„Neříkalas, že tě nepoznají?" mrskne po mě rozčíleně noviny. S třesoucíma se rukama opatrně rozložím přehnutý plátek denního tisku a nevěřícně se podívám na fotku šťastně se usmívající hnědovlasé dívky. Pod ní je obrovský černý nápis, u kterého mi vynechá srdce.

Ztracená dívka byla spatřena na druhé straně republiky.

Sedmnáctiletá dívka, která minulý pátek večer zmizela ze svého domu, byla včera večer viděna ve vesnici vzdálené dvě stě kilometrů. Více se dočtete na straně 19.

Rychle zatřesu hlavou, abych zahnala nepříjemné myšlenky, a setřu si rukávem mikiny slzu, která se mi vydrala z oka. Vím, co mě teď čeká. Než se stihnu vzpamatovat, na tvář mi přistane tak silná facka, až mě donutí udělat krok dozadu, a jistě mi po ní zůstanou na tváři růžové otisky velkých prstů.

„Pustil jsem tě jen s podmínkou, že tě nikdo nepozná. Víš, co tě za to čeká," zahřmí silným hlasem, s nenávistným pohledem se ode mě otočí a zmizí ve dveřích, se kterými silně bouchne. Zničeně si kleknu na ledovou zem a se vzlyky se podívám na mojí starou fotografii. Tady jsem byla ještě šťastná. Bylo to den před tím, než jsem Ho poznala.

Tenkrát jsem toužila po velké osudové lásce, a tak jsem uvěřila klukovi, co mi v dešti nabídl deštník, abych nezmokla při čekání na autobus. Měli jsme společnou cestu a celou dobu jsme si povídali. Když už jsem měla vystupovat, požádal mě o moje telefonní číslo, a já naivní mladá holka s hlavou v oblacích, mu ho dala. Tenkrát jsem si nevšimla jeho temných a neupřímných očí.

Co začalo z mé strany jako velká zamilovanost, pokračovalo z jeho strany manipulacemi a vydíráním a skončilo donucením k útěku z domova. Potom, co jsme spolu začali chodit, jsem mu hloupě naposílala nahé fotky, které si po mně žádal. A On mě s nimi začal obratem vyhrožovat tak, jak je známé už ze spousty případů. Po několika týdnech psychického mučení jsem se rozhodla, že než aby mě takhle terorizoval, bude lepší, když všichni uvidí mé nahé tělo, protože se na fotky stejně brzo zapomene.

Když jsem ho ale s touto skutečností obeznámila, jen se mi vysmál, že to přece nemůžu myslet vážně. Ale po tom, co pochopil, že už mu nebudu dělat jen hloupou loutku, se rozhodl, že přitvrdí a začal mi vyhrožovat, že ublíží někomu z rodiny, pokud s ním neuteču a na důkaz mě začal každý den zásobovat spoustou fotek, jak sleduje mé rodiče i mě samotnou.

Nakonec jsem tak nedokázala odolat jeho nátlaku a utekla jsem s ním tak daleko, aby mě tam nikdo nepoznal. Od toho dne ale zažívám ještě větší muka. Za každou věc, kterou udělám a jemu se nelíbí, nebo slovo, které řeknu byť jen špatným toném, si vysloužím trest a celé mé vyhublé tělo už je plně pokryto modřinami.

A dneska mě, hádám, čeká hodně velký trest. Včera mi nebylo dobře a přisuzovala jsem to k nedostatku čerstvého vzduchu, protože jsem už několik dní zavřená v maličké místnůstce bez oken. Po několika hodinách se mi ho podařilo přemluvit na krátkou procházku po polní cestě přímo za bunkrem, ve kterém mě ukryl. Ujistila jsem ho, že takhle večer nás určitě na cestičce, která je jistě prázdná i přes den, nikdo nepotká. Konečně svolil k tomu, že mě na chvilku pustí, ale že to nebude zadarmo. A já moc dobře věděla, co za to bude chtít. Stejnou věc, kterou platím za maličké porce jídla.

Hnusil se mi čím dál víc, ale musela jsem mu to slíbit, vážně jsem potřebovala ven. Nechutně se zasmál, jelikož jemu to na rozdíl ode mě dělalo radost, a doslova mě táhnul za ruku ven. Hnal přede mnou celou dobu vycházky. Dělal rychlé kroky, kterým jsem já svými drobnými absolutně nemohla stačit a skoro jsem za ním plápolala jako kus látky ve větru.

A pak se to stalo, k mému překvapení nás míjela partička puberťáků. Cítila jsem, jak mi okamžitě zmáčkl ruku tak silně, až jsem měla pocit, že mi ji rozdrtí. Škubl se mnou a táhl mě za sebou ještě rychleji, ale ani se na mě neohlédl. Pozorovala jsem lidi, kteří šli proti nám, a nevěřícně jsem se podívala na svého spolužáka, který byl mezi nimi. Když kolem nás prošel, otočil se za námi a chtěl k nám vykročit, ale já si dala prst před pusu, aby nic neříkal a nic neudělal. Zmateně kývl hlavou a pokračoval v cestě.

Náhle se otevřou dveře a vstoupí do nich On.

„Dělej, vysvleč se, zaplatíš a mizíme jinam."

Znechuceně se na něj podívám a pomalu se začnu svlékat.

„Tak dělej!" zařve na mě a napřáhne se, aby mě uhodil. V ten stejný moment se ale rozrazí dveře a v nich se s křikem objeví policie. Ti mi potom prozradí, že je zavolal onen spolužák, který tu je na prázdniny, a tak mě po dni pátrání našli.