Psala se sobota 31. října. Den Halloweenu. Den, kdy se všichni převlékli do kostýmů a vlivní žáci školy pořádali ve svých přepychových vilách halloweenské party.

A přesně na takovou party jsem byla pozvaná i já. Zírala jsem na sebe v zrcadle a neustále si popotahovala spodní lem ultrakrátkých kraťásků, které byly součástí mého letošního kostýmu.

Společně s mou nejlepší kamarádkou jsme se rozhodly přestrojit za Vixens, roztleskávačky ze seriálu Riverdale, který obě zbožňujeme. Proto jsme zvolily bílé tričko se žlutými rukávy a ony krátké černé kraťasy s bílým lemováním. Bílé boty a podkolenky se dvěma žlutými pruhy také  nesměly chybět.

Ačkoliv jsem byla spokojená s tím, jak v tomto kostýmku vypadám, stále jsem se v něm cítila dost nepatřičně. Nepatřila jsem zrovna mezi výrazné typy a nikdy jsem ve škole nebyla nějak extra oblíbená. Byla jsem prostě normální studentka s dobrými známkami, která čas od času zavítala na nějakou oslavu a tím její sociální život končil.

Nebýt Rebeccy, strávila bych valnou část svého života zavřená ve svém pokoji se sluchátky na uších. To ona mě tahala mezi lidi a snažila se z antisociála udělat někoho komunikativnějšího.

A světe div se, dařilo se. Na akcích jsem si našla pár přátel, se kterými se vídám dodnes. Je až poetické, jak se má osobnost vyvíjela až do této chvíle. Počátek čtvrtého ročníku na střední a zároveň také posledního.

Bylo na čase si zbytek školy pořádně užít a vymačkat ze svého puberťáckého života maximum.

"Tak co?" vešla do pokoje Rebecca, která si až do této chvíle žehlila vlasy. Skoro dvě hodiny.

"Jo, mnohem lepší," pochválila jsem jí její účes, který se nijak extra nelišil od jejích obyčejných kadeří. Musela jsem však uznal, že vyžehlené vypadaly její vlasy delší a ona celkově působila o dost starší než ve skutečnosti byla.

Já se na moment vrátila pohledem zpět k zrcadlu a utáhla si gumičku, která držela můj vysoký blonďatý culík. Blondýna a černovláska. Jako Betty a Veronica. Přímo stvořené halloweenské kostýmy pro nás dvě.

"Můžeme jít? Brandon tu bude za chvíli," zkontrolovala Becky čas na displeji svého telefonu, jakoby to nebyla právě ona, kvůli níž se odjezd o hodinu opozdil.

"Můžeme," přikývla jsem s rozhodnutím nic nenamítat a popadla z nočního stolku i svůj mobil, odpojujíc ho z nabíječky.

Rebecca a Brandon. Mnozí by je označili za krále a královnu školy. Nebyla to tak úplně pravda (protože proč by se nejoblíbenější holka na škole kamarádila zrovna se mnou, žejo), na škole byla totiž ještě jedna dívka a její ne příliš chytrý přítel, kteří se korunovali na pozici vládců.

Snad každá škola má někoho takového - a u nás to byla Trisha a Jason. Jasně, mohli si chodit po chodbách s nosánky nahoře a předbíhat ve frontě na obědy, ale kdybyste se zeptali kohokoliv ze školy, tak si valná většina místo nich zvolí Rebeccu s Brandonem.

"Bavte se, děvčata!" mávala nám na rozloučenou má matka, celá nadšená z toho, že konečně zase padám z domu a jdu se někam bavit.

"Díky, mami, ahoj!" zavolala jsem za ní spěšně z předsíně, načež jsme spolu s Becky vykročily do chladné říjnové noci.

"Ještěže jsme si vzaly ty bundy," konstatovala má černovlasá kamarádka suše, zabalená ve své mohutné černé bundě. I já schovávala své tělo před zimou ve svém béžovém kabátě, který mi alespoň zčásti zakrýval holé nohy.

"Tak kde vězí? Měl tu být už před pěti minutami!" Rebecca netrpělivě pochodovala sem a tam, v ruce svírajíc mobil a na tváři nasupený výraz.

"Vlastně tu měl být už před hodinou a pěti minutami, dokud jsi mu na poslední chvíli nezměnila čas odjezdu kvůli své nechutně dlouhé česací rutině," odpověděla jsem zcela spontánně. Až po chvíli mi došlo, co jsem to vypustila za nesmysl.

"Co jsi to řekla?" otočila se na mě Becky se zcela šokovaným výrazem ve tváři.

Nebyla jsem schopna slova, natož se nějak obhájit.

"No já snad padnu!" rozesmála se černovláska na celé kolo. Nechápala jsem.

"Holka, je na tobě vidět, že jsem tě vychovala dobře. Vždyť ty začínáš být drzá! A sarkastická! Dobrá práce, Becky, fakt dobrá," poplácávala se po rameni, až jsem měla chuť ještě dodat, že samochvála smrdí.

Nestihla jsem však ani otevřít ústa, když se ze zatáčky vyřítilo Brandonovo nablýskané auto.

"Princ na bílém koni konečně dorazil," zarecitovala jsem poeticky, zatímco bílá kráska zastavila přímo před námi a Brandon vystrčil hlavu z okénka.

"Jsou mé dámy připravené to dneska pořádně rozjet?" zvolal nadšeně, zřejmě naprosto smířen s faktem, že se odjezd o hodinu opozdil. Nejspíš byl po třech letech po boku Rebeccy zvyklý.

"Já se připravená narodila, brouku," zavrněla Becky smyslně, nad čímž jsem protočila očima a zapadla na pohodlné zadní sedačky, zatímco se má kamarádka usadila dopředu a zahájila téměř tradiční přivítací rituál, skládající se z dlouhého polibku přímo před mýma očima. Kouzelné.

Jakmile se od sebe ony dvě hrdličky odtáhly, mohli jsme konečně vyrazit.

"Vlastně ani nevadí, že přijedeme později, nejlepší nakonec, no ne?" promluvil do ticha Brandon a na chvíli pohlédl do zpětného zrcátka. "Emily vypadá nadšeně."

"Kušuj," odbyla jsem ho se smíchem, "myslím, že rozhodně přijede to nejlepší nakonec. Hvězdný pár školy a jejich křen! Juchů!"

"Emily!" obrátila se na mě Rebecca dotčeně. "Říkala jsem ti, ať se nenazýváš křenem. Vždyť my tě máme rádi, že jo, zlato?"

"Jasně, prcku," přitakal přítel mé nejlepší kamarádky, opět se na mě zubíce ve zpětném zrcátku. Škádlil mě a většinou si to náramně užíval. Pohybovali jsme se poblíž sebe už od prváku, do dob, kdy začal chodit s Becky. Je jako můj druhý nejlepší kamarád a jsem ráda, že Becky nevadí, že se se mnou baví podobným tónem.

"Tak, jsme tady," oznámil nám Brandon po chvíli, čímž mě vyrušil z přemýšlení. Vyhlédla jsem z okna na masivní vilu napěchovanou mými vrstevníky.

Vystoupili jsme z auta a odebrali se směrem k vile, vítajíce se se známými tvářemi. Brandon se s Becky okamžitě vydal pro něco na pití, zatímco já zůstala stát ve vstupní hale. Chvíli po našem příchodu se dveře znovu otevřely a mně ovanul chladný vzduch zvenčí. Dovnitř vešla dívka, měla uhlově černé vlasy a na tváři make-up připomínající sešitý obličej od čela, přes nos až k bradě. Levá polovina tváře vypadala značně tmavší a starší, s několika prasklinami na tvářích. Vypadalo to skoro opravdově.

"Ahoj, moc povedený kostým a make-up, za co jdeš?" odvážila jsem se zeptat ve snaze započít konverzaci a případně si najít novou kamarádku.

Dívka se na mě pomalu otočila a její ledové oči se mi zabodly do těla. Zamrazilo mě.

"Za smrt," odpověděla dívka hlubokým hlasem, načež se vypařila jako pára nad hrncem. Polil mě studený pot a raději jsem se rozběhla do davu tančících studentů.

Halloween jak se patří.

***

"Ahoj, neviděl jsi Becky?"

"Pardon, že ruším, ale neprošla tudy taková černovláska ve stejném kostýmu jako já?"

"Coline, kde je Rebecca?"

Už dobrou půlhodinu jsme společně s Brandonem pátrali po naší ztracené černovlasé princezně. A když se mi nakonec ztratil i Brandon, začínala jsem být skutečně zoufalá.

"Kde sakra vězí? Jestli ji někde našel a teď se spolu muchlují v nějakém tajemném koutě domu, tak přísahám, že je přerazím," mumlala jsem si pro sebe nakvašeně, zatímco jsem do sebe klopila celý obsah kelímku s podivně zapáchajícím drinkem. Zašklebila jsem a kelímek odhodila.

"Promiň, jsi Emily Jonesová?" ozval se nesmělý hlas kdesi za mými zády. V momentě jsem stála na nohou a zírala na nervózně postávající holčičku, které nemohlo být víc než deset. Nejvíce mě na ní upoutaly její sytě zelené oči, kterými se vpíjela do mých.

"Já,...totiž ano, jsem to já," zakoktala jsem se, "pročpak?" Na malý moment to vypadalo, jako kdyby mi dívenka snad ani nechtěla odpovědět.

"Shání tě Rebecca Stuartová, prý je v dřevěném altánku na konci zahrady," vysvětlila mi nakonec a poté bez rozloučení odběhla pryč. Úlevně jsem vydechla, jelikož jsem díky této milé informaci mohla svou pátrací misi konečně odvolat.

Okamžitě jsem zamířila k altánku, krok značně ovlivněný požitým alkoholem. Nějak jsem se však dopotácela až k dřevěnému stavení, které bylo opravdu až na úplném konci zahrady, tudíž mimo hluk oslavy a také mimo nějaké větší osvětlení. Altánek byl prosklený, ale vevnitř jsem téměř nic nezahlédla.

"Rebecco?" zkusila jsem zavolat jméno své černovlasé přítelkyně, nervózně se rozhlížejíc kolem.

"Becky, Brandone? Je tu někdo?" zopakovala jsem hlasitěji, když se nikdo neozýval. Opět ticho. Začínal se mě zmocňovat zvláštní pocit a podivné neblahé tušení.

Bylo rozhodnuto - musela jsem dovnitř.

Z kapsy jsem vytáhla svůj mobil a rozsvítila svítilnu, která mi poskytovala alespoň malý zdroj světla, abych se po cestě nepřerazila. Pár lampionů bylo sice zavěšených opodál, ale příliš mi nepomáhaly.

"Tak jo, Emily, hlavně klídek," uklidňovala jsem sama sebe, když jsem stanula před vstupem do altánku, "maximálně je to jen trapný halloweenský vtípek, kdy se lekneš, zasměješ a život půjde dál."

Pomalu jsem otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Nepříjemně jsem sebou cukla, když se kousek ode mě ozval podivný zvuk. Ono, v oné černočerné tmě byl každý zvuk podivný a strašidelný.

Slyšela jsem cosi jako kapání vody, ale nedokázala jsem zjistit, odkud přicházelo. Rozhlédla jsem se kolem a baterkou si svítila před sebe, načež jsem s úlekem objevila dvě bezvládně ležící těla na lavičkách altánku. Mým prvotním reflexem byl útěk, avšak jakmile jsem spatřila až povědomě známý kostým a havraní vlasy, vyjekla jsem a odhodila mobil neznámo kam.

"Becky!" zalapala jsem po dechu, několika rychlými kroky došla až ke své mrtvolně chladné přítelkyni a poklekla k ní. Její tvář byla bílá jako sníh a prsty mrazivě ledové. Položila jsem jí ruku na hruď s úmyslem s ní zatřást, když se má dlaň ocitla v čemsi teplém a mazlavém. Zaječela jsem a okamžitě ucukla.

Po bližším prozkoumání jsem se zděšením zjistila, že jsem svou ruku namočila do čerstvé krve, jež odkapávala na podlahu pod lavičkou. Zakryla jsem si ústa čistou dlaní, abych nevyjekla.

Byla to její krev! Krev mé nejlepší kamarádky!

"Ne, ne ne ne!" zvlhly mi oči, když se mé tělo zhroutilo na podlahu.

"Becky, to nesmíš, probuď se!" lomcovala jsem s černovlásčiným bezvládným tělem, v němž byla v oblasti hrudníku hluboká bodná rána. Na malý moment jsem zauvažovala, že bych snad mohla přivolat záchranku, aby se Becky pokusili zachránit oni. Když jsem však spatřila její prázdný výraz plný hrůzy, došlo mi, že na záchranu už je pozdě.

Obrátila jsem svůj uslzený zrak ke druhé ležící osobě, kterou s největší pravděpodobností potkal stejný osud. Zajíkla jsem se, když mi do zorného pole vpadly Brandonovy kaštanové vlasy.

"Proč vy dva?" naříkala jsem, klečíc na studené podlaze altánku. "Proč!?"

Rozpršelo se a venku se ozvaly kroky. Zmlkla jsem a opatrně vykoukla z okna. Rána.

"Jejímu objetí neunikneš," ozval se podivný tlumený hlas, skoro jako z nějakého filmu. Opětovně jsem se zatřásla.

"Jsi její, pán tě potřebuje," pokračoval hlas, "jsi její, nemáš na výběr."

Stáhla jsem se a odplížila se do nejzazšího koutu altánku. Zajíkala jsem se pláčem a neustálý třas, který mě provázel, mi na náladě také příliš nepřidával.

V prosklené výplni se zjevila silueta. Vyzáblá ruka uchopila kliku a otevřela. Neměla jsem sílu ani křičet nebo cokoliv dělat. Byla jsem jako v transu.

"Smrt," vyslovila postava jediné slovo, pro mě až podivně povědomým hlasem. Vzhlédla jsem a v záři svítilny mého odhozeného telefonu zahlédla onu dívku se sešitým obličejem. Mokré vlasy jí splývaly podél obličeje a dešťové kapky jí stékaly také po nalíčené tváři. Pozastavila jsem se nad tím, jak je možné, že se jí make-up nerozmazal.

Zděšeně jsem pozorovala, jak si dívka setřela kapky z obličeje, přičemž šev stále zůstával na svém místě. V ten moment mi to došlo. Nebyl to make-up.

Její ledový pohled opět prostupoval mým tělem a způsoboval mi nepříjemné mrazení, jako kdyby se mi dívala až na duši. Mlčela jsem.

Postava si odhrnula havraní vlasy z čela a sáhla kamsi pod černý plášť, v němž byla oděna. Ve světle svítilny se o chvíli později zaleskla čepel nože.

Tentokrát už jsem se zaječení neubránila.

Na čepeli se leskla čerstvá krev, díky čemuž jsem téměř okamžitě vydedukovala, kdo stál za onou chladnokrevnou vraždou mých nejbližších přátel.

"Proč?" Zmohla jsem se pouze na tuto jednoduchou otázku, na kterou jsem však nedostala odpověď. Místo toho se sešívaná dívka vydala pomalým krokem směrem ke mně.

"Ne, ne!" plakala jsem zoufale, ale neměla jsem kam utéct. Silný déšť bubnoval na střechu altánu a dívka se stále přibližovala. Tohle je konec, pomyslela jsem si okamžitě, tak takhle to všechno skončí? Takhle já skončím? Zavražděná se svou nejlepší kamarádkou a jejím klukem v zapadlém altánku poblíž obrovské vily, kde se na halloweenskou noc přišly pobavit desítky lidí?

Čtyři metry, tři, dva,...

V duchu jsem posílala tichá přání svým rodičům, plačtivě jim za všechno děkovala a loučila se s nimi, srdce zlomené představou, že už je v životě neuvidím.

Samozvaná Smrt již stála dva metry ode mě a stále se blížila. Zabloudila jsem pohledem ke svým dvěma nehybným přátelům, věnujíc jim poslední uslzený pohled.

Pouhý metr.

Sebrala jsem veškerou odvahu, kostrbatě se postavila a pohlédla Smrti do očí, ve tváři smířený a zároveň odhodlaný výraz. Za siluetou postavy jsem zahlédla rychle se přibližující světlo. Sešitá tvář dívky se již nacházela přímo přede mnou.

"Haló, kdo je tam!?" ozvalo se hlasité zvolání přesně ve chvíli, kdy mi Smrt rychlým švihem zabodla nůž do hrudi.

Poslední, co má vytrácející se duše zaznamenala, byl shluk světel a smaragdové oči malé dívky, která bohužel nestihla přivést pomoc včas.