Potřebuju změnu, říkala jsem si.
Tamten les je moc malej, říkala jsem si.
Mám to procouraný hned, chci dobrodrůžo...

Tak jsem dostala dobrodrůžo rovnou do ksichtu.

(Není to vidět, ale mám krásnej šlinc ještě na tváři a na krku, hehe... :D)

Vyklusala jsem v dobrý náladě, hezky kolem řeky, pak nahoru do smrtícího kopce, předběhla jsem dva týpky na kolech, ani jsem se nezadejchala, prošla přes vesnici, železniční přejezd a šup, Písecký hory nazdaaar!

OK, ještě jsem dala hned u přejezdu cigáro, protože mě znepokojila výhružná cedule zmiňující zákaz vjezdu do lesa, odhazování odpadků, a vyhrožující fotopastmi. Tak aby mě nechytili v lese s cigárem v hubě, to by bylo trapný.

Výborně, teprve půl druhý, koukám na čas... to bych mohla bejt do čtyř zpátky na základně a ještě si zaposilovat.

Křepce nadskočím a vnořím se do lesa.

Paráda. Ono není moc o čem vyprávět, málokdo asi pochopí, co vidím na šplhání se do příkrý stráně, kdy ze mě leje pot a klošové (to jsou takový ty okřídlený klíšťata, co nekoušou, jen jsou strašně otravný) si ze mě dělaj cíl pro teroristický nálety. Skákání po padlejch kmenech, přes kameny, prodírání se křovisky, lezení na stromy... občas si zobnu jahodu nebo malinu... napiju se...
Soustředím se na tady a teď. Čerstvej a chladivej vzduch ve stínu v roklině. Vůni jehličí, praženýho na slunci. Zastavím a sleduju nějaký ptačí pidižvíky, jak na sebe pokřikujou; oni si na oplátku prohlížejí mě. Pozoruju srnku asi deset metrů ode mě, nikam nechvátám, tak se ani nehnu, jen se dívám. Až po chvíli si jdeme každá svojí cestou.

A tak si tančím přes hory přes doly mé zlaté parohy, chvíli běžím, skáču po stráni, adrenalin! Pak se zase courám a přemejšlím nad blbostma a nad ničím...

K tomu zatracenýmu rozcestí dorazím v půl třetí.

Jsem někde v kopcích, matně tuším, kterým směrem je kamenolom a tedy i Písek, ale nejsem si jistá, kudy jít, abych se tam nějak rozumně dostala. Mrknu na směrovky, v duchu poděkuju Lesům města Písku a turistům za značení. Fajn, čtyři kilásky tímhle směrem na Živec. To bych mohla dát, pak to střihnu přes město a pohoda.

Vyrazím. Držím se cesty jen přibližně, říkám si, že když vím směr, tak to nějak dám. Zobu jahody, čmuchám lesní vůni, najdu pár červavejch babek - hele, ale rostou!

Cesta, který se držím, končí závorou, hromadou pokácenejch klád, cedulí, že "skládka dřeva je monitorována" - sakryš, další fotopast? - a na poli zralý pšenice.

OK, střihnu to holt tím směrem nějak lesem.

Ve tři hodiny stojím znova na tom samým rozcestí.

Nevadí, druhej pokus. Tadá, směr Živec! Hospoda! (Dochází mi pití.)

Tentokrát to střihnu nakonec po kraji pole, ocitnu se u silnice, někde... do háje, to jsou Vrcovice? Fajn, jsem deset kiláků od Písku, nebo tak nějak, mám dvě hodiny na to, abych se zvládla vrátit do ústavu, a vůbec netuším, kudy mám jít. Hmmm... Dám dohromady všechno, co vím o Písku a okolí, určím si světový strany (ještě že je den... hehe) a vyrazím.

Když dojdu ke kolejím, tak trochu se uklidním. Koleje jsou fajn. Půjdu podle kolejí a někam dojdu.

V duchu si už nesumíruju poznámky k supernatural larpu, co chystám na srpnovou slezinu, ani škodolibý nápady do samifer úchylnosti. Chystám se, že budu volat do ústavu.
,,Eh, přijdu později, nevadí?"
,,Kde jsem? V lese."
,,Ne, jsem v pohodě, do tmy to určitě zmáknu, a případně přespím. Večeři mi neschovávejte, měla jsem jahody."
Jo, to bude super.
Určitě.

Tak trochu panikařím. Jdu sice kolem kolejí, fajn, ale jinak vůbec netuším, kde doprdele jsem.

Paragán ze mě fakt nebude. Leda by vám nevadilo, že když mě vysadíte dejme tomu u Prahy a dáte mi za úkol do dvou dní se proplížit přes nepřátelskou linii třeba do Plzně, zavolám vám za tejden z Ostravy.

Něco podobnýho mi táhne hlavou, když instinktivně vylezu na nejvyšší bod v okolí. Moc odtud nevidím, protože všude kolem je samozřejmě les, žejo. Takže Jeníček style, najdu si přístupnou borovici, nasrání a panika (nestíhám!) mě donutí provést poprvý a nejspíš i naposled v životě ukázkovej shyb, abych se dostala na nejnižší větev, a za chvíli jsem nahoře a hledím do kraje.

Dozvím se toho vážně hodně.

Jsem v lese.

Okolo jsou lesy. Kopce, údolí, lesy.

Fajn. Slezu, seskočím, poklusem se vydám namátkou zvoleným směrem.

V půl čtvrtý dorazím na rozcestí. Je to pořád to samý rozcestí. Mám chuť spáchat seppuku směrovkou ,,Živec - 4 km".

Jen idiot opakuje ten samej postup s očekáváním jinýho výsledku. Takže tentokrát se vydám po zelený, podle slibu, že tím směrem má bejt po čtyřech kilometrech hospoda u Sulana (odtud jsem před dvěma a půl hodinami vyrazila).

Snažím se, vážně! Kontroluju, kam mě zelená značka vede. Nelítám okolo, klušu ukázněně po cestě. I když se topím ve vlastním potu a konečně mi taky dochází voda.

Zelená značka mě dovede k silnici. Serpentýny směrem na Tábor.

Zařvu něco nepublikovatelnýho.

Kus se vrátím, zkusím další odbočku. Zpátky k tomu zatracenýmu rozcestí už nešplhám!

Jen pro info, Písecký hory fakt nejsou žádnej lehkej terén. Dobře, do Tater nebo Šumavy maj daleko, ale asi stejně daleko maj k mírně zvlněný krajince, jakou si teď rozhodně nepředstavujte.

Vydávám se jakousi napůl zarostlou stezkou, na jejímž začátku se nachází pár nejednoznačnejch zelenejch značek. V duchu slibuju strašlivou pomstu Lesům města Písku a turistům. Nebo komukoli, kdo tohle značení prováděl.

Ocitám se v džungli kopřiv, a křovisek, prolezu strží, na jejímž dně by možná tekl potok, nebejt tak strašně sucho, držím se jakýsi pěšinky, nejspíš vyšlapaný zvěří. Trochu optimismu mi dodávají odpadky na dně strže - kde je bordel, tam musej aspoň občas chodit lidi.

Vyšplhám nahoru, pot mi teče do očí, kopřivy šlehaj - bodla by mi mačeta, sakra. Mám pocit, že se prodírám džunglí. Slunce praží. Po pravý ruce mám neprůchodnou lesní školku, mezi mladejma borovicema zabírá všechno místo ostružiní. A já nemám mačetu.
Po levý ruce je to to samý v bledě modrým, vrby a trnky. Jdu středem, doufám, že se proplížím k nějaký cestě...
Ani prd.

Za trnkovým křovím, co mi uzavře cestu, zahlídnu pastvinu, elektrickej drát, koně. Ale musím se vrátit, obejít to jinudy, protože dál už bych se asi nedostala ani s mačetou. Na tohle bych potřebovala křovinořez.

Už nějak nemám sílu ani nadávat. Vracím se ke strži, na jejím dně bylo něco jako pěšina, tudy jsem měla lézt, jasně...

Jak chvátám, na kraji srázu blbě šlápnu.

Ty jsi fakt idiot, letí mi hlavou.

Sama letím vzduchem.

Díkychuckuzatokřoví!

Tak nějak si chráním ksicht, křovisko mě sice podrápe, ale zpomalí, a nějakým způsobem se mi pak podaří přistát - zase skoro ukázkovej parakotoul, i když rameno to malinko odnese. Dokud mám vcelku hlavu a všechny kosti, tak se nic neděje.

Seberu se, otřepu se, vyplivnu asi půl kila hlíny a vydám se na překážkovou dráhu po dně strže.

Jo! Už stačí vyškrábat se nahoru, proklusat kolem chatek - u jedný asi trochu šokuju chlápka, co si tam tak mírumilovně jezdí po trávníku se sekačkou a kouká na mě, jako by viděl ducha - a tadá! Jsem u železničního přejezdu, kde jsem si před celou věčností dávala cigáro.

Čtvrt na pět.

Sice mám chuť si ubalit, ale sakra, málem jsem se přerazila, abych byla zpátky včas, tak to teď nezahodím kvůli cigáru! Ani se moc neoprašuju, a klušu zpátky kolem silnice, i když asi vypadám, jako bych se vracela z natáčení nějaký zombiárny.

Nebo jako by mě přepadly veverky.

U Sulana jsem v půl pátý, odolám nutkání zastavit se aspoň na skleničku... vody, samozřejmě!

A za pět pět dorazím zpátky na základnu.

Vážně už ani nějak nemám chuť jít si zaposilovat. Na druhou stranu, chtěla jsem natrénovat na larp, a ten bude proti dnešku srandička. :D