Tak je to tady, poslední den dovolené. Stisknu nervozitou pevně čelist a snažím se na to nemyslet. Johanka mezitím balí veškeré věci do kufru a každou chvíli po mě rádoby nenápadně pokukuje. Podívám se na sebe do zrcadla, urovnám si límeček na letní košili a vyroluju si dlouhé rukávy po lokty.

„Děje se něco, beruško? Už máš sbaleno?" zeptám se s nuceným úsměvem, když po mě znovu hodí pohledem.

„Nic, co by se mělo dít?" řekne, jak nejnevinněji dokáže, ale mezi obočím ji naskočí drobná vráska a hned jak domluví, si zkousne spodní ret. Něco se přece jen děje, vždycky to na ní poznám.

„Jsi nešťastná z konce dovolené a nervózní z dlouhé cesty domů, co? Taky jsem z toho vždycky strašně vystresovaný," prohodím směrem k ní a ona jen něco zamručí. Nakonec dobalíme všechny věci, raději překontrolujeme všechny zásuvky a skříně a vydáme se k autu. Naskládám do něj kufry a otevřu dveře u spolujezdce, aby si mohla Johanka pohodlně nastoupit.

„To se ani nepůjdeme podívat na molo? Vždyť zrovna vychází slunce, myslela jsem, že tam ještě budeme chtít zajít," vykoktá překvapeně a když jí odvětím, že musíme jet, abychom přijeli domů brzo a měli ještě volný večer, jen protočí očima a naštvaně je přivře do tenké škvírky.

„Tak fajn," vyprskne a vleze dovnitř auta. No, takhle jsem si dnešek vážně nepředstavoval. Vůbec nechápu, co jí přeletělo přes nos, na východ slunce jsme se chodili dívat každý den a na dnešek mám ještě jiné plány. Polknu na prázdno, když pomyslím na to, co nás ještě čeká.

Celou cestu až do Čech Johanka zarytě mlčí a dívá se z okýnka, jen aby si mě nemusela všímat. Atmosféra mezi náma je čím dál hustší a mě pořád nenapadá, co jsem provedl. Dneska to vážně nepotřebuju.

„Tak co se děje?" vypadne ze mě konečně, po několika hodinách mlčení. A ona se na mě podívá tak, že nevím co si myslet.

„Našla jsem ten prstýnek. To se děje," vyhrkne rychle a v zarudlých očích se jí zatřpytí slzy, „chtěla jsem udělat doma pořádek v šatníku a našla jsem tam tu krabičku. Prostě jsem neodolala a podívala jsem se dovnitř. Já si prostě celou dobu myslela, že mě na dovolené požádáš o ruku! Ale to ty ne, děláš, jakoby se nic nedělo."

„Hotový Sherlock, jako vždycky," špitnu tiše pro sebe. Za každé situace mě Johanka prokoukne a to jsem si přitom myslel, že se mi tohle podařilo zatajit.

„Tak fajn, jsme tu. Poslední zastávka na naší dovolené. Když bys nebyla nedočkavá, tak jsi mohla mít celou dobu dobrou náladu. Chtěl jsem tě požádat na místě, kde to máš nejraději."

Zastavím před rozlehlým kopcem s rozhlednou, kam jsme s Johankou často chodívali na rande, když jsme spolu začínali chodit. Vystoupím z auta a zkontroluju si, že mám v kapse maličkou černou krabičku. Otevřu dveře spolujezdce a pomůžu Johance s vystoupením.

Ruku v ruce vyšlapeme nahoru na rozhlednu zrovna v dobu, kdy se nebe začne barvit červánky a vítr Johance lehce čechrá tmavé vlnité vlasy. Už se nedívá naštvaně, ale oči jí září jasně modrou barvou nesoucí v sobě všechnu lásku a očekávání. Plné rty se jí nervozitou chvějí a snaží se usmívat, ale dojetím se jí to moc nedaří. Oba víme, co teď nastane a já si nikdy nebyl jistější tím, co chci udělat.

Chytím jí za obě ruce a kleknu si před ní na jedno koleno. Celou dobu jí probodávám pohledem a snažím se vyslovit ta slova, která se mi derou na jazyk a změní celý můj život. Vytáhnu z kapsy krabičku a nadzvednu její víčko, aby byl vidět obsah.

„Johanko, miluji tě už spousty let z celého svého srdce. Miluji tě i přesto, že si tak ráda hraješ na Sherlocka Holmese a úplně pokaždé odhalíš mé plány. I když se je snažím plánovat sebe líp, i když je plánuji celé měsíce a snažím se být co nejmíň nápadný. Miluju to, jak jsi na všechny milá a hodná, miluju tvůj smysl pro humor i to, jak se se snažíš vařit, i když mám někdy pocit, že vybuchne celá kuchyň. Zbožňuju to, jak si strašně nemotorná a je to fakt hrozně roztomilý. Miluju všechny tvé chyby i to v čem nad ostatními vynikáš. A ještě víc bych tě miloval, když bys měla moje příjmení. Johanko, staneš se mou ženou?"

Johanka se místo odpovědi rozbrečí a padne mi do náručí.