Válím se na posteli s knížkou v ruce, ale nedokážu se na čtení soustředit. Místo toho mi hlavou lítá jedna myšlenka za druhou. Můj pohled padne na mého kocoura, který se líně líže na pacce a nahřívá si svůj rezavý kožich na parapetu, do kterého se opírá přímé letní slunce.

Mezi oranžovými chlupy se mu místy zaleskne nějaký do zlata a na bříšku mu září čistě bílá srst, kterou zdědil po své mamince. Jakoby ucítil můj pohled, podívá se mi zpříma do očí, a já vidím ty jeho blankytně modré, co jsou u koček tak velkou vzácností. Jaká škoda, že on sám je nikdy neuvidí a že svůj kožíšek může spatřit jen jako šedý, bez jediného nádechu nádherné barvy.

Prudce trhne hlavu a ladným skokem přistane na podlaze. Dojde až ke dveřím a podívá se na mě tak, jako by mi vyčítal, že jsem se ještě nezvedla. Otráveně si vzdychnu a nechám se jím vést. Následuju kocoura až do nedalekého lesa. Je tam příjemný chlad a samý stín, což je úleva proti tomu, jak je v okolí. Mikeš mě vede už dost dlouho a já začínám mít strach. Co když jsem si to jen všechno špatně vyložila, teď tu jak blázen pronásleduju kočku a už nenajdeme cestu zpátky domů?

Než se ale rozhodnu cestu vzdát a pokusit se vrátit domů, objeví se mezi stromy rozpadlá chatka, v jejíchž dveřích se mihne rezavý ocas. Seberu všechnu odvahu, vyrazím za ním a při tom doufám, že mi ta barabizna nespadne na hlavu.

Vejdu dovnitř a překvapivě nevidím pomalu na krok. Teď už mi Mikeše není líto, že nevidí barvy, protože já je v té tmě nevidím taky. Místo toho mu závidím, že se jeho oči umí přizpůsobit a dokáže se tu orientovat. Najednou se mi o nohy začne něco otírat a už skoro začnu ječet, že tu jsou myši, když v tom se ozvou zvuky, které by ti šedí hlodavci rozhodně vytvořit neuměli.

„Mikeši, ty máš koťátka?" vyjeknu nadšeně a dřepnu si k nim, abych je mohla pohladit.