Protože já se zřejmě nemůžu chvíli jen tak v klidu nudit.

A virtuální prostor s těmahle kecama zabírám proto, že jsem si celej zatracenej tejden nemohla pořádně s nikým promluvit. Nechutnou metaforu, kterou jsem pro ten stav vytvořila, asi budu dál sdílet jen s vraniou.

Ostatní, kdo tohle čtete, zkrátka vězte, že bych jinak explodovala.

Vysvětlivka: abych nemusela pořád opakovat věci jako „byla to kurevská bolest" a „vnitřnosti mi někdo rozšlehával ponorným mixérem", budu používat kódy.
V systému, kdy modroučkej jemnej nosorožec znamená „bolí to asi jako přátelskej kopanec do břicha" a bleděrůžová impregnovaná žirafa „dohajzlu, zabijte mě někdo, prosím!!!" už snadno odhadnete, kde na stupnici leží třeba zlatavej naondulovanej pásovec.

***

DEN NULTÝ
Pondělí

Vivík se rozhodl, že když mu moc nejde ta změna v hlavě, tak začne zvenčí.

Pánský kadeřnictví, půl hodiny, a šestadvacet let vlasů šlo do háje. Doslova, prej si tam pro ty smetený chlupy chodí chlápek, co je pak rozhazuje kolem oplocenky a stromků, aby je neohlodávaly srny a tak.

V každým případě, plán byl: vojenskej sestřih mám, teď začne drill. Totálně pozitivně nastartovaná jsem skoro nemohla usnout, jak jsem se těšila na ráno, až začnu makat.

DEN PRVNÍ
Úterý

Ráno jsem se probudila a vyflákla se na to.
OK, tak ne úplně, půl hodinky jsem se všelijak protahovala a poskakovala, než jsem usoudila, že to by pro začátek stačilo a pokračovat budu před obědem.

Hmmm. Než přišla vizita.

Seznamuju doktora se svým nedávným zážitkem, kdy mi najednou béžovej kudrnatej hrošík, až jsem v noci klečela v koupelně, nemohla pomalu dejchat a nemohla se zvednout a nic, než to povolilo, když v tu chvíli uprostřed věty...
„...aaa, přesně o tomhle mluvim!" vyrazím ze sebe. „Zkurvenej béžovej kudrnatej hrošík, doktore. Myslim, že je to žaludek. Asi."

Nejspíš pěkně změním barvu, každopádně se orosím, a najednou mi moc do řeči není.

Doktor mě odešle na sesternu, kde vyfásnu odměrku s nějakou sladkou maltou, nebo co to je, a odvleču se do postele.

Sladká malta nic nedělá, kromě toho, že mi zazdí hubu. Co bych taky chtěla od malty...
OK, béžovej kudrnatej hrošík postupně přechází ve fialovou nadutou lišku, nicméně se zbytek dne buď svíjím v pelechu, nebo se plazím po chodbě v naději, že to rozchodím.

Na žrádlo vážně nemám chuť.

Jenže lékařskej personál zrovna v tu chvíli usoudí, že mi ode dneška bude kontrolovat, kolik toho sním a vypiju. Fakt super.

S pocitem, že nachově rudá citově oploštělá žížala, podávám heroickej výkon - za den zdlábnu banán, půlku brambory a tři lžíce kuskusu s fazolema. Piju ale dost a asi vážně nevypadám, že bych byla schopná do sebe něco víc nacpat bez okamžitejch nechutnejch následků, takže mě nakonec nechaj bejt.

Jenom když se na „rozchodit to" výpravách plížím kolem sesterny, nějak mi už nikdo nebaští zdviženej palec a americkej úsměv, když se ptaj, jak mi je.

V noci nic novýho, kroutím se a je mi zle.

DEN DRUHÝ
Středa

K ránu usnu. Na chvíli. Když se probudím, situace je ve stavu modroučkýho jemnýho nosorožce, takže sice se moc nehrnu do akce, ale předstírat, že funguju, ještě zvládám.

V průběhu dne se to různí. Většinou dřepím u noťasu (a čumím na SPN) nebo zdravotně chodím, na kouření chuť nemám, kafe jsem taky vzdala, protože na lačnej žaludek není nic moc ani za okolností, nezahrnujících psychedelicky zbarvenej zvěřinec.

Kolem poledního mi začnou různí lidi sdělovat, že jsem žlutá.

„Hej! Jsem úplně normálně zelená! Nech mě bejt."
(Jo, i teď jsem zpět v módu Hulk ve vývoji- zelená už jsem, jenom dohnat ty svaly.)

„Nemůžeš jen tak říkat lidem, že jsou žlutý! Rasisto!"

„Haha, to jen splývám se zdí... kamufláž, voe."

Když mi dojdou rádobyvtipný odpovědi, na scéně se objeví doktor. (Asi mu začnu říkat Doctor. Skoro by si to zasloužil.)
Aniž by něco řekl, štípne mě do hřbetu ruky, to zkouší, jestli mi nezačíná bejt velká kůže? Jak jsem zmatená, dostanu ještě povel, ať se kouknu nahoru, kontroluje mi bělma. Chystám se vycenit zuby, připadám si jako kůň na prodej... ale doktor si pro sebe přikývne: „Jo. Jste žlutá. Přijďte za chvíli na vyšetřovnu, nabereme krev."

Tak tohle bylo to nejoriginálnější pozvání na rande, jaký jsem zažila.

Zvyklá na to, jak se vyšetření vlečou, jdu po odběru dál v klidu trpět k Supernatural (už je to to jediný, co mi odvede pozornost, i netkomunikace vázne) a pak jdu brzo do postele, protože jsem z tý bolesti nějak... unavená.

Kolem desátý ovšem přilítne sestra, a že mám na sebe něco hodit, jedu do nemocnice na vyšetření, že ty výsledky přišly a vůbec se panu doktorovi nelíbily.

Normálně bych měla fórek i na tohle, určitě, ale teď jsem ráda, že se zvládám aspoň tvářit jako „všechno v pohodě"; kdybych otevřela hubu, ještě začnu kňourat.

Beru to jako cestu na vyšetření a zpátky. Stejně ale popadnu tašku (hej, to prostě není kabelka! :D), a dobře, že tak, protože jsem s ní schopná nouzově přežít všude minimálně pár dní.

Noční nemocnice je zvláštní místo. Trochu mě zaskočilo, že jsme jeli takhle navečer, obvykle se posílá přece ráno. Ale opět nedržkuju a nezpochybňuju to, protože co už: mám radši trávit noc na zemi v koupelně přemejšlením, jestli teda zazvonit na sestru, dokud jsem schopná se zvednout, nebo ještě chvíli čekat - třeba to přejde? Jo, jsem idiot. Nic novýho pod zářivkama...

Sono břicha, nespokojený hmkání.

„Tak si vás tu necháme."

Jo, jo, já vím, že mám žlučník plnej šutrů, co do toho pletete nějaký játra, a jo, asi jsem teda žlutá, ok, ale to může bejt tím osvětlením, tak mi řekněte, že se mám objednat na zákrok a šoupněte mi nějaký léky, ať můžu jet... ne domů, ale do svýho ústavu... COŽE?

Blíží se půl dvanáctá a sestřička z psychiny, co mě doprovázela, odjela, že mi zpátky pošle po saniťákovi nějaký věci. Sedím v nemocnici a se sympatickou doktorkou vyplňujeme tunu dotazníků. Sympatická doktorka si všimne Supernatural odznáčků na mojí tašce.

„Jé, vy ten seriál znáte?"

Ne, jen se mi líbí ty obrázky, zvlášť Castiel v uniformě pracovníka čerpačky, napůl rozpitej od deště.

„Uhm."

„A tohle je Castiel, že jo? Jakou máte nejoblíbenější postavu? Hmmm... já mám hrozně ráda toho fousatýho... Bobbyho!"

Kejvám. Usmívám se. Hmkám. Na víc se nezmůžu.

Kurva, je mi do breku. Proč. Zrovna. Teď?! Jedinej člověk, kterýho jsem v celým Písku zatím potkala a se kterým bych nejspíš dokázala kecat do mrtva za jinejch okolností...

Doprovází mě na oddělení, zvládnu dost mizerně konverzovat. Nebejt to o SPN, tak asi zůstanu u přikyvování a bručení.

Chirurgie-Urologie, pokoj se třema postelema, vychází na mě volná prostřední. Dostanu erární košili, látka je tvrdá a nepříjemně dře, do pracky kanylu, infuzi, příkaz nic nepít a nejíst a dobrou.

S tím nejedením nemám problém.

Pití je horší. Kapačka mě prej zavodní dost, jenže za chvíli mám v hubě jak v pískovně. Jazyk přilepenej k patru, rty připomínaj suchej zip.

Stejně za chvíli usínám, protože analgetika v infuzi trochu uklidní bleděrůžovou impregnovanou žirafu, která začínala vystrkovat růžky.

DEN TŘETÍ
Čtvrtek

Nacházím se v takovým zvláštním polobdění. Ležet a nechat si kapat do žíly mi úplně stačí. Necítím potřebu s někým komunikovat, něco číst, vykonávat jakoukoli činnost. Jen tak se zavřenejma očima ležím, když mě zrovna žíhaně zelenorůžová oprsklá chobotnice nechává na pokoji, tak spím, jinak spřádám příběhy a přemejšlím si.

Dopoledne pořád nesmím jíst ani pít, kvůli možnýmu vyšetření. Už je mi to fuk.

Intravenózní výživa má svoje výhody, například na hajzl se musím odplazit jen dvakrát za celou dobu od přijetí.
Koukám tam na sebe do zrcadla, při první cestě.
Ještěže jsem si nechala sundat ty vlasy. Takhle vypadám jako strašidlo, ale aspoň ne jako strašidlo v houštině zplihlejch, zacuchanejch a mastnejch cancourů.
A na denním světle to konečně musím připustit. Jo, jsem žlutá. Mám žlutý bělma. A navíc jsem tak vyprahlá, že moje rty připomínaj starej popraskanej pergamen.

Podruhý se na sebe už nedívám.

Vyšetření se nekoná, jenom mi odeberou krev na další testy, jestli se něco zlepšilo, když mě dostatečně vysušili a zinfuzovali.

Takže k obědu vyfasuju polívku, kterou nejím, ale konečně můžu pít. Po nějaký době si ze rtů odloupnu asi tak půl metráku suchý kůže. Skoro se divím, že si nesloupnu rovnou celýho člověka.

Odpoledne se staví Tulla. Přinese knížky. A máma, přinese knížku. Moc dobrej společník asi nejsem, ale asi to chápou.

Do jedný z těch knih se zkouším začíst, později. Nejde to. Vracím se do světa modrofialovejch autokratickejch lachtanů a vlastních myšlenek.

K večeři dostanu rohlík.

Sním ho. Zdá se, že rohlík veškerá lékařsky vzdělaná veřejnost považuje za zázračně uzdravující a supervýživnou potravinu, takže proč to nezkusit.

Dobře, můžu zodpovědně prohlásit, že na žlučníkovýho atentátníka má rohlík asi stejnej účinek, jako ta sladká malta. Žádnej.

Jinak dostanu taky nějaký ty informace: jeden z mejch drahocenejch kamenů se vydal na procházku a zasekl se kdesi u jater, který tím blokuje. Zítra mám jet na nějakej zákrok do Strakonic, kde se to vyřeší.

„A dostanu ten šutr?"

„Co, prosím?"

„No, jestli si ten šutr můžu nechat," snažím se zase bejt vtipná, ach jo... vzhledem k tomu, že zním jako ráno po příšerný chlastačce, to asi moc nefunguje.

„Tenhle ne, ten vám šoupnou do tenkýho střeva a potom-"

„Jojo, je mi to jasný," kejvu honem. Nejspíš vypadám zklamaně, protože doktor se na mě konejšivě usměje a dodá: „Ale až si necháte vyndat žlučník, tak ty kameny klidně dostat můžete."

„I se žlučníkem?!" nadchnu se.

„No, to ne."

„Já myslela, že bych měla rovnou na ně i takovej pytlíček..."

Kurňa vivíku, přestaň už žvanit. Stejně ti to tvoje „jsem největší pohodář v okruhu padesáti kiláků" nikdo nežere.

Zvadnu. Abych se zase rozveselila, přidají mi nějaký ty doplňující informace.

Kdybych si prej hezky žluťounká pobíhala po světě a hrála si na mimoně dál, mohla bych si vsadit, jestli mě dřív dostane otrava krve nebo selhání nějakýho toho orgánu.
Faaajn.

Takže přežít ještě jednu noc.

Mám takový tušení, že to bude krušný.

Když se večer objeví sestra s obvyklým „a potřebujete něco, třeba na spaní?", vyseru se pro jednou na falešnou hrdost a poprosím ke svejm oblbovákům ještě o něco na bolest. Sice to ze mě leze jako z chlupatý deky, ale sestřička má pochopení, a dostanu to, co mám jinak přimíchaný do infuze, čistý (protřepat, nemíchat) a extra prášek na spaní.

S nadějí, že to zaspím, se přesvíjím přes jedenáctou hodinu. Jsem na pokoji sama, takže při útocích bleděrůžový impregnovaný žirafy občas vydávám i nějaký ty srandovní zvuky. Slova v tom rozpoznat nejdou, což nevadí, protože jsou to vesměs hrozný sprosťárny, navíc se opakuju. Ani čeština nemá tolik sprostejch slov...

Analgetika nezabíraj. Prášky na spaní nezabíraj. Nemůžu najít žádnou polohu, ve který bych neměla chuť vylézt z toho podělanýho těla a zdrhnout někam hodně daleko.

Venku je dusno. Z porodnice a novorozeneckýho se nese brekot dětí.

Kurva, fakt bych radši ještě jednou rodila, to má aspoň výsledek, kterej stojí za to. Z tohohle bude přinejlepším jeden debilní šutr, odsunutej do bezpečný zóny tenkýho střeva.

Ztrácím pojem o čase. Není nic, než já a zkurvená bleděrůžová impregnovaná do hajzlu žirafa. Střídavě sebou házím na posteli, pokouším se ležet klidně, že se to zklidní taky, a sedám si, přesvědčená, že budu blejt, ale nic, jenom blbý křeče.

Až se venku najednou spustí monumentální bouřka.

Blesky práskaj tak divoce, že je světlo víc než ve dne, vrania otravuje křižovatkovýho démona a mě se uleví.

Při rozklepaný cestě na záchod se zahlídnu v zrcadle, světlo blesků zvenku a zářivky na stropě, vypadám jako mrtvola - žlutá mrtvola - ale ze žirafy je rudofialovej punkovej hroch a když se vrátím do postele a bouřka odezní, podaří se mi usnout při prvním náznaku svítání.

DEN ČTVRTÝ
Pátek

Obligátní příkaz nic nejíst a nic nepít mě nemůže rozhodit. Nepotřebuju jíst. Nepotřebuju, sakra, ani pít. Potřebuju, aby tohle celý skončilo!

Tak nějak v mlze vnímám vysvětlení celý procedury. Vypadá to na něco podobnýho sondě do žaludku, takže mi budou strkat do krku hadici, paráda... ale jo, klidně spolknu požární hydrant - nebo se o to aspoň pokusím - jestli to bude znamenat konec šíleně barevnýho zvěřince.

Další cesta sanitkou, na sál, moc toho nevnímám. Sice mi tvrdili, že se zákrok nedělá v narkóze, dostanu jen injekci, která mě oblbne, ale mám dojem, že možná nebudu potřebovat ani tu.

Znecitlivující sprej do krku, hořkej jak zmařený touhy. Kašlu a trochu se zalykám, ale to už mám mezi zubama náustek, abych nemohla zavřít tlamu a do hadičky od kanyly mi vystřikujou oblbovačku. Pak se v mým zužujícím se zorným poli objeví ruka s koncem slíbený hadice s kamerou...

OK, teď to začne bejt drsný, bleskne mi hlavou.

Připravím se na dávení nasucho, křeče a ten hnusnej pocit, když se vám něco prokutává hltanem a rejdí ve vnitřnostech.

A od tý chvíle nevím nic.

Tipuju, že s tím, jak jsem tejden skoro nejedla, několik dní se kroutila jak žížala a vůbec jsem byla načatá, jen jen sebou seknout a odpískat to, oblbující injekce mě stačila poslat do nevědomí stejně dobře, jako narkóza.

Nestěžuju si.

Probírám se napůl, když mi operující doktorka pomáhá otírat hubu do papírovejch ručníků.

Pořádně až na nosítkách a cestou zpátky.

Zbytek dne věnuju postupnýmu ožívání. Absence úchylně barevnejch stvoření je tak sladká! Sice mě bolí polykání, vnitřek krku mám odřenej, jako bych spolkla nasranýho ježka, ale vůbec mi to nevadí.

Přelouskám knížku(novej Palahniuk, povídky, dost dobře šílený), dám se trochu do pucu ve sprše a konečně domluvím s máti, aby přes FB dala vědět vranie, že jsem naživu. Což klapne. I když mám beztak dojem, že vrania věděla i bez toho... ta bouřka... a vůbec... prostě jsme ve spojení, přestože nejsme ve spojení.

Jo, a když mám tohle vyřízeno, můžu konečně věnovat zaslouženou pozornost sestřičkám a žákyňkám. Protože - zaprvý, personál je tu nadstandardně milej a vstřícnej, a to říkám bez jakejchkoli postranních úmyslů a dvojsmyslů. A za druhý, už s úmyslama a dvojsmyslama, chuckumůj, to jsou šťabajzny! Muááá!

Vořech se zkrátka oklepal rychle.

DEN PÁTÝ
Sobota

Poslední kapačka, kontrolní krevní testy v pohodě, na pondělí mám předběžně slíbený propuštění a na dnešek návštěvu Tully se zásobama, nic mě nebolí, a i když jsem slabá jak čerstvě narozený štěně, tejden jsem neměla kafe ani cigáro a tlak mám pořád někde na hranici bezvědomí, jsem tak nějak... šťastná?

OK, v hlavě pořád ten starej bordel, jenom se mi momentálně daří ho přehlížet a tančit si nad ním.

Schroustnu další knížku (Kvantová noc, výborný čtení, i když mám pár výhrad), ve sprchách vedu fajn rozhovor s nějakou babičkou, kecám s žákyňkama a sestrama. Když dorazí Tulla, už jsem oblečená, jdeme si sednout do nemocničního parku a dát si oběd - baštím těstoviny se zeleninovou směsí, každý sousto je čistej požitek, protože T. sakra UMÍ vařit.

A jelikož už dostávám i nemocniční stravu nejen ve formě nitrožilní, domlouvám se večer s doktorkou, že jsem otrava vegan, jestli by mi mohli posílat třeba jen přílohu, prostě aspoň bez masa, když to nejde jinak.
Doktorka je ochota sama, všechno půjde, hned to zařídí...

Já pak ze samýho štěstí zpucuju i čokoládu, kterou mi Tulla přitáhl, říkám si, když už by mě z toho měla chytnout další superbarevná zoo, tak aspoň nebudu muset nikam jezdit.

V rámci tréninku navečer půl hodinky vrávorám po parku dokolečka jako idiot. Možná ještě doznívá ta oblbovací injekce, protože nohy mám jak vařený špagety. Do postele zapadnu naprosto vyflusnutá, ale stále v optimistickým módu.

DEN ŠESTÝ
Neděle

Přečtu poslední knihu.

K snídani speru zbytek ovoce od Tully a rejžový chlebíčky.

Trochu zvědavě jdu k obědu, čekám... nevím, suchej knedlík.

Zvednu poklop. Na talíři leží... NOHA. A čtyři knedle s omáčkou.

Vrátím poklop na místo. Odcházím.

Brblybrbly, králičí noha? Brbly brbly! Vrrr!

Ještěže tu už lítám oblečená, jenom popadnu tašku a jdu ven.

Oni mi dali NOHU?!

Potkávám saniťáka, jednoho z těch, co mě vezli do Strakonic.

„Á, dobrej, jdete už domů, nebo utíkáte?"

„Utíkám," useknu. „Ale pssst!"

Směje se a kývá. Já nasraně pokračuju dál, vztek mi dodává sílu, temná energie. Tentokrát dám tři okruhy kolem areálu, než se uklidním. Beztak jdu zejtra pryč, nemá cenu to řešit.

Jako bych tušila, že si opravdový nervy mám šetřit na zítřek.

Večer mi přijde sms od vranie. Konečně někde vyhrabala moje číslo. Nadskočím na posteli a začnu datlit. Výměna dat mezi ČR a Slovenskem trvá do noci, a po poslední odeslaný megazprávě mi operátor pošle rovnou tři smsky s tím samým sdělením: můj aktuální kredit je -1kč.

Aha.

No, nevadí, stejně odtud zejtra vypadnu, tak si dobiju.

Vcelku pokojně usnu.

DEN SEDMÝ
Pondělí

V půl sedmý sprcha, od tý doby pobíhám kolem oblečená a natěšená, i když mám jít až odpoledne. Nevadí mi, že naposledy jsem jedla v sobotu, nevadí mi, když na oběd vyfásnu rejži s kusem dost uleželý mrtvoly, to celý plovoucí v UHO.

Konečně!

Doktor, papíry, propouštěcí zpráva.

Jo, je mi fajn, sluníčko a duha, jo, nechám si žlučník určitě vzít, než mě zabije, jojo, hlavně už chci bejt v tahu, i když jste tu fajn, lidi...

A první zádrhel. Přijela jsem sanitkou, musím taky odjet sanitkou.

„Já mám natrénováno," protestuju, „to v klidu dojdu, fakt. Nenechám se přejet, přepadnout, nezapadnu do hospody ani do kanálu, prostě to vezmu rovnou... eh, klikatou čárou přes město do správnýho ústavu."

Ne. Nepřipadá v úvahu.

Dobře, tak si povezu prdel v sanitě za peníze daňovejch poplatníků. Co už.

„Tak, ještě zavoláme k vám do nemocnice, že vás tam posíláme."

Jasně, cokoli.

Na sesterně probíhá několikero telefonátů. Pak vychází sestra, ta starší a příjemná, tváří se, jako by ji právě hrnek od kafe nečekaně kousnul do obličeje.

„Mně je to moc líto, slečno Obludo," povídá, „ale budete tu muset zůstat do zejtřka."

„CO?! Ne, pardon, cože?"

Dozvídám se, že doktoři se po telefonu zhádali, každopádně ten můj tvrdil, že o tom musí vědět den dopředu a že dneska mě v žádným případě nemůže přijmout zpátky.

„Tak na tohle nemám," vrčím. „Helejte, beru si tágo, jedu domů a zejtra ráno naklušu na psychinu. Tím se to řeší, ne? Propouštěčku mám podepsanou, jsem zdravá, silná, schopná a úžasná, tak o co jde?"

O to, že mám smůlu. Jsem v ústavní péči našeho pana doktora, takže žádný trajdání si po domově a taxíkama.

„Doprdele," už se neudržím. „Tak ať se ten chlap rozmyslí, buď mě má v péči, tak co je za problém si mě teda převzít, nebo nemá, a ať jde do hajzlu, já jedu domů."

Hlavou mi běží, co by se dělo, kdybych se sebrala a fakt odešla. Násilím mě držet nebudou, i na psychině jsem hospitalizovaná dobrovolně, takže...

Jo, takže bych si zadělala na spoustu otravnýho řešení do budoucna.

OK, tak ten den ještě přežiju.

Ale kvalitní našňupnutí musím využít.

Beru tašku, ujistím znepokojenej personál, že neopustím areál nemocnice, jenom si musím vybít nasrání a zasportovat, a jdu dělat okruhy kolem parku.

Teď mě sledujou dělníci ze stavby. Při prvním průletu nic, při druhým si začnou šeptat a pak už se jen baví pokaždý, když jdu kolem. Seru na ně. Jsem magor, co běhá pořád dokola, no, tak se smějte.

Při desátým kolečku už se směju taky. Nějak to ze mě všechno spadlo.

Nohy mám mnohem jistější než předevčírem, víc toho udejchám. Je mi fyzicky dobře. Sice vládne horko, ale fouká příjemnej vítr a chvílemi se nebe zatáhne mraky, takže fajn. Kolem zpívaj ptáčci, nemaj psychedelický barvy a neklovou mě do útrob. Kvetou kytky a já neležím pod nima, ale můžu se na ně dívat shora.

Jo, o logistice předávání si pacientů si myslím svoje a není to pěkný. Možná radši přepnu na plánovací a psací program.

V kantýně si koupím sudoku a džus, pak už neběhám dokola, ale jen se tak courám, chvílema sednu na lavičku a luštím, zakouřím si, zase jdu dál.

A aspoň na tohle odpoledne si dokážu naplno vychutnat, že jsem naživu a že mě nic nebolí.