Otevřu oči, do kterých mi zabodají ostré sluneční paprsky, vyhrabu se z rozpadlých sutin a rychle pohlédnu na mladíka ležícího opodál. Je sice v bezvědomí, ale je mimo ohrožení života a už by se mu nemělo nic stát. Stihla jsem ho odstrčit včas, jinak by ho bílá dodávka rozmáčkla o betonový plot.

Teď musím zmizet, než si mě někdo všimne. Už je to vše v lidských rukách, já své poslání splnila. Rozeběhnu se za roh, rozhlédnu se kolem sebe a soustředím se na vyvolání svatozáře, která mě pro lidské oko zahalí do roušky neviditelnosti.

Roztáhnu svá zářivě bílá křídla, odrazím se od země a zamířím do naší základny. Prostoupím zlatou bránou a vejdu do místností plné hemžících se strážců v bílých hebkých hábitech.

„Esme, dobrá práce. Dneska se ti to povedlo, bez tvé pomoci by byl ten kluk mrtvý. Gabriel říkal, že teď bude Jonáš týden v bezpečí a nemáš si o něj dělat starosti. Než ho půjdeš zase aktivně chránit, máš na starost nováčky," obejme mě s úsměvem Donel a zavede mě k výcvikové místnosti.

Dostanu na starost droboučkou dívku s černými vlasy, která se mi představí jako Halliza. Trénuju ji celý týden ve všech disciplínách, co bude potřebovat ve svém poslání chránit jednoho lidského tvora, který ji bude určený. Během té doby mi ale překvapivě vůbec nepřiroste k srdci, protože z ní cítím chlad a z očí jí září nenávist proti všem lidským tvorům.

Halliza totiž nechce marnit svůj život tím, že bude chránit někoho jiného, ale chce mít naprostou svobodu. Nechápe, jak je krásné někomu zachraňovat život. Jak je krásné držet ochrannou ruku nad někým, koho z celého srdce milujete, i když byste neměli. Když ale s tak úžasným člověkem, jako je Jonáš, trávíte celý jeho život, nejde to jinak.

Konečně nastalo úterý a já se vracím zpět na svět, abych plnila mou strážnou povinnost. Hallizu musím vzít s sebou, aby se podívala na to, jak ochrana vypadá v reálném životě a sama zkusila vyhodnotit nebezpečí. Sletíme společně před vchod nemocnice a čekáme až z ní Jonáš konečně výjde.

„Nikdy nevíš, kdy a odkud nebezpečí příjde. Musíš být za všech okolností plně soustředěná a využívat všech svých schopností. Zkus najít vhodné místo k pozorování a sleduj, jak se za určitých situací chovám. Zítra už tě nechám, ať si to vyzkoušíš," špitnu směrem k andělovi stojícímu vedle mě a nechám ho odletět.

Jonáš mezitím dojde až k přeplněnému autobusu a já ho celou dobu pronásleduju. Vejde dovnitř, ale nějaký chlap do něj omylem strčí, Jonáš zakopne a skutálí se ze tří schůdků. Než ale dopadne ven, postavím se před něj a zastavím jeho pád rukama.

On se okamžitě postaví na pevnou zem před autobusem, narovná si batoh na zádech a zkoumavě na mě pohlédne.

„Já tě znám! Kdo jsi?" zeptá se zamyšleně.

„Jmenuju se Esme a není vůbec zač. Mimochodem, právě ti ujel autobus."

Jonáš se otočí za sebe na zavřené dveře autobusu, který se právě rozjel ze zastávky, a mávne rukou.

„To nevadí, ten mě nezajímá tolik jako ty. Už jsi mě zachránila po několikáté, pokud se nepletu. Musíš být můj anděl strážný," zasměje se svému vtipu a já na místě ztuhnu.

„To byla jen legrace. Nemáš snad smysl pro humor? Nemusíš se hned tvářit jako kakabus," směje se dál a mě při tom pohledu zjihne srdce.

Nadechne se, aby něco řekl, ale v ten okamžik ho někdo prudce srazí pod rychle projíždějící auto. Zalapám po dechu a mým tělem projede vlna tak ostré bolesti, až mě srazí na kolena. Normálně nic necítíme, bolest přichází jen v okamžiku, kdy náš svěřenec zemře a odchází skrz nás na druhý břeh.

Vší silou se snažím zvednout hlavu, abych viděla, co se stalo, a nad sebou spatřím Hallizu se spokojeným ďábelským úsměvem.

„Moc se tak na mě nedívej. Dala jsem ti svobodu, měla bys děkovat. Navíc tě v podstatě odhalil a to je přísně zakázané. Myslím, že bych tě za to měla nahlásit. V tom případě bude můj skutek opodstatněný a nikdo mi nic neprovede. Nikdo nezjistí, jak moc ten ubohý lidský plevel nesnáším. Navíc, říkala jsi, že musíme být vždy ve střehu a ty ses nechala rozhodit, takže je to celé jen a pouze tvoje vina," zasměje se krutě a prudce vyrazí k nebesům.

Složím nešťastně obličej do dlaní a nechám svoje křídla, která postupně mění svou barvu ze zářivě bílé na temně černou, aby mě objala ze všech stran.

A máme tu poslední povídku. Doufám, že jste si čtení užili stejně jako já psaní. :)