Nejlepší restaurace v celé Paříži, tak se jmenovala moje internetová stránka, kam jsem původně napsala seznam deseti nejlepších restaurací, které jsem za svůj čas strávený v Paříži navštívila. Nakonec jsem tam ale přidala i zajímavá místa k navštívení, která jsou méně známá ale úžasná. Původně jsem si myslela, že to bude sloužit spíš jen pro mě na památku,ale nějak se můj web rozšířil mezi lidmi a měla jsem skvělé ohlasy. A tak vznikl můj blog.

Už dávno tam nepíšu jen zážitky z cestování, ale i zajímavé příběhy z mého života. U těch si však vždycky změním všechna jména a snažím se neprozrazovat, kde se odehrály, a užívám si tak anonymity, kterou mi má stránka s tak netypickým názvem přináší. Konečně mě někdo soudí jen podle toho, jaká jsem a ne podle mého vzhledu. Navíc jsem ve společnosti jen šedá myška, které si v rohu místnosti nikdo nevšimne. Na internetu ale tahle stydlivost padá díky tomu, že se můžu skrýt za písmenka,skrz která nikdo nepozná, kdo ve skutečnosti jsem.

S úsměvem otevřu internet, abych se podívala na nové komentáře k včerejšímu příspěvku. Úsměv mi ale okamžitě uvadne a obočí stáhnu tak, že se mi mezi ním udělá vráska. Mezi komentáři najdu jeden, ve kterém se píše, že mi to moc slušelo. Nikdo ale nemůže vědět, že to píšu já. To je vyloučené, na to si dávám pozor. Chvíli vytřeštěně pozoruju monitor počítače a přemýšlím, co mám dělat. Nakonec uznám, že mě vážně nikoho nemohl poznat a trochu se mi tím uleví. Zhluboka se nadechnu a s roztřesenýma rukama vyťukám do klávasnice odpověď: Kdo jsi?

A vzápětí na mě svítí nový komentář: Všechno se dozvíš, ale nebude to zadarmo. Mně trvalo rok přijít na to,kdo jsi, tobě dám týden. Ale neboj, každý den dostaneš jednu nápovědu.

Překvapeně svraštím čelo a ničemu nerozumím. Ležím na posteli, hraju si s malým míčkem a s pohledem do stropu přemýšlím nad novou záhadou. Ze zamyšlení mě ale vytrhne domovní zvonek a já strašně nerada vylezu ven z postele. Rodiče odjeli do kina a já jsem doma sama, takže nemá kdo jiný otevřít. Dojdu ke vstupním dveřím a opatrně je otevřu. Za nimi stojí poslíček s pizzou a se slovy, že už je zaplacená, mi ji vrazí do ruky. Na odpověď nečeká a rovnou se otočí k odchodu. Dojdu do kuchyně a otevřu krabici.

„Fuj,ananasová," zamručím znechuceně s nakrčeným nosem. Proč by mi někdo posílal pizzu, kterou tak strašně nemám ráda? Na slané pizze prostě sladký ananas nemá co dělat. Že by to byla první nápověda? Strčím jedním nehtem do ananasu, jako kdyby to měl být hnusný brouk, a sním alespoň pizzu se šunkou.

Druhý den ráno zamířím, tak jako vždy, přímo k oknu, abych ho otevřela a po noci se vyvětral vydýchaný vzduch, a na parapetu leží modrá růže. Zalapám po dechu a jemně jí vezmu do ruky.Tak výjimečná kombinace, moje nejoblíbenější barva, moje nejoblíbenější květina.

Během dalších dní se mi tu nashromáždí další předměty představující nápovědy. Krásný stříbrný prstýnek, jen jednoduchý tenký kroužek, který mi ale přesně padne, se mi leskne na prstě a vyzývá mě k odhalení pravdy. Přede mnou leží knížka, kterou už jsem před lety měla, ale poděla se kdovíkam. Vedle ní stojí přívěsek Eiffelovi věže a pod ním je zatížená zlatá obálka, ve které je pozvání na druhý do mé nejoblíbenější restaurace.

A tak tu teď sedím u stolu nachystaná v letních šatičkách s modrými květy a zkoumavě se dívám, s rukama podepírajícíma tvář, na všechny sesbírané předměty a snažím se přijít nato, jakou mají spojitost. Na žádnou se mi nepodaří přijít atak s povzdechem vstanu a nervózně se vydám na rande s neznámým člověkem, který mě ale musí vážně alespoň trochu znát.

 Položím ruku na kliku restaurace a v ten okamžik jako by mnou projel blesk poznání a já rázem vím, kdo mě čeká na druhé straně dveří. Ananasová pizza je jeho nejoblíbenější a já mu ji vždycky zhnuseně okomentuju. O modré růži, jako jediný věděl, že bych jí chtěla dostat. Ten prstýnek mi připomněl naše dětství, kdy mi upletl kroužek z trávy a slíbil mi, že si mě vezme až budeme dospělí. Tu knížku mi dal, protože mi tu původní jednou polil a několik stran se rozpilo. Přívěsek Eiffelovi věže jasně symbolizuje můj blog a do téhle restaurace mě mohl pozvat jen ten, kdo mě doopravdy zná. Otevřu dveře a okamžitě ho spatřím. Rozeběhnu se ke svému nejlepšímu kamarádovi, který se postaví, aby mě přivítal a podá mi balónek ve tvaru srdce. Poslední stopa. Nadechne se, asi aby mi všechno vysvětlil, ale já nečekám, až promluví a se vší láskou, kterou k němu už dlouho cítím, ho políbím.