Můj děda, Franta Popelka, sedával na kraji mé postele pokaždé, když jsem u něj jako malý přespával. Vždycky mě chodil uspávat místo babičky. Zachumlal mě do nadýchané péřové pokrývky až po krk a sám se pohodlně usadil, aby byl připravený na dlouhé vyprávění svých výjimečných dobrodružství.

Nikdy mi nepředčítal z knih, ty nejzajímavější příběhy se odehrávaly přímo v jeho hlavě. Staly se, když spal přesně pod tou peřinou, kterou mě u něj doma pokaždé přikrýval. Když usnul, mysl ho přenesla do tajemného světa fantazie. To, co se v jeho snech odehrálo, si pečlivě zaznamenával, aby mi to potom mohl povědět. Jeho příběhy jsem miloval a toužil jsem po tom, abych měl podobné zážitky.

Vykládal mi o tom, jak létal na obrovském motýlovi, jak zápasil s Lochneskou příšerou a ta mu za to sežrala boty. Někdy byl velký jako obr a snažil se nikde nikoho nezašlápnout, jindy byl malý jako mraveneček a prozkoumával svět tak, jak ho nikdo jiný neviděl. Jednou se proměnil v astronauta, jehož úkolem bylo seskládat nová souhvězdí, a potom se stal zase neohroženým pirátem, který se na moři podle těch souhvězdí řídil, aby bezpečně našel pustý ostrov s pokladem.

Dědečkovo vyprávění bylo vždycky tak reálné, že jsem měl pocit, jako bych tam byl. Povídal mi příběhy tichým sametovým hlasem, který vždycky zrychlil a zesílil, když se dělo něco akčního. Já ho celou dobu pozoroval skoro bez mrknutí oka a nechtěl jsem, aby ty chvíle skončily.

Tohle mé přání ale zůstalo nevyslyšeno. Jednoho dne mi maminka, se slzami v očích, oznámila, že dědeček zemřel. Já chtěl v tu ránu zapomenout na všechno, co mi kdy pověděl, na celý svět fantazie. Tak strašně mě bolela každá vzpomínka a probrečel jsem spoustu nocí.

K babičce jsem odmítal jezdit, i když z toho byla velice smutná. Já to ale nedokázal. Když jsem slavil své desáté narozeniny, přijela nás navštívit ona. Věděla, že by mě jinak neviděla a přivezla s sebou obrovský dárek.

Rozbalil jsem všechny balíčky a ten od babičky jsem si nechal až na konec. Když jsem se k němu propracoval, z roztrženého papíru na mě vykoukl cíp dědečkovy kouzelné peřiny. Z očí mi vytryskly slzy a utekl jsem do pokoje s rukou přes pusu, co měla zabránit vzlykům.

Babička za mnou pomalým krokem přišla i s onou peřinou a chlácholivě mě pohladila po hlavě.

„Vím, že to bolí. Věř mi, že i mě, a moc. S dědečkem jsem strávila celý svůj život a udělal mi ho krásný. Taky bych s ním chtěla být. Tak strašně mi chybí a už se nemůžu dočkat, až se s ním jednou zase uvidím. František mi ale už od tvého narození pořád vykládal, že v den tvých desátých narozenin musíš spát přímo pod jeho peřinou," dořekla babička a utřela si oči smáčené slzami.

Uvědomil jsem si, jak moc je to bolestivé i pro ostatní. Chtěl jsem udělat babičce radost a nechal se od ní přikrýt tak, jak to dělával děda. V ten okamžik mi ztěžkla víčka a já začal usínat.

„Otevři svou mysl, chlapče. Neboj se pustit do sebe kousek čisté fantazie," ozval se tiše známý sametový hlas, který jsem tak strašně dlouho neslyšel.

Snažil jsem se ten hlas poslechnout a z temnoty se vynořila pestrobarevná louka. Ležel jsem uprostřed nádherných květin, a když jsem se posadil, uviděl jsem toho nejlepšího stařečka na světě.

„Já to věděl. I když máš příjmení po otci, stejně budeš vždycky Popelka. Vítej v našem světě snů, který se dědí z generace na generaci," zavýskl si spokojeně a já se mu rozeběhl do náručí.

Dědu jsem ve snech potkával noc co noc a zažíval podobná dobrodružství jako kdysi on. Postupem času jsem se dokázal do tohohle světa dostat i bez kouzelné peřiny. Dospěl jsem, našel jsem si krásnou ženu, která mi porodila dva úžasné syny s moc velkou fantazií. Každý večer jsem u nich sedával a vyprávěl jim příhody z předchozí noci. Uspával jsem je přesně tak, jak jsem to měl jako malý nejraději.

A dnes jsem se dočkal toho dne, na který jsem se roky tolik těšil. Můj starší syn Filípek slaví své desáté narozeniny. Večer po oslavě utíkám otevřít starou skříň, která je raději zamčena a její klíč nosím na krku jako přívěsek. Tahle skříň totiž ukrývá ten největší poklad, jaký jsem kdy poznal, starou peřinu.

Láskyplně ji vezmu do náručí a hrdě ji nesu k Filípkovi do pokoje. Když ho s ní přikrývám, povím mu slova, kterými mě děda tenkrát pozval do toho nejkrásnějšího místa. Rychle utíkám do své postele a snažím se usnout dřív než on.

Proberu se na louce, kde už stojí stařeček, který od jeho smrti nezestárl ani o den, a společně čekáme na Filípka, který se vzápětí objeví.

„Vidíš, dědo, i když má jiné příjmení, pořád je tak trochu Popelka," usměju se na něj pyšně a on si utírá slzu dojetí. 

Tahle povídka je moje srdcovka a patří k mým nejoblíbenějším příběhům v celé sbírce. Několik odstavců jsem musela kvůli překročení počtu slov smazat, ale i tak doufám, že se na vás přeneslo trocha dojetí. Přáli byste si taky vrátít se do dětských let a mít svou kouzelnou peřinu?