Stojím v rohu místnosti a nešťastně pozoruju, jak sedí zničená na kraji nemocničního lůžka a drží mou bezvládnou ruku. Záda má shrbená, ramena se jí třesou pod mohutnými vzlyky a po zrudlém nateklém obličeji jí ztéká jedna slza za druhou. Tiše něco šeptá a jemně se houpe dozadu a dopředu. Je mi jí tak líto, tak strašně rád bych jí řekl, že jsem tu s ní. Že jsem tu pro ní. Pohladil bych jí po hebkých dlouhých vlasech a vtiskl do nich polibek. Já tu ale jen přežívám jako duch, co se nemůže vrátit zpátky do svého těla.

Při tom si za všechno můžu sám. Už je to několik měsíců, co jsem zavřený ve svém osobním vězení,protože jsem byl hloupej machýrek, co se potřeboval předvádět.Sára mi jednoho dne zavolala, jestli bych pro ní nemohl zajet, že potřebuje odvoz. Už si ani nepamatuju, kam potřebovala jet, ale to pro mě stejně nebylo důležité. Jí bych odvezl klidně na konec světa, když by mě o to požádala, a navíc jsem si koupil nové auto a chtěl jsem se jí s ním pochlubit, jelikož ona ani nevěděla, že jsem si nějaké sháněl a nepřijedu už tak pro ní autem od rodičů.

Sedl jsem do auta a vydal se na cestu.Ani jsem se nepřipoutal, protože jsem hrozně nenáviděl pásy.Kdybych si ho tenkrát zapl, nemuselo to dopadnout tak špatně. K Sáře to mám autem jen pět minut, ale i tak jsem toužil po tom, být ještě rychlejší. Cestou jsem dohnal auto, které jelo stovkou, ale to mi nestačilo, a tak jsem ho začal předjíždět. Vtom ale do silnice vběhl zajíc, já se lekl a jediné místo, kam jsem mohl strhnout volant, bylo do příkopu. Nárazem jsem vyletěl ze sedačky a pak už si pamatuju jen bílý nemocniční pokoj.

„Felixi, musím ti něco říct,"řekne tiše mezi vzlyky a popotáhne si. Chviličku mlčí, jako by přemýšlela, jak vhodně porovnat slova, a prohlíží si svoje nehty.

„Vlastně nevím, jak to říct. Já věřím tomu, že tu jsi se mnou, že se jednoho dne probudíš, ale pro tvé rodiče je to moc bolavé a nevěří tomu, že jsi tu ještě s námi. Doktoři ti vůbec nedávají šance, a tak se tví rodiče rodiče rozhodli to ukončit. Zítra v poledne tě nechají odpojit."

Zalapám po dechu a nevěřím tomu, co Sára právě řekla. Nedokážu si představit, že by mamka s taťkou souhlasili s něčím takovým. Vždyť já jsem přece tady. Doběhnu až k Sáře a dřepnu si k ní. Chytím ji za tváře a snažím se, aby se ne mě podívala, aby si mě všimla. Ta ale jen zabodává svůj pohled do země. Pak ale prudce vhlédne k mému tělu a na tváři se jí objeví odhodlaný výraz a z jejich slov mě zamrazí.

„Ale neboj, zítra tu u toho budu s tebou, nenechám tě samotného. A pak půjdu přímo za tebou, už to mám všechno vymyšlené a připravené. Brzo budeme spolu, už napořád," řekne pevným hlasem a políbí mé tělo na čelo.

Její slova se mi zabodají přímo do srdce a bolí to ještě víc, než to, že by mě vlastní rodiče chtěli nechat zabít. Bolí to tak moc, až mám pocit, že mi někdo strčil ruku přímo do hrudníku a silou mi zmáčkl srdce a táhl mě, s ním v rukou, prudce za sebou až do mého těla.

Bolest najednou ustoupí a já po měsících pobytu mezi životem a smrtí konečně patřím zpátky ke svému tělu. A tak jsem vstal z mrtvých, jako Fénix z popela.

„Sárinko, nezabíjej se," vypadne ze mě ochraptělým, dávno nepoužitým hlasem. Sáře se v očích promění smutek v šok a nakonec v radost. Padne mi kolem krku a přitom zběsile mačká tlačítko k přivolání doktora.