Další díl našeho rodinného drabblení, tentokrát na téma Hvězdy.

Áďa:

Venku už se stmívá. Objevují se první hvězdy a nebe se barví do černa. Městečko se už pomalu ukládá ke spánku, jen dva lidi se trmácejí na kopec a svítí si baterkami. To jen malý Vojtík s jeho tatínkem jdou pozorovat padající hvězdy, konkrétně meteorický roj Perseidy.
„Tatí, a kdy budou padat?” ptá se Vojtík. „Najdi si nějaký rozvrh, kdy padají. Ne, můžou spadnout kdykoliv. Jen je ještě moc brzo,” vysvětluje mu tatínek. Vojtík se trochu zaraženě dívá na nehybné, zářící hvězdy a přemýšlí.

U souhvězdí Persea je rušno. Malí meteoriti a malé meteoritky běhají sem a tam. Jen dvě, už zkušenější meteoritky se nerušeně baví.
„Počkej, chceš mi říct, že...”
„Jo, půjdeme těsně po sobě! Je to tu bílé na černém!” ukazuje jedna z meteoritek veliký arch papírů druhé.
Obě začínají nadšeně poskakovat a pobíhat. Díky tomu rozvrh meteoritce vypadává z ruky a padá na zem. Avšak nikdo si toho nevšímá. Obě se ženou k východu, a jako neřízené střely a ukázkový případ meteorického roje vypadnou ze vchodu, a vžum! Kolem Země.

Na kopci nadšeně poskakuje malý Vojtík.
„Tati! Viděl jsem padající hvězdu! A přál jsem si vidět ten... Rozvrh!"
Tatínek se pousměje.
A z nebe padá černý arch papíru...

Oliver:

Vím o tom, že lidí je jako hvězd na nebi. Vím o tom, že když jedna zabliká a zhasne, je to konec jednoho světa, ne toho mého, vím... Vím o tom.
Přesto, když začne blikat hvězda, která mi celé roky svítila a byla se mnou za nejtemnějších nocí, nemůžu se ubránit dojmu, že to můj svět s ní skončí.
Někdy vím jednu věc, ale cítím jinou.
Samozřejmě, že je tu pro mě celé hvězdnaté nebe. Jenže já chci tu jednu, tu, co bliká a vzdaluje se.
Padající hvězdy krátce prozáří noc.
Vím o tom.
Ale tahle tu měla být navěky.