Se Zlatou chodím už více než rok a myslím, že už toho bylo dost. Nadešel čas se rozejít, protože si s ní připadám jako v kleci. Neudělám jediný krok bez toho, aniž by se mi ho nesnažila nějak organizovat. Všechno se řídí podle jejích pravidel a kontroluje mě, kde se dá. Dokonce nějak přišla i na všechna má hesla, i když jsem si je několikrát změnil. A naposledy, když jsem to udělal, se strhla velká hádka, že ji nemiluju, když to před ní musím skrývat a ať už se to nepokouším udělat znovu. Ale já, hlupák, jsem ji tak bezmezně miloval, že jsem to přehlížel. Ale čeho je moc, toho je příliš.

Začalo to na střední škole. Na chodbách jsem potkával nádhernou droboučkou rusovlásku s pihama na nose, která se pokaždé usmívala na celé kolo. Každý den jsem se těšil do školy jen z toho důvodu, abych jí mohl vidět, i když jsem ji nikdy neoslovil, a odcházel z ní zklamaný, když jsem ji ten den nepotkal.

Změna nastala na maturitním plese. Tančila tam jako lesní víla. Vlasy měla navlněné a pár předních pramínků měla stažených na temeno hlavy, tmavě zelené šaty podtrhávaly její nádherné oči, které díky tomu zářily na dálku a já už nedokázal mlčet ani o chvilku dýl. Bylo to, jako by mě za ní táhla neviditelná ruka a nedovolila mi couvnout ani o krok. Došel jsem na bar a kopl do sebe dva panáky vodky na kuráž. Došel jsem přímo k ní a uprostřed tanečního parketu, jsem ji pozval na rande. Ona mi věnovala okouzlující úsměv a pozvání přijala.

Moc jsme si rozuměli, a tak jsme spolu po pár schůzkách začali chodit. První tři měsíce jsem si připadal jako v nebi, Zlata byla úžasná. A já jsem si byl jistý, že jsem si lepší holku nemohl přát. Pak ale začalo peklo. Začaly maturity a to znamenalo, že už jsem s ní nemohl trávit každou přestávku. Když jsem si dovolil říct, že se o svaťáku neuvidíme, protože se potřebuju vážně učit, uplně zešílela. Začala mi nadávat a házet po mě učebnice. Přisuzoval jsem to nervozitě z nadcházejících zkoušek a snažil se na to zapomenout, protože to bylo poprvé, co se něco takového stalo.

Jaké bylo ale moje překvapení, když se druhý den objevila bez ohlášení v mém pokoji a s ledovým klidem, jakoby se předchozí den nic nestalo, mi oznámila, že jsme se přece domluvili, že se budeme učit celý týden spolu.

Takových situací ale přibývalo. Byla impulzivní a všechny věci musely být podle ní. Nedovolila mi ani vybrat film v kině, protože mám prý hrozný vkus. A já to pořád přehlížel. Nikdy jsem neměl jiný vztah, a tak mi to přišlo normální. Přece jenom byly chvíle, kdy mi Zlata připadala naprosto dokonalá.

Pak jsem ale potkal Stázku a díky ní jsem pochopil, že může být všechno uplně jiné. Z neznámé brigádnice zmrzlinového stánku se postupně stala má kamarádka a nakonec jsem se do ní naprosto zamiloval. Chodil jsem tam každý den a nad točenou vanilkovou jsem se jí zpovídal ze svých trápení. Začalo to tím, že mě Zlata poslala pro zmrzlinu, ale neřekla jakou příchuť a já pochopitelně vybral tu, na kterou neměla zrovna náladu, poslala mě tam znovu a já už jsem si konečně někomu potřeboval vylít srdíčko. Stázka byla tak laskavá, bez přerušení a zbytečných otázek poslouchala moje starosti a nakonec mi dala vždy dobrou radu nebo alespoň slova útěchy.

Na konci léta, jsem si uvědomil, jak moc mi bude stánek se zmrzlinou chybět a že jsem Stázce naprosto propadl. Nic jsem s ní neměl, to bych Zlatě nikdy neudělal, ale moc dobře vím, že jsou moje city určitě opětovány. Proto jsem se rozhodl, že je na čase vystoupit, z té klícky, co mě vězní a nadobro Zlatu opustit. Zavolal jsem jí, že bych se ní chtěl vidět a ona nadšeně přitakala.

Když příjdu na smluvené místo, čeká už Zlata na lavičce a nervózně sleduje, jak k ní přicházím.

„Zlato, potřebuju s tebou mluvit," začnu vážným toném, ale ona mě přeruší.

„Já vím, já vím. Nech to na mě, ano? Vím, jak je to pro tebe těžké to říct, ale taky už nad tím nějakou dobu přemýšlím. Asi bysme to měli udělat," naváže na mě stejně naléhavým tónem, jakým jsem já začal, a mně spadne kámen ze srdce, že ví, co chci udělat a smutně se pousměju. Chytí mě jemně za levou ruku a pokračuje ve svém monologu.

„Je mi jasné, že by ses k tomu jen tak nedokopal, protože k tomu prostě musíš sebrat odvahu, a tak ti to ulehčím," zhluboka se nadechne a přímo mě propaluje jejíma velkýma očima, „odpověď je ano, chci. Vezmeme se."

Nasadí mi na prst zlatý prstýnek a padne mi kolem krku, a já ve své mysli vidím, jak se mi před očima zavřela zlatá dvířka klece.