Již mnohokrát se v dějinách hovořilo o tom, jak vyspělé technologie jednoho dne ovládnou svět a nejednou se lidstvo podivovalo nad tím, co všechno díky technickému pokroku dokáže. Nikdo však nemohl tušit, jak bude svět pod nadvládou technologií vypadat.

Na první pohled se všechno zdálo až nadpozemsky krásné. Výškové budovy čněly do výšin, celé obalené v lesklém skleněném kabátu. Nad městy poletovaly hlídkové lodě, za účelem pozorovat veškerý pohyb na Zemi a udržovat bezpečnost a pořádek mezi lidmi.

Jo, jasně.

Aiden Marshall moc dobře věděl, že tato vizáž byla pouhou ironickou zástěrou, za níž se skrývala krutá pravda. Ovšem, výškové budovy vypadaly na první pohled velkolepě, nikdo však nevěděl o svinstvu, které se skrývalo za jejich prosklenými zdmi.

Svět již dávno nebyl tím samým místem, jak jej popisovaly knihy historie. Změnil se. Jako všichni a všechno, co padlo pod nadvládu Systému - organizace, která měla za úkol vědět o obyvatelstvu naprosto všechno. Bydliště, datum narození, identifikační kód i momentální milostný status.

Prostě všechno.

Slova jako svoboda a volnost zanikla kdesi v hlubinách času, jelikož pro ně v moderním světě již nebylo místo. Ovšem, lidé se mohli volně procházet po ulicích, svoboda pohybu však byla zatím poslední, kterou jim Systém neodebral. Ačkoliv to tak na první pohled nemuselo vypadat, byli všichni jako vězni. Jako malá ptáčata v nadpozemsky obrovské pozlacené klícce bez dvířek.

Aiden zrovna překročil práh svého domu a zastavil se. V předsíni se ho ujal zvědavý senzor, který celé jeho tělo oskenoval a porovnal data čipu, jenž měl chlapec zavedený na zátylku hlavy, s daty daného domu. Znělo to extrémně složitě, ale bylo to ještě složitější.

Každý obyvatel byl okamžitě po narození obdařen čipem a zaveden do databáze. Databáze byla v podstatě hlavním zdrojem informací, které z ní čerpali pracovníci Systému. Díky tomu znali polohu každého jedince, momentální rozpoložení i náladu. Pomocí kamer ve městech mohli tak snadno pozorovat, co daná osoba dělá, s kým hovoří, o čem hovoří.

Pro Systém to mohlo působit jako jedno kolosální divadlo. A lidé se stali loutkami v této směšně reálné hře.

Jakmile senzor dokončil sken, zbarvila se celá místnost do zelena a Aiden tak mohl projít dál. V případě přepadení byla tato malá věcička náramně užitečná, když však člověk spěchal například na toaletu, raději by se bez čipového skenu obešel.

"Jsem doma!" zahlásil chlapec po vstupu do nitra domu, jakoby to snad někoho zajímalo. Doma kromě něj ještě nikdo nebyl, rodiče trávili většinu času v práci a jelikož mohla mít každá rodina jen dvě děti, chyběla už jen jeho starší sestra, momentálně studující mimo městečko Paraden.

Jakmile se Aiden ocitl v kuchyni, otřelo se mu o holeň rezavé mňoukající klubíčko. Tak přeci jen byl někdo doma.

"Ahoj, Mandi," oslovil chlupáče Aiden a věnoval kočičce toužebné podrbání za ušima. Mandi byla zkrácenina jména Mandarinka, které si díky svému kožíšku tato čtyřnohá uličnice vysloužila.

Za zvuku tlapek dopadajících na palubovou podlahu se hnědovlasý chlapec vydal po schodech do svého pokoje, kde vlastně trávil většinu svého času, pokud nebyl ve škole.

Zvykl si, že skoro veškerý svůj volný čas trávil o samotě, maximálně v přítomnosti věrné kočičky Mandarinky. Lidem v Paradenu se nedalo důvěřovat, jako ostatně skoro nikomu. V této nové éře života se každý musel spoléhat jen sám na sebe.

Vazby s ostatními nikdy nevěstily nic dobrého, a v Paradenu obzvláště ne.

Jakýkoliv kontakt mohl dříve nebo později vyústit v problém. Systém věděl všechno - stačilo se bavit s nesprávnými lidmi (resp. s lidmi, kteří nebyli Systému po chuti) a každého jedince čekal trest. Nezáleželo na společenské vrstvě, postavení ve společnosti nebo dobré pověsti. Pokud se někdo dostal do kontaktu s osobou proti organizaci, byl automaticky zavržen.

A člověk nikdy nevěděl, kdo v daném momentě Systému příliš nevoněl.

Aiden otevřel dveře svého pokoje a jakmile dovnitř vpustil i Mandarinku, zase je zavřel. Místnost byla prostorná, tudíž bylo všude plno místa pro nepořádek. Ačkoliv byly nyní součástí života lidí různé technické vymoženosti, vypadal chlapcův pokoj jako typický pokoj středoškolského kluka. Dominantou byl bezesporu počítačový kout, dále se však v pokoji nacházela i prostorná postel s tmavě modrým povlečením, několik komod a skříní a televize s gaučem a herními konzolemi.

Brunet se usadil ke stolu a nechal svou kočičí společnici, aby se mu uvelebila na klíně. Kliknutím uvedl počítač do provozu a jeho hbité prsty se v momentě chopily klávesnice.

Tento nenápadný puberťák byl u počítače pečený vařený. Dokázal několika údery do klávesnice přeprogramovat databázi či nabourat nějaký informační systém.

Nyní, samozřejmě pod anonymní přezdívkou, pracoval na něčem větším, důležitějším. Aiden byl již od narození trochu jiný. Nikdy nevelebil Systém jako všichni ostatní, neviděl v něm to krásné a posvátné dobro, kterým byli všichni ostatní zaslepeni. Díky svým vlivným rodičům dokázal totiž nahlédnout pod pokličku této nehezké organizace a zjistit informace, ke kterým se jen tak někdo nedostane.

Dozvěděl se tak, že úkolem Systému není udržovat bezpečnost v ulicích, hlídat občany a dbát na jejich bezpečnost. Účelem kamerového systému, čipové databáze a odposlouchávacích zařízení bylo obyvatele města doslova špehovat na každém kroku a korigovat tak dění ve městě. Mnohdy stačilo být jen ve špatný čas na špatném místě - a hned jste byli označeni jako odpůrci Systému.

Aiden se k této neoblíbené skupině také řadil, ačkoliv to na veřejnosti nedával najevo. Neměl to srdce. Rodiče by to dočista zničilo, jelikož pro Systém pracovali. To ostatně všichni dospělí, jen každý na jiné úrovni. Aidenovi rodiče měli mezi členy Systému obstojné postavení, které by jim tímto přiznáním roztříštil na kousíčky.

Proto raději svou nevoli vůči organizaci držel v tajnosti a trávil čas v útrobách domu, kde nebyl Systému tolik na očích.

Jeho cílem posledních měsíců bylo nabourání hlavního informačního systému organizace, aby měl přístup ke všem datům o čipech. Měl za to, že pokud získá přístup, bude schopen všechna data smazat či přeprogramovat. Což bylo hlavním posláním, které sám sobě uložil.

Svrhnout Systém poklidnou cestou, bez pouličních bitek, demonstrací a ozbrojených konfliktů, v nichž by neměl sebemenší šanci.

Jeho obličej ozářil jas monitoru, jakmile se počítat konečně uráčil spolupracovat. Vtipné, že i v době, kdy světu vládnou technologie, existuje něco jako pomalý počítač. Ale pro operaci, jejíž název zatím nebyl vymyšlen, byl tento artefakt nezbytný.

Systém měl všechna elektronická zařízení pod úplnou kontrolou. Mohl tak snadno zjistit texty zpráv, které si mezi sebou lidé posílají, vyhledávací požadavky na internetu či počet stažených aplikací na ploše.

Šílené, viďte?

Aidenova stará mašina však neznamenala pro Systém absolutně nic. Patřila již do vyřazeného a starého železa, kterým se organizace nezabývala. Chlapec onen počítač vylovil pár měsíců zpět kdesi na skládce, čímž ho zachránil od jisté záhuby.

A onen artefakt v podobě elektronického zařízení mu nyní na oplátku sloužil jako věrný pomocník a spolupachatel.

"Operace SvrhniSystémazkusutohonepojít je připravená k aktualizaci," zazněl najednou pokojem strojený hlas, oznamující Aidenovi, že se počítač konečně uráčil pracovat.

"Tak se na to podíváme," zamumlal si chlapec pro sebe a jeho prsty se ujaly klávesnice. Na klíně mu podřimovala Mandarinka a Aiden mezitím pracoval na svém hackovacím programu.

Zatímco hbitými údery do klávesnice aktualizoval svůj prototyp, honily se mu hlavou různé myšlenky.

Jak bude svět vypadat, až se odbojářům podaří Systém svrhnout? Nastane mír? Nebo zavládne všeobecný chaos, jelikož si lidé s nově nabytou svobodou nebudou vědět rady?

Odpovědi na tyto otázky neznal. Avšak věděl, že to, co se chystal udělat, bylo správné. Nehodlal být nadále jen pouhou ovcí v davu, která věrně přikývne na každé další omezení, které si Systém usmyslí. Tohle nebyl život, jen přežívání.

A Aiden již nadále nehodlal být pouhým ptáčkem v pozlacené klícce.

***

Od chvíle, kdy Aiden začal pracovat na svém programu, uběhl již více než rok. Od spuštění ho dělilo jen malé množství drobných úprav, program musel být pro svůj účel takřka dokonalý.

"Aidene, pojď na večeři!" zaznělo z přízemí. Chlapci chvíli trvalo, než se probral z transu a než odtrhl zrak od monitoru počítače.

"Už jdu!" zavolal nazpět, načež program ukončil, uzamknul počítač a uvedl vše do původního stavu. Nějakým zázrakem se mu stále dařilo držet program v tajnosti, ačkoliv měl již několikrát namále. Rodiče již měli určité podezření, že jim jejich syn něco tají, mysleli si však, že ho trápí například středoškolská láska či lhostejnost jeho kamarádů.

Ha, no jistě.

Jakoby snad na nějakou lásku či přátele někdy pomyslel.

Samozřejmě, jeho vrstevníci žili poklidné a zdárně normální životy. Líbali se na rozích ulic, chodili ve skupinkách do kina či divadla, bavili se na víkendových oslavách a užívali si života.

Bylo však správné žít v poklidu a nevnímat, že se lidstvo stalo obětí technologie? Nebylo by místo bujarého života lepší řešit, co se s populací stane?

Další a další filozofické otázky, na které chlapec nenacházel odpovědi.

"Aidene, večeře!" ozvalo se znovu, o něco naléhavěji. Chlapec ucukl, jelikož si až v ten moment uvědomil, že zarytě hleděl do zčernalé obrazovky počítače a přemýšlel nad věcmi, které jeho hlavu pouze zahlcovaly a odváděly ho od cíle, který si uložil. Proto se raději otřepal a zvedl ze židle, míříce vstříc společné večeři.

"Promiňte, potřeboval jsem si něco dodělat," omluvil se Aiden se sklopenou hlavou, jakmile usedl ke svým rodičům k jídelnímu stolu.

Zbylí dva osadníci stolu pouze mlčky přikývli, vyměnili si němé pohledy a poté znovu upřeli zrak na svého syna.

"Děje se něco, Aidene?" ujala se slova jeho matka, pozorujíc chlapce nicneříkajícím pohledem. Aiden zvedl zrak od své přidělené porce a až v ten moment si všiml, že rodiče nejedí a pozorují ho. Znejistěl.

"Ehm, ne?" odpověděl napůl otázkou. "Ne, jistěže ne. Co by se mělo dít?"

Muž s ženou si opět vyměnili pohledy, až to Aidenovi začalo být krajně nepříjemné.

"Jde o to," pokračoval jeho otec, "že nám poslední dobou připadáš takový...zamlklý."

Hnědovláskovo srdce vynechalo několik úderů, než se uráčilo opět správně fungovat. Přišli snad na jeho tajnou operaci? Potrestají ho za jeho činy? Odsoudí jej za jeho nevoli vůči Systému.

"Jen ti chceme říct, že pokud máš nějaké problémy ve škole, s námi o tom můžeš mluvit. Jste pro nás s Ashley to nejdůležitější, co v životě máme a nechceme, abyste se trápili," dokončila opět Aidenova matka.

Uf.

"Já, děkuju," zamumlal chlapec rozpačitě, vnitřně nadšeně poskakujíce, "možná vám přijdu tak trochu divný, protože je toho teď ve škole hodně a taky mám hodně věcí v hlavě. Takže možná i proto jsem spíš takový tichý a soustředěný."

Nebyla to vlastně lež, jen neúplná pravda. Část z ní musela ještě nějaký čas posečkat pod onou pokličkou tajemna, čekajíc na správný okamžik.

Aidenovi rodiče se jako na povel pousmáli, vyměňujíce si spokojenější pohledy než před chvílí. I sám chlapec cítil určitý pocit zadostiučinění - dokázal udržet své tajemství a přitom nezpřetrhat rodinné vazby.

Věděl však, že spuštěním projektu rodinnou důvěru dříve nebo později naruší.

***

Minuty přecházely v hodiny, hodiny ve dny, dny v týdny, týdny v měsíce,...až jednoho dne nastal onen osudný Den D. Nebo, jak to nazval sám Aiden Marshall, Den spuštění projektu SSPC. Nebo-li Svrhnutí Systému Poklidnou Cestou.

Chlapcův program byl již nějaký čas hotov, přiveden k dokonalosti Aidenem samotným. Pracoval na něm opravdu pilně, vymlouvajíce se na množství úkolů do školy.

Pravdou bylo, že propadal. Jeho známky byly špatné, doslova mizerné. To však bylo to poslední, co chlapce trápilo. Celá jeho existence se upírala k jedinému momentu. K momentu, kdy stiskne tlačítko Enter a spustí tak největší operaci v dějinách odboje.

A ten moment měl nastat právě onoho dne, kdy seděl na svém obvyklém místě za počítačem a poněkud strojeně hladil hebký kožíšek své zrzavé společnice.

Zdali byl nervózní? Ovšem, že byl. Jednalo se o obrovskou zodpovědnost a ačkoliv (zatím) nebyl právoplatným členem odboje, nechtěl zklamat ty, kteří na protisystémových operacích pracovali před ním.

I přes to se ale nyní nemohl odhodlat k tomu, aby ono kouzelné tlačítko zmáčkl.

Je až poetické, jaké myšlenky se člověku honí hlavou, zatímco stojí nad důležitým rozhodnutím.

Aiden měl myšlenek v onen moment na rozdávání. Vířily mu hlavou jako splašené a nevypadaly, že by se v nejbližší době hodlaly uklidnit.

Hluboký nádech. Výdech.

Pohled na Mandarinku, která jej pozorovala svýma velkýma očima. Částečné uklidnění.

Pohled na monitor, na němž jasně zářil nápis 'Program je připraven ke spuštění.". Návrat úzkosti z možného neúspěchu.

Pocit nevolnosti. Motání hlavy. Další série nádechů a výdechů.

"Tak jdeme na to," vydechl Aiden smířeně, hypnotizujíce svůj třesoucí se prst nad Enterem.

Poslední nádech a rozhodný úder ukazováčkem do klávesnice. Moment, který odstartoval nabitý sled událostí.

Zprvu se nedělo téměř nic. Program záhy spustil snahu o nabourání čipové databáze, která se na monitoru jevila jako pomalu se načítající čára se znázorněnými procenty úspěšně získaných dat.

Minuty ubíhaly a čára se bolestně pomalu sunula kupředu. Deset procent, dvacet, třicet,...

"Jsme v půlce!" zajásal Aiden, který až do této chvíle téměř nedýchal. Jeho lehce namodralý obličej tak vmžiku nabral o něco zdravější odstín a bystré oči pozorovaly zelenou čáru, která najednou nabrala závratné tempo.

Zbylých padesát procent naběhlo nadsvětelnou rychlostí a Aiden nemohl věřit svým očím. Po chvíli program skončil a na monitoru se objevila jasně znějící zpráva: 'Vstup do databáze je nyní úspěšně zpřístupněn.'

Chlapec hleděl na onen nápis jako na zjevení. V tom v něm však hrklo, jelikož si uvědomil, že k čipové databázi může mít přístup jen na omezenou dobu. Proto dosti nešetrně shodil kočičku Mandarinku ze svého klína, která na tento akt reagovala pouze nespokojeným zasyčením.

Aiden se chopil klávesnice a několika údery se skutečně dostal do samotného nitra toho nejspíš nejdůležitějšího informačního systému na světě. Kolečkem myši projížděl další a další stránky dat, jmen, záznamů, prostě všeho, co Systém věděl o celé lidské populaci. Netrvalo dlouho, než Aiden pomocí vyhledávače našel i své jméno. Aidenů Marshallů bylo na planetě hned několik, podle data narození a kódu svého čipu (který fungoval jako identifikační parametr) však snadno určil, který záznam je jeho.

Nadechl se.

Teď to přijde. Nyní smaže celou informační databázi. V této chvíli konečně osvobodí obyvatele Země ze spárů a nadvlády Systému, lidstvo bude zase volné.

Jakmile se ujistil, že přístup stále má, spustil Aiden další ze svých programů, nyní to byl však spíše takový vymazlený podprográmek.

Podle všeho byla databáze uzpůsobená tak, že se nedaly vymazat všechny záznamy najednou. Což byl fakt, který Aidenovi značně znepříjemňoval práci. Tuto informaci však zjistil převážně díky jeho rodičům, když je jednou navštívil v práci a koutkem oka zahlédl místnost plnou různě velkých monitorů, na kterých byla vyobrazena právě data z databáze.

Proto s tímto faktem již předem počítal a vytvořil podprogram, který všechna data vezme a všechna také naráz smaže. Což věstilo další pomalu se načítající čáru.

Tato se však posouvala mnohonásobně rychleji a když už se stoupající procenta blížila ke stu, vzbouzel se v Aidenovi zvláštní pocit a na malý moment jej ovládly pochyby.

Je to, co dělá správné? Co když vymazáním databáze nedojde k svržení Systému, ale k ještě horší a utlačovanější formě nadvlády?

Na takové myšlenky nezbýval čas. Čára doputovala do konce a jakmile na monitoru zazářila hodnota sta procent, všechny záznamy jako na povel zmizely.

Vtom Aiden ucítil palčivou bolest na zátylku, která ho donutila skrčit se do nepřirozené polohy a doslova řvát bolestí. Chlapec tak nevnímal zvuk sirén, jenž se rozezněl městem. Sirény většinou věstily něco neblahého, nyní však byly rajskou hudbou pro Aidenovy uši, ačkoliv ji přes bolest v oblasti čipu jen stěží vnímal.

Najednou bolest ustala. Na monitoru svítil nápis 'Deaktivace čipů úspěšně provedena.' a městem stále zněly ohlušující sirény.

Aiden vstal ze židle a přešel k oknu, pozorujíce stovky lidí v ulicích. Nikdo nejspíš nechápal, co se to právě stalo. To prozatím věděl pouze hnědovlasý chlapec Aiden.

Po letech nadvlády se někomu konečně podařilo svrhnout Systém.