnicí, hádám, že má rád historii, a tak se snad aspoň chvilku budeme mít o čem bavit. Třeba to nakonec vážně bude zábava a já poznám někoho nového. Možná už ho dokonce i znám a je to někdo z mých přátel, který se mi jen bojí říct, co ke mně cítí.

Myšlenky na tajemný dopis a jeho odesílatele mě pronásledují až do druhého dne, kdy už ztěžka šlapu do kopce a nadávám si, že jsem se na to měla vykašlat. Nakonec se ale dobelhám až na vrch a tam už na mě, opřený o zeď tvrze, čeká můj tajný odesílatel dopisu. Rychle přemítám v hlavě odkud ho znám, než si vybavím, že je to Tomáš, kluk, co chodí o ročník výš.

Když si mě všimne, roztáhne pusu do širokého úsměvu, díky čemuž mi ukáže jeho dokonale rovné bílé zuby. Na nose mu tancuje spousty pih a propaluje mě bystrýma, zářivě smaragdovýma očima. Konečně se pohne od zdi a během toho, co jde ke mně, si vítr hraje s jeho blond vlasama, které se mu lehce nepoddajně kroutí téměř až k ramenům.

„Děkuju, žes přišla. Jsem vážně moc rád," promluví nakonec a já mu tiše odvětím něco v tom smyslu, že děkuju za pozvání, a nervózně si hraju s prstýnkem na ruce. Nastalé trapné ticho naštěstí ukončí nabídkou k prohlídce tvrze. Dříve prý patřila jeho rodině, než byla zabavena, ale stále od ní mají klíče a o její historii toho ví mnoho. S nadšením nabídku příjmu, protože o minulosti tohohle chátrajícího sídla jsem se už dlouho chtěla dozvědět víc.

Procházíme místnost po místnosti a já se zatajeným dechem poslouchám Tomášovo okouzlující vyprávění o místní historii. Nakonec mě vezme do sklepních prostor, kde prý byla hodovna a hned vedle ní mučírna. Nemůžu uvěřit tomu, že lidé v té době byli tak krutí. Se zájmem vstoupím dovnitř a hned se za mnou zabouchnou dveře, ve kterých rychle zarachotí klíč.

„Co blbneš? Proč nás tu, pro boha, zamykáš?" vyjeknu vyděšeně a snažím se nepanikařit. Tomáš se ale jen zasměje a otočí se na mě. Jeho roztomilý úsměv se změní do přímé linky a panenky v očích se mu roztáhnou tak, že okolo nich zůstane jen tenký temný proužek jedovatě zelené. Okamžitě vypadá jako socha vytesaná z kamene.

„Nevěřím tomu, že to bylo tak jednoduché," vypraví ze sebe krutým tónem, přitom nenávistně mhouří oči a obočí má stažené k sobě. Vyrazí ke mně a prudce mě přitáhne za zápěstí k sobě, až při tom vyjeknu bolestí. Obtočí se kolem mě jako had a pevně mě sevře, abych se nemohla pohnout. Moje záda si tlačí na svou hruď a jednou rukou drží ty mé. V druhé ruce se mu třpytí ostrá čepel a cítím jeho dech na mém krku.

„Tvůj tatínek by měl zažít, jaké to je přijít o všechno. Stejně jako o vše přišel ten můj, když ho tvůj fotr připravil o práci," zafuní mi divoce do ucha a mě polije ledový pot.

„Kvůli práci se přece lidi nezabíjejí," snažím se ho zadušeně přesvědčit.

„Normální lidi to možná nedělají, ale já musím. Táta strašně trpí, takže tvůj, kterej za to může, bude taky. Nadechni se, brouku, je to naposled."