Prudce ze sebe skopnu deku a rychle vyletím z postele. Nadšeně doběhnu ke kalendáři a nakreslím tam poslední chybějící křížek. Konečně jsem se dočkala posledního dne v práci a už se na to otřesné místo nikdy nevrátím. Ze začátku mi tam všechno připadalo skvělé, zábavní kolegové, úžasný šéf a vcelku příjemná práce, u které rychle utíkal čas. To všechno však trvalo pouze do doby, než mi skončila zkušební lhůta. Najednou jsem měla plno přesčasů, i když to na platu nebylo vidět, a šéf si na mě zasedl, jelikož mu někdo z mých spolupracovníků zanášel.

Po několika měsících jsem se kvůli práci pomalu zhroutila, a když si mě zavolal šéf na kobereček kvůli věci, která se nestala, rozhodla jsem se dát výpověď. Bylo to sice neplánované a vůbec jsem nevěděla, co si do budoucna počnu, ale najednou ze mě spadl obrovský balvan a já se mohla po dlouhé době plně nadechnout.

Dneska nadešel poslední den před skončením mé výpovědní lhůty a zítra už na mě čeká nové pracoviště s lepší pracovní dobou, vyšší mzdou a náplní práce, která je mi mnohem bližší. S takhle skvělou náladou už jsem se neprobudila ani nepamatuju, dokonce jsem vstala bez budíku. Pustím si nahlas muziku a tancuju s kartáčkem v puse po celém baráku a přitom přemýšlím, nad tím, co si vezmu večer na sebe, protože mě čeká romantická večeře s manželem na oslavení posledního dne v práci.

Čas rychle utíká a já si nevšímám ponurých obličejů, které na mě od rána míří a těší se, až konečně odejdu. Sepisuju poznámky pro mého nástupce a snažím se ignorovat to, co se kolem mě děje. Nakonec mě ale z mého soustředění vytrhne odkašlání a zvednu pohled od papíru.

„Je mi líto, že odcházíte, ale naprosto Vás chápu. Omlouvám se za to, jaké chování jsem vůči Vám měl a že jsem Vám nevěřil. Dozvěděl jsem se, že to byly všechno lži, ale moc dobře vím, že už je pozdě na to, abych Vám tohle povídal. Proto Vám chci jen poděkovat za to, že jste tu s námi tak dlouho pobyla a přijměte tento skromný dárek," domluví šéf a podává mi nádherně zabalený dárkový set a usmívá se tak, jak jsem to u něj za celou dobu neviděla a vím, že to co mi řekl, bylo vážně upřímné.

„Vážně to tu nebylo vůbec jednoduché, přesto všechno děkuju za možnost tady být," oplatím mu úsměv a chci se vrátit ke své práci, ale on mě přeruší.

„Už to nechte být, udělala jste toho pro nás už dost. Však my si s tím poradíme. Zbývá Vám půl dne dovolené, kterou musíte vyčerpat, tak už běžte domů."

Po tváři se mi rozlije šťastný široký úsměv. Potřesu si s ním rukou na rozloučenou, popadnu všechny své věci a doslova utíkám pryč, aniž bych se ohlédla.

Už na příjezdové cestě u našeho domu mě ale přepadne divný pocit. Najednou mě něco táhne pryč a domů se mi vůbec nechce. Nad svou intuicí ale mávnu rukou s tím, že už je toho na mě asi vážně moc, a vypnu motor auta. Popadnu svou kabelku ze sedadla spolujezdce, hodím ji přes rameno a s bušícím srdcem dojdu až ke vstupním dveřím. Vůbec nechápu, proč mé tělo reaguje na příchod domů tak zvláštně. To ale pochopím v okamžiku, kdy dveře otevřu.

Z patra slyším ženský smích a po tom, co si rychle vyzuju boty a dojdu do obývacího pokoje, spatřím všude se povalující kousky oblečení. Ztěžka polknu a znechuceně dvěma prsty uchopím ramínko cizí podprsenky, která visí přes okraj gauče. Než se stihnu vzpamatovat a vstřebat dění kolem mě. Ozve se z naší ložnice vzdychání.

Srdce jakoby se v mém hrudníku zastavilo a rychle vyběhnu schody vedoucí ke dveřím, které za sebou ukrývají to, co jsem nikdy neměla vidět. Dveře prudce rozrazím a přímo přede mnou se naskýtá pohled na nahou blondýnu, která sedí na manželově pracovním stole a on sám před ní klečí. Když si mě všimne, zalapá po dechu a rychle vyskočí na nohy.

„Miláčku, nech si to vysvětlit. Tohle se stalo poprvé, už to nikdy neudělám, ale tys měla teď tolik práce a byla jsi kvůli tomu poslední dobou hrozně nepříjemná. Prostě mi to ujelo. Promiň. Přece bys nezahodila naše manželství jen tak, vždyť se přece nic tak hroznýho nestalo," volá za mnou, ale já beru schody po dvou a se slzami v očích utíkám do svého auta, abych mohla odjet co nejdál od něj. Dělá se mi z něj zle.

Dojedu až na nedalekou polní cestu a konečně se rozbrečím naplno. Chvíli se utápím ve svých myšlenkách a přemýšlím nad nejhorším. Poslední den práce, poslední den fungujícího manželství, můj poslední den.

Plány sebevraždy ale rychle zaženu a konečně se mi podaří trochu se vzpamatovat. Odhodlaně se podívám do svých očí ve zpětném zrcátku a probleskne v nich nenávist. Tohle bude jeho konec.