Bermudský trojúhelník je pro lidi neřešitelnou záhadou, pro mě je to ale domov. Pod vodní hladinou se zde nalézá utajovaný světadíl, na kterém žijeme my, poloviční mořští tvorové, poloviční lidé. Noc co noc se celý kontinent vynoří z vody a se svítáním se zase ukryje. Proto se zde lidé ztrácejí, protože nás objeví. Nemáme na výběr, nemůžeme je nechat jít. Někteří z nich však mají to štěstí, že mají v hluboko v genech stopy po našich předcích a dokáží s námi žít. Potom je volba na nich, buď se přizpůsobí našemu žití, nebo budou mez milosti popraveni.

Přes den si užíváme svobody, které nám nabízí hlubina. Můžeme plavat i chodit po dně, dokážeme spolu komunikovat telepaticky a každý disponuje magií ovládající vodní živel. Po setmění už se zase všichni nemůžeme dočkat na vynoření a čerstvý vzduch, který naplní naše plíce.

Nikdy nepotřebujeme spát a čím jsme starší, tím naše moc sílí, ale já jsem výjimkou. Už ve svých dvaceti letech patřím mezi nejmocnější a tak už teď patřím k ochráncům. Mojí prací je hlídat bezpečnost a utajení kontinentu před lidmi. Jakmile se dostanou na hranici trojúhelníku, začínáme s vlnobitím, pokud se dostanou i přes to, donutíme proudy, aby je zavezly přímo k nám a nastává chvíle osudu.

Vylezu na vysokou věž tyčící se daleko nad zbytkem pevniny. Akorát včas, nastalo stmívání a my se prudce ženeme na hladinu. Vynoříme se ven a po tváři se mi rozlije blažený úsměv, který ale trvá jen do doby, než si všimnu lodě blížící se k našemu břehu. Už je příliš pozdě na to, snažit se je odehnat. Nechám vystřelit z vody několik velkých rukou, které z lodi vyzvednou ty nešťastné zbloudilce, celkem jich je pět. Na každé dlani sedí jeden muž a všichni kromě jednoho na mě vytřeštěně hledí.

„Vítáme vás u nás doma. Je mi vážně moc líto, že to bude s největší pravděpodobností poslední místo, které uvidíte, ale my nemáme na výběr, nemůžeme se nechat prozradit," zvolám do trychtýře vyrobeného z vody, který zesiluje můj hlas tak, aby mě slyšeli.

Muži choulící se přede mnou strachy začnou jeden přes druhého hlasitě pořvávat, že by nás nikdy neprozradili a prosí o slitování a propuštění zpátky do lodi. Jenže my se už několikrát slitovali a pokaždé to dopadlo prozrazením kousku našeho tajemství.

„Dlaň, ve které právě sedíte je vaším soudcem a osudem. Pokud v sobě máte kousek našeho genu, bude vám u nás nabídnut krásný život, ale jestli jste čistí lidé, prsty vás pevně sevřou a už nepustí. Tak pojďme na to," řeknu co nejmilejším tónem a pokusím se na ně usmát, i když vím, že si o mě myslí, že jsem pouhá bezcitná zrůda.

Přejedu muže pohledem a zaseknu se u toho posledního, nejmladšího. Srdce se mi silně rozbuší a všechno okolo zmizí. Na hlavě mu září zlatavé vlasy a probodává mě pohledem azurově modrých očí, které v sobě neskrývají ani nenávist ani strach, jako výrazy jeho přátel, ale jen pouhé smíření. A já poprvé ve svém životě zažiju lítost nad člověkem a popadne mě touha ho zachránit. Teď už je ale pozdě, všichni už čekají na chvíli osudu.

Natáhnu před sebe rozevřenou dlaň a plně se soustředím na její střed, zvednu oči k mužům a pokrčím prsty rukou v pěst a vodní ruce mé gesto poslušně napodobí. Všechny zůstanou pevně stisknuté a zřítí se zpět do hlubin vod, až na jednu, která se k nám přiblíží a toho krásného mladíka postaví přímo přede mě. Konečně vydechnu, aniž bych věděla, že jsem celou dobu zadržovala dech.

„Výborně, patříš mezi nás. Nyní máš tři dny na to, rozhodnout se, jestli chceš zůstat. Přímo tady, na věži budeš mít nachystaný pokoj," promluvím k němu klidným hlasem a zavedu ho k jeho nové místnosti.

„Zůstaň," vyšlu k němu telepaticky a on zalapá po dechu, „taky tak umíš komunikovat. Stačí si představit slova a k někomu je vyslat. S trochou cviku se ti to jistě podaří."

Sejdu dolů z věže a zalezu do svého domu. Nastalo svítání, a tak mě čeká chvíle zaslouženého klidu. Natáhnu se na pohovku, zamyšleně se zadívám na stop a nemůžu se zbavit myšlenek na toho člověka.

„Odpovíš mi na pár otázek?" zazní mi neznámý hlas v hlavě a já se musím zaculit.

„Na cokoliv."

Povídáme si celé tři dny a já Radimovi naprosto propadnu a poprvé za celý svůj život cítím zamilování. Pevně věřím v to, že si vybere život.

„Můžu mít před volbou jedno přání?" zeptá se a po mém souhlasu mě požádá, abych přišla. Vyhrabu se po točitých schodech na vrch věže a čísi ruce mě rychle obepnou zezadu.

„Vybral jsem si smrt, ale i pro tebe za to, cos provedla mým přátelům," zasyčí mi do ucha a mezi žebry mi projede ostrý nůž.