(Další z bunkrnadílky, mikropovídku pro Sama.)

Chumelilo.
Dalo by se říct, že sněží, ale to slovo se k nadýchaným, velkým vločkám, co se snášely k zemi jako chmýří z pampelišek, tolik nehodilo.
,,Sněží" - výraz, co evokuje ostrý řezavý vítr a mráz a bodání tisíců drobných jehliček.
Tohle chumelení tiše šeptalo ukolébavku; tanec lehkých krajek, mír a klid.
A nebe plné těžkých šedavých mračen.

Chumelilo.
Bílé absolutno protínala jasná červeň, stopa v zavějích.
Vločky ho konejšily, lehounké chladné polibky, tvrdily, že je všechno v pořádku, že mu to hanebné narušení bělostné čistoty odpouští, jen ať si složí unavenou hlavu do sněhových polštářů, odpočívá...
...don't you cry no more.

Chumelilo.
Stále a vytrvale. A stmívalo se, až příliš rychle. Dovolil tmě přijít, dosadil ji na trůn z bolesti a strachu, když zavřel oči.
Tanec vloček viděl i v temnotě pod víčky. V uších mu dál ševelil jejich zpěv. Spolu s krví, kterou ztrácel z mnoha ran.
A ještě stále chumelilo, když se ozvaly hlasy.
,,Same... Hej, Sammy!"
Nedokázal se pohnout, otevřít oči. Sníh byl měkký a skoro až teplý, jako vyhřátá postel, objetí někoho milovaného.
,,Musíme ho dostat dovnitř."
Potom chumelit přestalo. Přestalo i všechno ostatní.

***

Hodiny. Dny, možná.
Než se zase mohl nadechnout čerstvého vzduchu. Slabý a bledý, sám připomínal panáka ze sněhu.
A tentokrát sněžilo. Ostrý, mrazivý vítr, jehličky výčitek.
Udělal jsem... Strašné věci.
Všechno jsem zkazil.
Všechny jsem zklamal.
Zavřel oči před bodavým útokem ledových vloček. Před útokem vlastních myšlenek je zavřít nemohl.
Selhal jsem.
Tma tady venku nad ránem se zdála věčná. Roztřásla ho zima, přesto zůstával stát. Ani si neuvědomil, že se k němu tiše přidal Dean.
,,Chystáš se kokrhat?"
Teprve ta otázka s ním trhla, ale ani se neusmál, a zůstával na místě, se zavřenýma očima. Ráno možná přijde, ano, ale ne pro něj, nezaslouží si další den, nezaslouží si...
Zavrtěl hlavou.
,,Víš," ozval se po chvilce hlas jeho bratra, ,,kdybys otevřel oči, tak uvidíš vážně parádní východ slunce."
,,A k čemu to?!" vyjel možná až příliš prudce, ale oči ho to otevřít přimělo. Ačkoli jen proto, aby se mohl na Deana otočit, s hněvem, který byl namířený spíš dovnitř než ven.
Dean zdvihl ruce ve smírném gestu, někde v dálce za ním se obzor barvil do barev až fantaskních, první paprsky slunce podsvěcovaly mraky.
,,Jenom... Že je tu novej den, můžeš začít s... čistým štítem, hm?"
,,Po všem, co jsem udělal?"
,,To bylo včera," prohlásil Dean zdánlivě lehkomyslně, ale oba věděli, že to myslí vážně. A taky oba věděli, že nemluví jen o střídání noci a dne. ,,Dneska je dneska."
Ta slova, a mnohem spíš všechno to nevyřčené zůstalo chvíli viset v mrazivém vzduchu. Slunce se zatím stačilo vyhoupnout trochu výš, vítr ustával, a sněžení s ním.
,,Pojď do tepla, dáme si kafe a naplánujeme, co dál," navrhl Dean. ,,Slunce už jsi z pelechu vytáhnul, nemusíš ho dál šéfovat a zmrznout tu u toho."
Sam se, jen mírně a neochotně, konečně pousmál: ,,Naplánovat... Další průšvih, chceš říct."
,,Jo, někdo by to tak mohl vidět," zabručel Dean. ,,Ale... Žijeme, tak jedeme dál."
Proti tomu generátoru motivačních citátů už se Sam nevzmohl na odpor.
Ale než se otočil, aby následoval bratra zpátky do bunkru, ještě jednou pohlédl k východu. A tentokrát se mu podařilo usmát se doopravdy.