Země padla.

Planeta, jež od pradávna poskytovala azyl lidské rase, byla zničena její hamižností, hloupostí a neopatrností. Světem kolují legendy o tom, jak domovská planeta lidí vypadala dříve. Občas působí spíše jako pohádky malého dítěte, jež naivně doufá v utopickou krajinu a prostředí pro život. Je možné, že utopie existovala dříve, když planetu Zemi pokrývaly husté pralesy, louky a pastviny, když břehy kontinentů omývala moře mísící se s oceány.

Tehdy se pravděpodobně dalo hovořit o utopii, které si lidská rasa nevážila. Narušení ozonové vrstvy šlo ruku v ruce s globálním oteplováním a enormně vysokými teplotami, jež způsobily v horizontu několika desítek let samovznícení rozsáhlých zalesněných ploch.

Spálená země, prach a popel. To jediné na Zemi zůstalo. Lidská rasa svým vlastním přičiněním téměř vyhynula. Ale někdo přeci jen přežil.

Za pomoci vyspělých technologií se skupině přeživších podařilo planetu opustit s cílem najít si nový domov. Nebyla to jednoduchá cesta, ale odhodlání zachránit lidskou rasu hnalo skupinku kupředu.

Nikdo přesně neví, kdy se to stalo. Kdy se lidem podařilo osídlit ostatní planety a vybudovat na nich různé typy společenstev, závislých na odlišných typech životního prostředí. Každá z nich je uzpůsobena jinak a bájná nekonečnost vesmíru je ohraničena osídlenými planetami.

Svět se změnil.

Každá z planet má svou osobitou mentalitu, pohled na svět, přidělenou činnost a barvu. Lidé se rozmnožili a po krizové době před vznikem Nového Světa se jejich rasa rozptýlila po celé Galaxii.

Planeta Ceres - zelená. Domov desítek miliard zemědělců, farmářů a pěstitelů. Přelidněnost se stala problémem všech planet, kromě jediné. Astraia - bílá. Sídlo Zakladatele a jeho pobočníků. Hlavní a také nejdůležitější planeta, umístěna uprostřed mezi ostatními.

Alespoň takto to rodiče vyprávěli svým dětem, aby jim alespoň z části přiblížili nedosažitelný svět za hvězdnou oblohou.

To samé platilo i pro Mackenzie. Již odmala ji zajímaly tajuplné příběhy o tom, jaký byl svět před tím, než se narodila. Ráda poslouchala legendy o domovské planetě Zemi, o tom, jak byl stvořen Nový Svět. Pro její vrstevníky to byly báchorky, stejně jako pro většinu obyvatelstva Cerery. Ona však těmto příběhům věřila. Bylo pro ni totiž velmi důležité, aby lidé něčemu věřili. Jen aby měli nějakou představu a vysvětlení nepoznaného světa. Pro život je podstatný záchytný bod, nějaká myšlenka nebo přesvědčení. Je to totiž mnohem jednodušší, než žít v hloupé nevědomosti.

---

Blížilo se poledne. Pole byla zaplněná zemědělci, v sadech se pod korunami mohutných stromů ukrývali sběrači ovoce.

Všichni pracovali. Bez odmlouvání, stěžování si a naříkání. Byl to fakt - obyvatelé Cerery den co den pracovali na svých polích a zahrádkách, dokud Zakladatel nerozhodl jinak. Mezi pracujícími byly i ženy a děti, nikdo si nebral servítky rozlišovat silovou zdatnost mezi pohlavími. Všem bylo naloženo stejné množství práce, kterou je potřeba odvést pro plynulý chod celého Světa.

Děti začínaly pracovat přibližně v pěti letech, záleželo na pohlaví a schopnostech jedince. Konec pracovní povinnosti nastával v důchodovém věku, když Zakladatel rozhodl, že už je daný člověk pro chod planety zbytečný. V ten moment nastal proces Sklizně.

Sklizeň byla obávaným strašákem obyvatele každé z dvanácti "sloužících" planet, vyjma Astraie. Pokud byl jedinec fyzicky hendikepovaný či dosáhl vysokého věku, život pro něj skončil. Jednou za pět let každou z planet navštívily vesmírné lodě, které tyto "nevyhovující" jedince odvezly. Po staletí nikdo nevěděl, kam je odváží. Jednou to však prasklo.

Jejich hrobem se stala Země. Ironie osudu - zahubila je jejich domovská planeta. Jelikož na ní zbyl pouze prach a popel, bylo nemožné na ni přežít. Stala se smetištěm a skládkou lidských těl.

Lidé na planetách o Sklizni nemluví. Je to pro ně tabuizované téma. Vědí o tom, ale nerozebírají to. Při oslavě šedesátých narozenin někoho z příbuzenstva se spíše truchlí než oslavuje, jelikož tento věk věstí brzký odchod dané osoby.

Mackenzie tímto procesem ztratila již velkou část rodiny. Oba prarodiče z matčiny i otcovy strany a mnoho strýčků a tet. Zvykla si. Co jiného jí také zbývalo, když jí téměř pokaždé co pět let zmizel z rodiny někdo blízký. Byl to koloběh, v období mezi Sklizněmi se rodili noví potomci, aby měl na uvolněné místo kdo nastoupit. Bylo to i menší opatření proti přelidnění, jelikož na planetách už tak bylo velké množství lidí a kdyby se jejich počet jednou za čas neredukoval, mělo by to hrůzné následky.

"Mackenzie, soustřeď se," pokárala svou dceru žena středního věku, s hustými hnědými vlasy spletenými v neposedném drdolu.

Dívka si prohrábla své blonďaté vlasy, skryté pod vrstvou prachu, a s tichou omluvou se znovu trochu více soustředila na práci, i když to bylo obtížné. Stereotypní život ji nutil přemýšlet a víc než na poli hýčkat svou mysl v peřinkách snových představ.

Pracovaly společně s matkou a dalšími rodinami na poli, s muži a dětmi, vůči kterým však měly jedinou výhodu. Před polednem mohla jedna žena z rodiny pole opustit a přichystat oběd pro zbytek domácnosti. Dnes přišla řada na Mackenzie, aby oběd připravila. V hlavě si odpočítávala sekundy, než se z věže kostela ozvou údery znovu, které ji propustí domů.

Práce na poli byla náročná a nekonečná. Pořád bylo co dělat. Plevel rostl, země vysychala a plodiny dozrávaly. Volnější režim byl pouze v chladnějších obdobích, kdy se nedalo pěstovat skoro nic. V těchto chvílích zemědělci trávili čas péčí o svá pole a stromy.

Mackenzie, ztracená v myšlenkách, málem přeslechla hlasité údery zvonu.

"Utíkej, ať to stihneš," popohnala ji matka, čímž ji probrala z transu. Mackenzie vzala koš plný brambor, které za dopoledne nasbírali, a svižným krokem vyrazila k domu.

Měla jen něco málo přes hodinu, aby pro rodinu přichystala něco na jídlo. Zvolila typické placky, jelikož by nestihla připravit nějaké složitější jídlo pro takové množství lidí za tak krátký čas.

Kromě rodičů měla Mackenzie ještě třináct sourozenců různého věku, z nichž byla jedna z těch starších. Měla pouze dva starší bratry a jednu starší sestru, zbytek sourozenců bylo mladší než ona. Dívka již odmalička obdivovala svou matku, jež na poli pracovala i v období těhotenství, i krátce po porodu. Zplodila již čtrnáct dětí, což bylo sice normální, ale přesto neskutečné. Ale především to bylo nutné, jelikož ne každé dítě se narodilo zdravé a schopné pracovat. A navíc - i zdravé děti se nemusely dožít dospělosti. Práce na poli zabila nemálo nevinných duší.

Mackenzie se pustila do práce, přičemž se opět ponořila do svých myšlenek. Dělala to často, aby se alespoň na chvíli vzdálila od kruté reality. Přemýšlela o Sklizni, o bájích a mýtech o vesmíru, o úmorném osudu obyvatel Cerery... Námětů na přemýšlení bylo opravdu mnoho.

Bramborové placky byly jedno z nejjednodušších a nejrychlejších jídel, které uměla. Její matka ji učila vařit již od útlého věku, kdy nebyla prací povinná. Místo toho pomáhala matce v kuchyni a odkoukala od ní různé recepty, postupy a tipy, které by v žádné kuchařce rozhodně nenašla.

Její matka byla dokonalým příkladem člověka, který zvládá ve svém životě vše, co potřebuje. Přesto tu však byla jedna věc, ze které měla její matka hrůzu - Sklizeň.

Bylo pro ni nepředstavitelné opustit planetu Ceres a nechat se odvézt na Zemi, aby ji zahubila. Rvalo jí srdce nechat všechny své děti samotné, bez matky. Na řešení tohoto problému měla sice ještě dost času (bylo jí teprve necelých čtyřicet a v práci vynikala), bylo jí však jasné, že jednou její den nastane. A toho se děsila.

I když Mackenzie ve většině věcí svou matku obdivovala, v jedné věci nechtěla být jako ona. Ona nechtěla žít ve strachu ze Sklizně. Nechtěla dopustit, aby jí tento přirozený koloběh života nutil strachovat se o každý další den na Cereře. Byla odhodlaná žít naplno a s pokorou přijmout chvíli, kdy nastane její čas.

Letošní rok byl ve znamení Sklizně. A už teď bylo jasné, že to pro Mackenziinu rodinu bude velmi smutný rok. Byl jistý odchod tety Diany - sestry Mackenziina otce. Dále měla dívka přijít o pět ze svých sourozenců, kteří se buďto narodili s tělesnou vadou nebo se zranili natolik, že by se jejich léčba prokázala jako bezúspěšná.

Pro Mackenzie se letos jednalo již o čtvrtou Sklizeň v jejím krátkém životě. Táhlo jí na osmnáct a už třikrát se musela loučit se svými blízkými. Pro někoho by to bylo nepředstavitelné, v Novém Světě se jednalo o běžný jev. Bylo nemožné s tím něco udělat, každý protest končil veřejným a velmi krutým trestem jako výstraha pro ostatní, aby se do podobných záležitostí nepouštěli.

Dívka, ztracená v myšlenkách, si až v tu chvíli uvědomila, že její práce je skoro u konce. Na její vyhlášené bramborové placky již bylo vše řádně připraveno, nastal tedy čas je usmažit.

Mackenzie začala pokládat na malou pánvičku části předem připraveného těsta a tvarovat je do placek. Zbytek její rodiny měl co nevidět přijít, tudíž budou mít placky pěkně čerstvé.

Blondýnka dokončila svou práci přesně ve chvíli, kdy se otevřely dveře od domu a dovnitř vpadl celý zbytek Mackenziiny rodiny. Její sourozenci o něčem hojně diskutovali, otec s matkou šli za nimi a taktéž o něčem tiše debatovali. Mackenzie mezitím, než se všichni usadili, roznesla talířky s jídlem a poté se i ona usadila na své místo. Od matky si vysloužila něžné pohlazení po vlasech a když už všichni seděli na svých místech, nastal čas na krátkou modlitbu.

Byla to tradice - u jídla se všichni členové rodiny chytli za ruce a tiše zamumlali složité modlitby a přání do dalších dní.

Po tomto okamžiku se u stolu spustila hojná debata a všichni se pustili do jídla. Z různých stran se ozývala slova chvály a Mackenzie se na svém místě jen tiše červenala, uspokojena pocitem, že se jí dnešní oběd vydařil. I matka se usmívala, což bylo vzácné. Na planetě Ceres nebylo mnoho důvodů k úsměvu, a proto byla Mackenzie ráda za každou chvíli, kdy se na tváři její matky zjevil byť jen náznak úsměvu.

Doba oběda byla ve znamení klidu, odpočinku a sbírání sil pro odpoledne strávené na poli. Lidé si užívali toho, že mohou chvíli sedět místo úmorné práce. Rodiny se sešly, hrdě prodiskutovaly různorodá témata a zase se o něco sblížily.

Na Mackenzie dnes zbyla i povinnost uklidit kuchyň po svém obědovém dobrodružství. Matka jí pomohla odnosit talířky ke dřezu a věnovala jí letmý polibek na čelo.

"Dobrá práce, Mackenzie," pochválila svou dceru s upřímným úsměvem, načež se otočila a spolu se zbytkem rodiny opustila dům. Na dívčině tváři se vykouzlil úsměv symbolizující nejspíš pocit zadostiučinění a spokojenosti, jakou cítí každý z nás, když je pochválen.

Mackenzie se tedy pustila do mytí nádobí, přičemž se, jako obvykle, ponořila do svých snových představ. Vždy se jí lépe pracovalo, když byla zasněná a zaneprázdněná svými myšlenkami, ať už se jednalo o myšlenky pozitivní či negativní.

Dnes se však, na rozdíl od většiny případů, věnovala myšlenkám převážně pozitivním. Myslela na nepopsatelné spojení mezi členy rodiny v době oběda i mimo ni, a přemýšlela, jaký oběd by pro ostatní mohla přichystat v dalších dnech.

Málokdo se při domácích pracích usmívá, Mackenzie dnes byla výjimkou. Její tvář doslova zářila, když postupně houbičkou přejížděla po každém z šestnácti talířků, které měla zbavit nečistot. V jejích očích svítila naděje a radost z toho, že může být. Že může pracovat s rodinami na poli. Že v domácnosti může pro všechny připravit dobrý oběd a ukojit tak jejich hlad.

Ano, nyní to pociťovala naprosto přesně. Vděk za to, že může žít na planetě Ceres. Nikdy ve svém životě nepřemýšlela o Cereře tímto způsobem. Ano, vždy to pro ni byla její rodná planeta, kde se svou rodinou žila, ale nikdy o ní nepřemýšlela jako o něčem, za co by měla být vděčná. Až nyní si uvědomovala, jaké štěstí vlastně má. Je naživu. Její zdravé tělo může pracovat s ostatními lidmi na poli a není předurčené k odvozu na planetu Zemi, jež by se s největší pravděpodobností stala jeho okamžitou záhubou. Může sít, zalévat a sklízet plodiny, přispívat na chod celého Světa.

Dívka s úžasem ustala v činnosti, když si všechny tyto maličkosti uvědomila. V ruce držela nejspíš poslední talířek, který jí však nyní byl naprosto ukradený. Její mysl byla obklíčena v opojení těch krásných vděčných myšlenek, díky kterým si Mackenzie uvědomovala hodnotu svého života.

S nově nabytým odhodláním domyla poslední z talířků a uložila jej na své místo. Sňala ze sebe v pase povolenou zástěru a přehodila ji přes židli, poté vzala prázdný koš od brambor a poté rázně otevřela dveře rodinného domu.

Její tvář ozářily hřejivé paprsky odpoledního slunce, které se přes její postavu draly do místnosti. Mackenzie vykročila ven a zavřela za sebou dveře.

Zhluboka se nadechla.

Vzduch jakoby voněl příjemněji než dopoledne. Obloha se zdála jasnější a tráva zelenější než kdy dřív. Na dívčině tváři se zformuloval široký úsměv.

Odhodlaně vykročila známou cestou směrem k nedalekému poli. Do kroku si začala tiše broukat veselou melodii, přičemž košíkem pohupovala v rytmu chůze. Již zdálky slyšela hlasité diskuze, které mezi sebou vedli její sourozenci. Otec s matkou obvykle při práci nemluvili, nyní se však i oni zapojovali do debat a smáli se spolu s ostatními. Pro Mackenzie to byl jeden z nejkrásnějších pohledů, jaký se jí kdy naskytl. Její spokojený úsměv se v momentě ještě o něco rozšířil.

Jakmile přišla k ostatním, položila koš na zem a s každým se řádně přivítala. Poté se sklonila k práci a zapojila se do probíhající debaty.

Slunce svítilo a hodiny ukazovaly něco kolem druhé hodiny odpolední. Obyvatelé Cerery, stejně jako vždy, pracovali na svých polích a z nedalekých sadů bylo slyšet bujaré veselí sadařů.

Vše bylo až stereotypně přesné. Přesto se zdálo, že slunce najednou svítí jasněji. Osudy obyvatel Cerery ozářila naděje. Naděje z lepších zítřků. Především se však ve všech zračilo odhodlání. Čiré odhodlání žít svůj život naplno, nepochybovat o budoucnosti a spíše ji s pokorou přijímat.

Mackenzie nebyla výjimkou. S úsměvem se narovnala v zádech a vystavila pihami posetou tvář hřejivým paprskům odpoledního slunce. Věřila. Že zítřejší den bude lepší, než ten dnešní. Byla odhodlaná každý z dnů prožít tak, jako by se jednalo o den poslední.

Neměla strach ze Sklizně. Nebála se už vůbec ničeho. Věřila, že její osud je předem daný a kdyby se proti němu snažila bojovat, prohrála by. Proto nyní s pokorou a úsměvem přijímala svůj úděl a nehodlala se mu nijak bránit.

I její tvář ozářily paprsky naděje. A věděla lépe než všichni ostatní, že naděje umírá poslední.