Nemůžu si pomoct, ale narazit na popis posledních cca dvou hodin v nějaký fikci, tak si pomyslím minimálně ,,hele, brzdi trochu".

Za sebou druhou noční, klušu si městem, trochu mě pobolívá šiška, ale nic strašnýho, když najednou... prásk! Něco mi tak jako křupne mezi očima. A ne, nenabourala jsem do sloupu ani do lehce přehlídnutelnýho baráku. Trvám na tom, že jsem dostala pěstí od někoho neviditelnýho (a podezřívám svýho strážnýho anděla, protože už mě musí mít fakt plný zuby).

V každým případě mi začíná doslova chcát z nosu krev.
Výborně, papírový kapesníčky nevedu, takže si ucpávám rypák látkovým pidismrkáčem, jediným, takže aby se dostalo na obě nosní dírky, musím bejt docela rafinovaná.

Naštěstí mám časovou rezervu. Sednu si na zídku u Starýho mostu, odkapávám do kanálu, protože ten hadřík okamžitě nasáknul a přestal bejt k užitku. Nakonec používám ještě náhradní a naštěstí čistý ponožky (vždycky jsem říkala, že se svojí taškou jsem schopná kdykoli a kdekoli přežít minimálně tejden, nejen kvůli tý vrstvě kakaovejch bobů na dně, co se mi tam vysypaly už před čtvrt rokem). Čekám, jestli dřív otevře vietnamská večerka nebo pekařství (oba maj zpoždění a u obou se daj teoreticky sehnat kapesníčky) a dumám.

Což je vždycky nebezpečný.

Tentokrát vydumám, že si dám cigáro  - sráží tlak, takže by mi mohl přestat menstruovat nos, žejo? Jako, normálně mívám tlak spíš extrémně nízkej, ale to cígo prostě potřebuju, už jen abych se uklidnila.

Jestli to třeba někomu nedošlo, tak hlásím, že kouřit a pouštět krev z nosu je docela napytel kombinace. Navíc zezelenám a začíná mi zvonit v uších. Asi upozornění, že jsem geniální.

A ještě se kolem mě nebezpečně shlukujou holubi. Fakt úchyláci, jdou po krvi a popelu z cigára. Jeden mě klovne do boty. Tak to jako ne...

Jestli to třeba někomu nedošlo, tak kouřit, pouštět krev z nosu a pokoušet se odhánět holuby je totálně napytel kombinace.

V tu chvíli se na scéně objeví můj bejvalej psychiatr. (To je ten moment, kdy už bych u čtení řvala, že si ze mě autor dělá kurňa prdel, asi...) Doufám, že mě třeba nepozná. Marně.

,,Co se stalo, potřebujete pomoct?" ptá se.

Jo, humánně mě utraťte, prosím, pomyslím si, protože když tu větu chci říct, začnu nějak jako ,,hmň uň huh...". Polknu a co nejartikulovaněji ze sebe dostanu: ,,Ne, díky."

,,Můžu vám třeba někoho zavolat-" (Třeba hodný zřízence?)

,,Ne, hem pohodě," zahuhlám. To ho rozhodně přesvědčí - zelená, rozcuchaná mátoha s nosem jak lahví kečupu, co od sebe odhání holuby zapáleným cigárem a nos si utírá proužkovanejma ponožkama, ta přece nemůže mít problém.

,,Muhím na buh," dodávám.

Tak jo, vnutil mi aspoň ty zatracený papírový kapesníčky a stejně to už přestávalo, než jsem došla na autobus, byla jsem jako nová (dobře, použitá, ale prostě v normě)... jenže... CO. TO. DOHAJZLU. MĚLO. ZNAMENAT?!

Kdyby mi ještě třeba ujel autobus, tak už si sama celou tuhle historku vůbec nevěřím.