aneb cesta za kultůrou

- proč není v médiích Mišík se dozvíte v závěru.
- proč tohle není recenze na film se dozvíte záhy.
- proč existuje jistej kreslenej počin se nedozví nikdy nikdo, zřejmě...

Už jsem tak dlouho nebyla jinde než doma nebo v práci, že když se mě máti rozhodla vytáhnout na Nechte zpívat Mišíka, byla jsem z toho celá na větvi. Dobře, tak na větvi ne, jen jsem se snažila spadnout do studny a tak, klasika.
Vyrážela jsem na šestou, sice s tullotátou, ne busem, ale stejně mi to tak evokovalo cestu do práce, že jsem chvátala i když nebylo proč.
V bankomatu visela zapomenutá dvoustovka. Proč se mi tohle nestane, když to potřebuju? No nic, kdyby měli v bance otevřeno, vivík by si zřejmě zahrál na poctivýho blbce, takhle jsme si holt s mámou daly kino zadarmo.

Čekala jsem do půl osmý v hospodě u piva a dopisování článku.
Pivo jsem taky neměla strašně dlouho. Takže mi stačila jedna dvanáctka, abych se dostala do nálady. A jedna viví máma, abych přepnula na plně vožralej mód.
Když s ní se to nedá... :D

A v podstatě jediný štěstí, že jsem byla tak mimo, protože konečně v kině, po upoutávkách na zajímavý filmy se na plátně objevilo to.  Ne To od Kinga, což by možná bylo snesitelnější. Kreslená haluz, kterou bych si užívala, mít v sobě ještě půl litru skotský a minimálně dva tučný špeky.
Ženy (?) s prsama místo rukou, lovící nahaté mužíky, všude výstřiky, penisy, páka prsama, porod penisem do vody...
,,Já chci na benzínkuuu," zaúpěla jsem. ,,Za svejma smraďochama a honibrkama..."
,,Tam aspoň víš, co se děje, žejo," chápala mě máti.
To trvalo asi deset minut. Nikdo z přítomnejch neutekl, i když pár se zdejchlo na záchod a vrátilo se až na začátek filmu. My ostatní jsme to přetrpěli a když to konečně skončilo, celý kino vydechlo úlevou, ozývalo se jásání, potlesk (možná umělecká duše, která to jako jediná docenila, ale pochybuju) a zaslechla jsem i nefalšovanej pláč člověka, kterej právě přežil armageddon.

OK, a Nechte zpívat Mišíka.
Taaakže, trochu jsem se bála, že usnu a/nebo budu se nudit. Ne-e. Polodokument byl pojatej vtipně, obsahoval planetku Mišík, obývanou bytostmi (,,Tak je nauč hrát." ,,To by nešlo... ony nemaj ručičky na to.") - víme, jakej vztah má vivík ke slepicím, takže tady si medil. I když ta slípka, která byla celou dobu v záběru a upíjela pivo, ji musela mít jako z praku.

Mimo slepic mě dostával příběh Mišíkovy rodiny, záhadný tatínek z USA, a cesta dějinami předrevolučního Československa, tak hezky nenásilně a mišíkovsky pojatá... a stejně jsem si skoro zaslzela, hlavně okolo Sametový revoluce a pak koncertu Rolling Stones, kde dělal Mišík s ETC přeskokany.

Hele, pokud máte aspoň trochu rádi českej rokec, folk a underground, tak tenhle film doporučuju, prostě. Akorát na ten předfilm se připravte. Možná by stačilo zavřít oči a myslet na Anglii, zvuky zase tak znepokojující nebyly.
Hej, proč já jsem vlastně nezavřela oči, dokud to nebylo pryč?
Chm...

Cestou zpátky pršelo. Nebejt těch deseti minut toho, měly jsme ještě čas na jedno malý v Pyramidě, takhle jsme musely klusat na autobus.
A ano, logika autobusový dopravy - ve chvíli, kdy jedou zhruba tři lidi, pošlou zájezdovej autobus, kdežto na poslední spoj, kterým jezdí lidi z práce a tak, přijedou dvě auta. Minibus a vocásek.
S mámou jsme se těšily, že pojedeme spolu, i když já do Nepodřic a ona dál, do jiný díry pod pařezem, ale takhle jsem já byla odlifrována do vocásku a máti zůstala v minibuse.
Schoulila jsem se na sedačce s pocitem náhle opuštěnýho dítěte, v sobě plno dojmů, o který jsem se chtěla s mámou podělit a teď nebylo s kým... ale vesmír se slitoval a z rádia (Faktor) začal nečekaně hrát Bon Jovi.
Hehe, ano. Celý auto zpívalo. :D

Takže všechno vlastně dobře dopadlo.

Bonus: agentka MegaŠťastnýho jednorožce (odznáček by vrania ) v kině. Tak velkou hlavu mám proto, aby se mi tam vešly všechny ty kraviny, a tak velký zuby mám proto, že Freddy Mercury. Nebo tak.