Vstoupíme do místnosti plné lidí a tělem nám projíždějí vibrace od hlasité hudby, která je na můj vkus příliš přebasovaná. Uprostřed pokoje se opilé holky snaží o svůdné tancování, i když vypadají spíš komicky, a u toho je pozorují s pivem v ruce kluci, kteří stojí u zdi a čekají frontu na to, aby se mohli předhánět v tom, kdo vydrží dýl dělat stojku na sudu a přitom do sebe lít alkohol.

„Páni, to je ale divočina," zavýskne radostí moje nejlepší kámoška a popadne mě za ruku, aby mě protáhla davem do vedlejší místnosti. Následuju její třpytivé šaty a přitom se snažím do nikoho nevrazit. Na gauči sedí partička lidí, kteří hrajou flašku a na druhé straně pokoje se odehrává souboj v beerpongu.

„Dámy," ukloní se před námi nějaký tmavovlasý kluk a vrazí nám do rukou skleničku s colou a zase zmizí. S pochybami si pití ucucnu a zjistím, že je cola vážně smíchaná s rumem. Ale co už, když jsem tu, tak snad jedna sklenička neuškodí.

Z dálky se ozve tleskání a povzbuzování, načež se na sebe se Simčou udiveně podíváme a vydáme se podívat, co se děje. Dojdeme do kuchyně, kde nějaká zrzka tancuje na lince a všichni jí pozorují a fandí jí.

Když si nás ta dívka všimne, ukáže na Símu a naznačí, aby přišla k ní. Simča se zaculí a začne se k ní s úsměvem od ucha k uchu prodírat a vyleze na pult. Nevím, jestli se holky znají, ale hned se začnou vášnivě líbat a pak společně pokračují v tanci. Přitom bych řekla, že Simona ještě rozhodně opilá být nemůže.

Je to tady šílený, přímo divočina, jak řekla má kámoška, když jsme sem přišli. Vážně to není nic pro mě. Rozhodnu se najít koupelnu a pak pomalu vyrazit zpátky na svou kolej. Začnu prohledávat celý dům, ale nějakým záhadným způsobem se mi místo do koupelny, podaří dojít na obrovský balkón. Zase zapracoval můj skvělý orientační smysl, povzdechnu si. Ale výhled je tu nádherný, pode mnou se rozkládá celé krásně osvětlené město. A já se do toho pohledu naprosto zamiluju.

Nakonec ale uznám, že je vážně na čase odejít, a otočím se směrem ke dveřím, odkud mě ale bedlivě pozoruje nějaký vysoký blonďák.

„Co tu děláš? Nevíš, že se sem nesmí chodit?" zeptá se ostře, ale jeho pohled je laskavý.

„Promiň, jsem tu poprvé, nevěděla jsem to a zabloudila jsem sem," vykoktám ze sebe a chci rychle odejít, ale ten kluk mi zarazí cestu. Chytí mě za tvář a zkoumavě nakloní hlavu.

„Teď už nechoď, když jsi tady. Budu rád za malou společnost. Párty mám rád, proto je pořádám co nejvíc to jde, ale vždycky si po chvilkách potřebuju odpočinout od toho hluku a dát si aspoň v klidu čouda. Dáš si taky?" sáhne si do kapsy a vyndá krabičku cigaret, kterou ke mně vzápětí natáhne, abych si nabídla.

„Nekouříš?" pozvedne obočí, když ho odmítnu zakroucením hlavy.

„Ne," špitnu tiše a opřu se o zábradlí na konci balkónu, abych se mohla dívat raději na město, než na toho podivného kluka.

„Jsem Tomáš," prohodí ledabyle, „ty jsi Valerie, co? Všiml jsem si tě už na přednáškách."

„Ty jsi ten kluk, co vždycky spí v první lavici na stole s kapucou na hlavě," vyhrknu, když si rozvzpomenu odkud ho znám.

„K tvým službám," zaculí se na mě, „ty jsi zase ta šprtka, co ví vždycky všechno, co? Ale musím říct, že na to, jak si chytrá, tak jsi i hezká, což nebývá obvyklé."

„No jo, myslím, že je na čase jít domů, chtěla jsem jít už dávno," vypadne ze mě a opustím balkón, i když na mě Tomáš volá, ať se ještě zdržím. Prolezu celým tím mumrajem, co se odehrává v domě a vyjdu na čerstvý vzduch. Úlevně si vydechnu a vydám se do prázdných městských ulic, kde postupně utichnou tóny dunící hudby.

Najednou ucítím, jak mě někdo strhne za ruku do temného zákoutí a přirazí na studenou zeď.

„Ale, ale, copak nám tu dělá taková kočička sama pozdě večer," zašeptá mi kdosi cizí slizkým hlasem do ucha a snaží si rukou prodrat cestu do mých kalhotek. Snažím se vzpouzet a odstrčit ho, ale vůbec se mi to nedaří. Volám o pomoc, ale v okolí neslyším nikoho, kdo by mě mohl zachránit. Když už boj začnu vzdávat, ozve se hlasitá rána a útočník se sesype na zem.

„Šprtka a neví, že by neměla v noci chodit sama," zakroutí hlavou Tomáš a zahodí kovovou trubku na zem.

„Říkal jsem, ať neodcházíš, měl jsem strach. Dneska spíš u mě, nikam už tě samotnou nepustím a máme volný jeden pokoj. Poděkovat mi můžeš zítra na rande," řekne sebejistě a přehodí mi kabát přes promrzlé ruce.